Plán byl, že každý z nás vrazí Davidovi několik dělovek a třeba si do něj i kopne.
Ale ve chvíli, kdy Míša vytrhl svou dlaň z mé, se vše změnilo.

S Tomem vyjeveně zíráme, jak se ze sladkého anděla stal krvežíznivý ďábel.
Celá situace je o to šílenější, že ani já, ani jeho bratr, jsme neměli páru o tom, že by byl schopen takového násilí.

A přece..
David leží na zemi a jen stěží se brání Míšovi, jenž do něj buší hlava nehlava.
Nepochybuji, že si David ty rány zaslouží, ale v okamžiku, kdy jeho ruce klesnou, vrhnu se k nim a pokouším se od něj svého kluka odtrhnout.

„To stačí, Míšo. Nech ho!“

Můj miláček se ale zuřivě brání, takže mi musí pomoct Tomáš.
Přiskočí ke mně a společnými silami Míšu odtáhneme.
Ten se nevzdává a jelikož na ležícího kluka nedosáhne rukou, snaží se jej alespoň kopnout.

„Pusť mě! Kurva, Járo! Já toho sráče zabiju!“

Nedá se nic dělat.
Otočím chlapce čelem k sobě a, ačkoli mě to bolí, dám mu facku.
Zabralo to a Míša se pomalu uklidní a jakoby probudí z tranzu.
Vzápětí se rozvzlyká, načež si ho přitulím sobě.

Přes jeho rameno sleduji Toma, který si Davida prohlíží, pak vezme telefon a něco do něj nesrozumitelně říká. Když dotelefonuje, otočí se ke mně.

„Bude v pohodě. Zavolal jsem klukům, aby ho vzali k doktorovi. Pro jistotu.“

Kývnu. Je to lepší, nerad bych miláčka navštěvoval ve vězení.
Beru Michala za ruku a odvádím ho k Tobymu, který na nás jistě čeká a hoří zvědavostí..