Pohled Michala

„Promiň, že jsem pochyboval.“ šeptnu omluvně, když se po nějaké době odtáhneme.

„Neomlouvej se, měl to dobře promyšlené. Za to, že víme pravdu, vděčíme Tobymu.“

„Zastáváš se ho?“ zeptám se naštvaně a zcela ignoruji skutečnost, že stojí vedle nás.

„Je zamilovaný, lásko. To se ..dá..odpustit.“ připustí zdráhavě.

Obrátím se k druhému muži, kterému stékají slzy.
Vší silou mu vrazím facku.
Kývne, jako by tím říkal, že si to zaslouží.

„Odpuštěno.“ pravím.

„To si děláš prdel, Michale?“

Prudce se otočím.
V předsíni stojí rozzuřený Tomáš a probodává nás všechny pohledem.

„Pojďte.“ syknu na kluky za mnou a vyrazím do obýváku, Toma tlačím před sebou.

Když rodiče spatří, koho přivádím, otec vyskočí a chce se vrhnout na Járu, ale já si stoupnu před něj.

„Sedněte si a poslouchejte.“ přikážu drsně a oni mě překvapeně poslechnou.

Tobiáš začne znovu vysvětlovat, co udělal a co ho k tomu vedlo.
Mamce se rýsuje jemný úsměv, otcův vztek na Járu střídá nasrání na Davida.
Jediný Tomáš se tváří skepticky.
Je to také on, kdo protestuje, když Toby se slzami v očích skončí.

„Nevidím důvod tomuhle věřit.
Proč by to David dělal? Jaký by měl důvod se mstít?“

„Mně proto, že jsem mu nenastavil a Míšovi, protože mu dal pěstí.“ odpoví s klidem Jára.

Tomáš to chvilku vstřebává, pak zbledne, omluví se a uteče z obýváku.
Všichni na sebe nechápavě kouknem, načež se zvednu a běžím za ním.