Sedíme v Míšově pokoji.
Můj mladičký přítel se mi schoulil do náruče hned, sotva jsme usedli na postel.
Jeho tělíčko se otřásá vzlyky, není ale jediný, kdo pláče.

„Posral jsem to.“ vydechnu nešťastně.

Míša se okamžitě narovná a zabodne do mne pohled.

„Nic jsi neposral. Rozumíš? Nic!“

Tiché zaklepání a následné otevření dveří nás donutí k otočení se.
Michalova mamka na nás soucitně hledí.

„Nedokáži ho přesvědčit.
Chce zřejmě další důkaz o vaší lásce. Chce vědět, jak bez sebe budete reagovat.“

„Copak si neuvědomuje, jak moc mi tím vším ubližuje?“

„Je přesvědčený, že to dělá pro tebe, Míšo.
Radši si zabal, chce odjet do půl hodiny.“

S těmito slovy odejde a nechá nás samotné.

„Zvládneme to.“ pravím odhodlaně.

„Jak?“

„Budeme si psát a taky volat. A jestli chceš, v sobotu za tebou přijedu.“

Míša ke mně zvedne uslzené oči.

„Opravdu?“

„Samozřejmě, lásko.“

„Miluju tě, Járo.“

„Miluju tě, Míšo.“

***

Stojíme u auta, naproti sobě.
Víme, že nás pozorují dva páry očí, ale nic si z toho neděláme.

„Pojď ke mně.“ šeptnu a přivinu si ho do náruče.

„Napíšu ti hned, jakmile budu u sebe v pokoji.“ zašeptá a našpulí rty.

Pohladím ho po hebké tváři a ty nádherné, malinové rty políbím.

„Michale, jedeme.“ ozve se z auta.

Neochotně se od sebe oddálíme a on nastoupí dovnitř.
Auto se rozjede a já mávám svému chlapci, který mi to oplácí.

Jakmile mi zmizí z dohledu, než se otočím k návratu do bytu, zašeptám si pro sebe:

„Nedovolím, aby nás někdo rozdělil.“