Věnováno viky_kripl

*************************

Neodpověděl.
Přistoupím k němu a vezmu jeho dlaně do svých. Pokouší se je vytrhnout, ale držím je pevně.
Mlčky hledí na zem.

„Lásko. Koukni se na mne.“

Zvedne hlavu a mně trhá srdce slza, která mu stéká po tváři.

„Poslouchej mě..
Nevím, kdo mi to píše.
Nemyslíš, že bych ho měl pojmenovaného?
Dám ti přečíst celou tu konverzaci. Vždyť jsem se ho sám ptal, kdo je zač.“

„J-já vím.. Ale..je to někdo, kdo tě zná. Kdo zná i mne.
A proč by ti někdo psal takové zprávy?“

Bezmocně pokrčím rameny. Také nad tím přemýšlím. Kdo by nám mohl chtít zničit vztah? A ještě takovým způsobem?

Pevně Míšu obejmu, cítím, jak se chvěje.

„Míšo..
Nikdy bych tě nepodvedl. Na to tě až příliš miluju.“ šeptám mu do ouška.

Tiše vzdychne:

„Vím, taky tě miluju. Ale mám strach, že poznáš někoho jiného. Někoho lepšího, staršího. Někoho..“

Políbím ho.
Po chvilce něžného líbání se oddálím a pohlédnu do hnědých očí.

„Tohle už neříkej. Jsi to nejlepčý, co mě mohlo potkat.“

„Nejlepčý?“ zasměje se.

„Ano. Je to přece tvé oblíbené slovo, ne?“

„To tedy je a jsem rád, že ti nevadí ho používat.“

„Pro tebe vše.“

Z vyměňování dalších sladkých slůvek nás vyruší písnička od Kurta Cobaina z Nirvany.
Míša se omluvně usměje a hovor přijme.

„Ahoj, tati... Počkej.. Vždyť jsi říkal v sobotu... Ale.. Tak dobře...ahoj..“

„Táta nás chce vidět. Oba a hned.“

Ojoj, tuším nějaký malér..