Achjo..
Míša je pár hodin doma a mně už se po něm strašně stýská.
Tobiáš se mě sice pokouší rozptýlit, ale jeho snaha se jaksi míjí účinkem.
Zvlášť, když se vyptává na Míšu.
Ten kluk vážně nemá cit pro takt.

„Kdypak zase přijde Míša?“

Otázka, položená při obědě mi náladu moc nezvedla. Především proto, že sám od sebe nazývá mého přítele zdrobněle.

„Nevím, ještě nenapsal.“ odpovídám pevným hlasem, ale nejraději bych svého domácího přetáhl. Židlí. Přes hlavu.

Tobiáš, jako kdyby nevnímal, že se s ním nechci bavit, ještě přileje olej do ohně.

„Tak snad nevěnuje ten svůj roztomilý úsměv jinému, haha.“

Na ta slova se zvednu a odcházím do ložnice. Mezi dveřmi se ještě ohlédnu a plivnu:

„Nevím, jaké máš zkušenosti, ale Míša není děvka.“

Nečekám na odpověď a mizím za dveřmi.
Sotva si ale sednu na postel, zapípá mi mobil.
Zpráva od Miláčka!

Krevetka: Ahoj, Lásko. Přijď prosím za deset minut do kavárny vedle parku ♥

Hhh. Deset minut? Budu tam za pět. Také mu to napíšu.

Humřík: Jsem tam v cukuletu ♥

Ani se nijak zvlášť neupravuji, tak zle snad nevypadám, a letím do předsíně, kde se akorát obuji a už jsem venku.

Rychlým krokem dojdu do kavárny, kde u jednoho stolku sedí můj chlapec ve společnosti jakéhosi mladíka.

„Ahoj, lásko.“ osloví mě Míša, jakmile k nim dojdu a natáhne se pro polibek, který mu s radostí věnuji.
Všímám si, že neznámému muži se to asi nelíbí, neboť se zamračí.
Nic ovšem neříká.

Když usednu, Míša chce něco říct, ale druhý ho předběhne:

„Čau. Jsem Tomáš, Michalův bratr.“ podá mi ruku, kterou mu, lehce překvapeně stisknu.
Nijak nereaguji na to, že se mi ji svým stiskem snaží rozdrtit.

Očividně se budu muset snažit, abych na něj udělal dojem.