Sedím v kuchyni a netrpělivě poklepávám prsty o stůl. Mám za sebou dost nepříjemný rozhovor a obavám se, že mě čeká další.
Jen se modlím, aby z toho nebyla zase hádka..

V předsíni klapnou dveře a já se napnu. Uběhne pár minut a Míša vstoupí do kuchyně, jako by se nechumelilo.

„No ne, ty jsi taky jednou doma?“ pronese sarkasticky, až mám chuť vlepit mu jeden výchovný pohlavek.

Počkám, než si sedne, teprve pak začnu mluvit:

„To bych měl říkat spíš já, ne? Chodíš se sem zjevně jenom vyspat. Ani nevíš, že po ranní přijdu a uvařím ti oběd, který nakonec jím druhý den sám.“

Chvilku na mne kouká.

„Myslel jsem, že chodíš z práce rovnou k Tobiášovi.“ hlesne.

„Myslel jsi špatně. Já nejsem ten, kdo druhého ignoruje. Chodím za Tobym jen proto, že nechci být doma sám, protože můj kluk je raději se Slovákama.“

„Tak sorry, že mám kamarády.“

Povzdychnu si.

„Míšo.. Tady přece nejde o to, že máš kamarády. Vždyť je měj. Tady jde o to, že kvůli nim zanedbáváš školu.“

„Co to meleš? Nic takového nedělám. Tebe prostě žere, že si s klukama rozumím líp, než ty.“ odsekne naštvaně.

Začínám toho mít dost..

„Jo? Tak mi laskavě vysvětli, proč za mnou dnes do práce přišel tvůj otec a seřval mě na celou prodejnu, žes během dvou dnů neodevzdal jeden a ten samý úkol!“