Pohled Michala

Už je to pět dní, co přijeli Edko s Alexem.
Pět dní, co bydlím na zkoušku u Járy.
Jenže, s tím se vidíme prakticky jen ráno a večer. On chodí do práce a já do školy.
Když má ranní, nevidíme se z toho důvodu, že tráví čas s Tobiášem, což mě nehorázně sere.

Začínám si myslet, že si nejsme souzeni. Přece jen, s Tobym k sobě mají blíž díky stejnému věku. Můžou se bavit o práci a podobně.
Aspoň, že s klukama se dá bavit o normálních věcech.
Edko mi zrovna v kavárně vysvětluje stínování tužkou, když mi cinkne zpráva.

Jára: Buď ve dvě doma, chci s Tebou mluvit.

Já: Jsem venku.

Jára: Prostě přijď.

Achjo. Někdy mi přijde, že je spíš moje máma, než přítel. Na druhou stranu, znamená to, že se aspoň chvilku uvidíme.

„Sorry, kluci. Musím domů, přítel volá.“

„A on by sa posral, keď by si neprišiel?“ zeptá se Edko.

„Asi má něco k řešení.“ pokrčím rameny.

„Mal by si si nájsť niekoho mladšieho. Nechápem, čo vidíš na takomto starcovi.“

„Díky za radu, ale on mi vyhovuje.“ odseknu a zvednu se k odchodu.

„Králíčku.“ dodám a rychle zdrhám, než se Edko zvedne a zabije mě.

„Zhor!“ zařve za mnou přes celou místnost, načež se musím zachechtat.

Jo, rád provokuji.