Z hlubokého polibku nás vytrhla až čísi ruka na mém rameni.
S nelibostí se odtrhnu od Michalových sladkých rtů a ohlédnu se.
Dívám se přímo na jeho přítelkyni, která se ale netváří naštvaně, nýbrž nadšeně.

„Koukám, že Barča měla pravdu, když říkala, že v tobě stačí probudit žárlivost.“

„Cože? To vymyslela Bára?“ optá se Míša a já zmateně hledím střídavě na něj a na Janu.“

„Jo no. Proč myslíš, že mě pozvala? Fake vztah byl podle ní jediný způsob, jak vás dva dát zase dohromady.“

Pocítil jsem k Barče hlubokou vděčnost. Protože, jen díky ní mám zase svého Míšu u sebe.
Počkat! Toby!
Rychle se rozhlédnu, ale Tobiáše nikde nevidím.
Všichni ostatní sledují ohňostroj, jen on tu není.

„Šel dovnitř hned, co jste se začali cicmat.“ oznámí mi Janča a ukáže směrem k domu.

Pohlédnu na Míšu, který kývne. I on ví, že si musím s Tobym promluvit.
Na nic nečekám a jdu za ním.

Tobiáš sedí sklesle na gauči v obýváku, v ruce sklenku s nedopitým šampaňským.

„Toby?“

Natočí mým směrem tvář, po níž stékají slzy.
Tohle jsem nechtěl..
Sednu si k němu a nadechnu se, ale on mě předběhne.

„Než něco řekneš, věděl jsem to.
Věděl jsem, že ho stále miluješ a že to takhle skončí.“

„Odpustíš mi?“ zeptám se ho s obavou.

„Co?“

„Že jsem ti kývl na chození, ačkoli jsem stále miloval jeho.“

„Není co odpouštět. Zkusil jsem to. Nevyšlo to. Můžeme být dál přátelé?“

„Samozřejmě, Toby.“ usměji se a obejmu ho.