„Járo, vstávej. Noták, prober se."

Neodbytný hlas mě vyruší ze spánku. Otevřu oči a zjišťuji, že sedím v ložnici, opřený o zeď.
Všude kolem je tma, takže předpokládám, že je hluboká noc. Nebo brzké ráno..

S tou myšlenkou vyskočím na nohy, ale z toho rychlého pohybu se mi zamotá hlava. Asi bych sebou praštil, kdyby mne někdo nezachytil.

„Toby? Kolik je?"

„Něco po půl desáté. Co se stalo, že jsi usnul na zemi? A kde je Míša?" odpoví můj spolubydlící a pomůže mi na postel.

Jakmile vysloví Jeho jméno, stečou mi slzy. Vybaví se mi hádka a vše, co na mne křičel.

„Pryč.." hlesnu a schovám si obličej do dlaní, aby nebylo vidět, že pláču.

„Zase jste se pohádali?"

Jen pokývu hlavou, ale neodpovím.

Tobiáš si povzdychne:

„Pohádali jste se už několikrát. Zase se udobříte."

„Tentokrát ne, Toby.
Kdybys ho slyšel.. On, on si myslí, že jsem přijel jen kvůli práci.
Říkal, že by si měl najít někoho lepšího a já.."

„Cože?? To je blbej nebo co? Sakra, vždyť jsi to udělal jen kvůli němu! Proto jsi pořád v práci, aby sis mohl pronajmout byt a být tam s ním!
Co jsi mu na to řekl?"

„Aby šel za Lukášem.."

„Ty jsi pako.. Takže co? To jste se jako rozešli?"

„Asi."

„Tak na to zapomeň. Vy dva k sobě prostě patříte. Takže, zítra za ním půjdeš a promluvíte si.
Jasné??"

„Díky, Toby! Mám tě rád!" vrhnu se mu kolem krku a nevnímám jeho další slova.

„Já tě taky mi-.. mám rád."