Pohled Michala

Už je to týden.
Týden, co jsem v afektu opustil Járu a vyspal se s Lukášem.
Týden, co jsem Lukyho poslal do háje.

Snažil jsem se Járu několikrát zkontaktovat, ale telefon mi nezvedal a na zprávy neodpovídal.
Párkrát jsem šel za ním domů, jenže mi buď nikdo neotevřel, nebo mě Toby poslal pryč.
Ani v práci nebyl k zastižení.
Prostě se mi vyhýbal, jak jen mohl.
Ne, že bych čekal něco jiného..

Dneska to ale vyjít musí. Jsem před jejich bytem a hodlám tu stát, klidně i sedět, tak dlouho, dokud se neslituje a nepromluví si se mnou.
Když nic jiného, alespoň mu předám dárek k narozeninám, které měl předevčírem.

Je deset hodin večer.
Čekám tady už asi tři hodiny, protože mi jedna paní z protějšího bytu řekla, že kluci šli odpoledne někam ven.
Zrovna přemýšlím, zda si nelehnu na rohožku, když od schodiště zaslechnu známý smích.
Jeho smích.

Rychle se vyškrábu na nohy a čekám, až ke mně přijdou.
Jakmile mne spatří, vyšlou překvapené pohledy, jako i já.
Proč se drží za ruce??

„Míšo? Co tu děláš?“ zeptá se můj, momentálně bývalý, kluk.

„Č-čekám tu na t-tebe. Chci ti dát dárek, omluvit se a dát to zase do pořádku.“ vyjde ze mne rozklepaným hlasem.

Járův pohled na okamžik zjihne, pak ale zavrtí hlavou.

„Na to je už pozdě, Michale.“

„Proč?“

Jeho odpověď se mi zabodne do srdce jako naleštěná dýka.

„Protože.. Ode dneška chodím s Tobiášem.“