Večer zatím probíhá skvěle. Objednali jsme si pizzu, k ní otevřeli lahvinku červeného vína.
Teď sedíme na gauči, přituleni k sobě a koukáme na X-Mena.
Nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mohlo pokazit.
Dokud..

„Járo?“

„Hm?“

„Zvu tě na Štědrý den na oběd.
A vůbec bych s tebou chtěl strávit celé svátky.“

To snad ne!
Frustrovaně si povzdychnu, čehož si však Míša všimne a hned se na mne pátravě podívá.

„Járo? Co zas?“

„Nic, necháme to na zítra, ano?“ požádám jej a doufám, že mé přání bude vyslyšeno.
Není..

„Ty snad budeš v práci, nebo co?“

Pohlédnu svému příteli zpříma do očí a začnu vysvětlovat.

„Lásko.. Před svátky budu v práci každý den. Dvacátého třetího mám celodenní. Na Štědrý den je otevřeno do dvanácti, plus uklid.“

„Děláš si prdel? A kdy máš jako volno?“

„Dvacet pět a dvacet šest.“

„Jenom? A Silvestr? To budeš taky v práci?“

„Taky. Navíc máme inventuru.“

Míša si stoupne, chvilku chodí sem a tam, pak se zastaví a koukne na mne s celkem nepříjemným výrazem.

„Takže. Jestli tomu dobře rozumím, do konce roku budeš mít jen dvě volna a na Štědrý den na oběd nepřijdeš, protože se budeš srát v práci. Je to tak?“

„Zlato, to trochu přeháníš, ne? Víš dobře, jakou mám práci. Někdo holt makat musí.“

„Jasně! Ty budeš "pracovat" a já budu zase sám, co?
To jsi sem vůbec nemusel jezdit.“