Pohled Michala

Tomáš mě pustil a otočil si mě čelem k sobě.

„Brácha, už na to nemysli, ano?
Měl by ses vyspat, zítra máš velký den."

S těmi slovy se otočí, odejde a zanechá mě samotného.
Má pravdu, měl bych se vzchopit.
Už se na zítřek moc těším.

***
Jakmile jsme vstoupili do kanceláře primáře, překvapil nás jeho úsměv.

„Dobrý den, paní Knedlíková a pane Pospíšile.“

„Dobrý den. Prosím vás, můžete mi říct, co se stalo a proč nás k mému synovi nepustili?“

„Ah, snadná odpověď. Váš syn se dnes probral a byl převezen na klasické oddělení.“

„Cože? Proč nám nikdo nedal vědět?“ vykřiknu.

„Protože to bylo přání pacienta.
Jestli chcete, zavedu vás k němu.
Ale musím vám říct ještě něco, má z části ochrnutou levou nohu. Ale není to nic, co by nespravila správná rehabilitace.“

Já i paní Dáša jsme samozřejmě Járu vidět chtěli.
Primář nás odvedl na jeho pokoj a s úsměvem se vzdálil.
Věděl jsem, že Járova mamka má přednost, ale nemohl jsem si pomoci.
Sotva jsem ho totiž spatřil, při vědomí, musel jsem se k němu vrhnout.

„Bože! Járo, jsem tak rád, že jsi vzhůru. Omlouvám se za své chování. Miluju tě. Prosím, odpusť mi to všechno. Miluju tě.“

Podíval se na mne těma svýma nádhernýma očima a pronesl jedinou větu:

„Taky Tě miluju, Míšo.“

*************************
Tak, zajímalo by mě, kolik z vás tohle čekalo a kdo uvěřil, že bych zrovna já použil sad end :)

Nesnáším sad endy xddd
♥