Pohled Michala

Domů jsem se vrátil s rozporuplnými pocity.
Na jednu stranu šťastný, že Jára přežil, na druhou stranu nasraný na sebe, že jsem dopustil, aby se mu to stalo.
Jsem naštvaný i na Daniela, že se zachoval tak hnusně a zároveň smutný, protože bych od něj nečekal takové sviňárenství.

Ani jsem nezašel za rodiči, abych jim řekl co a jak, však jim to poví Tom. Rozešel jsem se rovnou do svého pokoje s cílem vrhnout se na postel a proplakat noc.
Ale k mému nemilému zjištění už na ní někdo leží.

„Co tu chceš?“ prsknu naštvaně na rozvaleného Daniela, který si ani nesundal boty.

Koukne na mne s úšklebkem.

„Co bys řekl? Přišel jsem si promluvit o té facce.“

„Není o čem mluvit. Zasloužil sis ji.“

Dan přimhouří oči a pak tiše prohlásí:

„Chápu, že jsi byl rozrušený, protože máš kamaráda v nemocnici. Takže ti velkoryse odpouštím. Ale ať se to neopakuje.“

Zatímco přemýšlím, zda si ze mne dělá srandu, Dan vstane z postele a přistoupí těsně ke mně.

„Přehlídnu fakt, že ses mi zapomněl slušně omluvit, když teď klekneš, vykouříš mě a pak mi poslušně nastavíš.“

Vyvalím oči. To myslí vážně?

„Děláš si srandu? Omluvím se, ale ne tobě. Ostatním a především Járovi, kterému jsem ublížil.“

„Dělej, jak myslíš. Ale teď klekni.“ přikázal mi, jak psovi.

Vzedmul se ve mně vztek. Potřebuji ze sebe dostat veškerou nenávist a zlobu, a on je skvělý cíl.
V okamžiku, kdy to nečeká, vrazím mu. Ne facku, jako předtím, ale rovnou pěstí do nosu.
A když zavrávorá a spadne na postel, využiju toho, kleknu na něj a vrazím mu další z druhé strany. A další. A další..

*************************
Spokojeni? Xd