Pohled Tobiáše

Na tenhle den do smrti nezapomenu..

Byl jsem zrovna za taťkou v práci, když mi zazvonil telefon.
Neznámé číslo?

„Hladký, prosím.“

„Dobrý den. Jste Tobiáš Hladký?“

„Ano, jsem. Kdo volá?“

„Nemocnice Nové Město na Moravě. Znáte pana Jaroslava Knedlíka? Má vás zde uvedeného jako kontaktní osobu.“

Ztuhl jsem.

„A-ano. Je to můj kamarád. Co se stalo?“

„Byl k nám před několika minutami převezen po těžké autonehodě. Mohl byste prosím přijet a vyplnit formuláře? A také dát vědět jeho rodině?“

Zíral jsem před sebe, neschopen slova.

„Pane Hladký? Jste tam?“

„Já.. Ano, jsem. Přijedu co nejdříve. Ale jeho rodina žije v Karlovarském kraji.“

„Dobrá. Přijeďte alespoň vy.“

„Ano, jistě. Povíte mi, prosím, jak je na tom?“

„Teď vám toho moc neřeknu, šel rovnou na operační sál.“

„Dobře, děkuji vám. Hned jedu.“

„Budeme vás čekat. Zatím nashledanou.“

„Nashle.“

Zůstal jsem stát a zíral do zdi.

„Toby!“

Z mimostavu mě dostala tátova ruka, mávající mi před obličejem.

„Toby, co se stalo?“

„Jára měl bouračku. Je na sále.“

Zesinal. Oblíbil si ho a bral ho tak trochu jako syna.

„Jedeš za ním?“

„Jo. Volali mi, protože mě nahlásil jako kontaktní osobu. A musím dát vědět jeho mamce."

„Dobře. Jeď a pak mi dej vědět.“

Okamžitě jsem šel k autu a rozjel se do Nového Města. Cestou jsem zavolal Járově mamce, která slíbila, že dá vědět ex-manželovi a společně přijedou co nejdříve.
Jen doufám, že to do té doby Jára zvládne..

*************************
Depka se nekonala, nemůžu vás nechat čekat♥