Věnováno Lubik1999
Když máš ty narozeniny :)
*************************
Pohled Michala

Po dlouhém přemlouvání ze strany Tobiáše mě doktor k Járovi pustil. Ale prý jen na pár minut.

Nic horšího jsem ještě neviděl.
Obvázaná hlava i levá ruka, pravá v sadře, stejně jako pravá noha. Na tvářích ranky po střepech.
Vypadá spíš jako oběť výbuchu, než dopravní nehody.

Sednu si na židličku vedle postele a položím svou dlaň na jeho.
Druhou rukou si otírám slzy.

„Járo..je mi to tak líto. Kéž bych mohl vrátit čas, nebo si s tebou vyměnit místo.“

***

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl jako hromádka neštěstí.
Prostě jsem jen sledoval jeho krásnou tvář.
Ani jsem sebou necukl, když mi někdo položil ruku na rameno.

„Míšo, musíme už jít.“

„Ještě chvilku, Toby.“ zaprosím, aniž bych se pohnul.

„Míšo.. Sedíš tu už dvě hodiny. Nechali tě tu, ale teď už vážně musíš odejít. Brzy dorazí jeho rodiče.“

Pomalu vstanu a protáhnu ztuhlé svaly.

„Viď, že bude v pořádku?“

„Umělý spánek pomůže tělu se uzdravit. A až se probudí, vše mu řekneš.“

Překvapeně na Tobiáše pohlédnu.

„Co myslíš?“

„To, co tady už dobrou půlhodinu šeptáš. Něco o lásce.“

Cítím ve tvářích horkost. Vůbec mi nedošlo, že by někdo mohl slyšet, co si šeptám.
Toby má pravdu, Jára potřebuje klid, aby se mi mohl uzdravit.
Ještě, než se rozejdu ke dveřím, nahnu se k němu a opatrně jej políbím na rty.

„Zítra zase přijdu, lásko..“