Prohledávala jsem staré záznamy, dokumenty a zkrátka veškeré artefakty z doby zámořských objevů.

Časy to byly pro většinu populace krásné, plné exotického ovoce, avšak pro původní obyvatele velmi krušné chvíle.

Z knihy vypadl přeložený, zažloutlý list hustě popsaný černým inkoustem. Okraje byly ušmudlané, text však zůstal čitelný v celé své kráse.

Přivezli si nás jako otroky,
z naší teplé Afriky,
nikdo neslyší mé volání.

Sloni,
žirafy,
i tygři,
všichni jsme se stali jejich zajatci.

Jak moc mi chybí má rodná zem,
když jsem teď pouhým otrokem.

Širé pláně,
pruhované zebry,
to jsou mé přítelkyně,
které zahynuly v zajetí,
když je převáželi přes oceán velký.

Moře mi chybí,
stejně jako kokosové ořechy.
Mít pro sebe žluté banány a kyselé citrusy,
s kusem látky na zahalení,
to je prý přání neskutečný.

Dřít od východu k západu,
abych mohla večer dostat aspoň polévku,
ne-li tvrdou od chleba kůrku.
To je břečka,
žádná polévka!
Jen hustá voda s pár přísadama,
to ale nikoho nezajímá.

Jak moc mi chybí teplý domov,
když nemám rodinu,
ani svou starší sestru,
jež prodali a odvedli k jinému pánu.

Pod smutnou básní byl ještě podpis, bohužel však nerozluštitelný.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Když se nikdo nekoukal, strčila jsem zažloutlý papír z nějakého sešitu do kapsy modrých džínů.

Dojemná báseň se mnou otřásla ve velkém, avšak doba se naštěstí změnila. Jenže všichni lidé ne. A já byla připravená udělat první kroky za lepší budoucností, ke změnám a zkrátka lepším časům, pokud se nějakých naše planeta Země ještě dočká. Já doufám, že ano. Naše nová generace má osudy nás všech ve svých rukou.