Vstal jsem rychle jako nikdy a šel otevřít. Kdyby tam stál někdo jiný než Rebeka, asi bych už byl mrtvý. Naštěstí se opravdu vrátila a já mohl svůj život o nějakou dobu zase prodloužit.
Nevypadala zrovna nejlíp. Z koutku úst jí tekla krev, vlasy měla rozcuchané a tváře červené. Ramenem se opírala o stěnu vedle zvonků a tou samou rukou se držela za loket té druhé. Měla na sobě jen rifle a mikinu, takže kabát nejspíš někde ztratila stejně jako tašku, kterou jsem taky nikde neviděl. Přes to všechno jí na rtech hrál vítězný úsměv.
Uhnul jsem jí z cesty, aby mohla projít dveřmi, které jsem za námi pečlivě zavřel. Nabídl jsem jí, že ji po schodech vynesu, ale odmítla. Radši se belhala nahoru sama. Šel jsem pomalu vedle ní, aby se jí nic nestalo. V polovině cesty do druhého patra málem spadla, ale zachytil jsem ji. To mi došla trpělivost a já ji zbylá poschodí vynesl. Tvářila se sice hrozně uraženě, ale nebránila se. Asi jí došlo, že nás takhle dost zdržuje a vystavuje nebezpečí.
"Počkej," zastavila mě rukou na hrudi, když jsem chtěl vejít do bytu. "Pusť mě," přikázala mi.
Neměl jsem důvod odporovat, tak jsem ji pustil na zem a sledoval, jak se pomalým krokem sune dál po chodbě. Čekal jsem stále přede dveřmi a za chvilku jsem ji viděl, jak jde zpátky s taškou v ruce. Opravdu nebyla hloupá.
V bytě jsme se vyčerpaně sesunuli do křesel. Dlouho mi to ale nevydrželo a já zašel do koupelny pro lékárničku. Když jsem se vrátil, kleknul jsem si ke křeslu, kde seděla, a začal jí umývat rány nejdřív vodou a pak dezinfekcí. Řezných ran moc neměla, takže to nebylo nic složitého. Zalepil jsem jí je náplastí a vrátil se na své místo. Lékárničku jsem nechal na stole u ní, aby si ošetřila rány, které jsem mohl přehlédnout. Dál ale koukala do stropu, takže jsem usoudil, že je v pořádku.
"Co se stalo?"
Nejdřív neodpovídala, ale pak se uchechtla a začala mluvit.
"Nejdřív jsem se chtěla projít, vyčistit si hlavu, ale pak mi škublo a šla jsem za ním," řekla nepřítomně.
"Zbláznila ses? Mohl tě zabít!" zděsil jsem se.
Vražedně se na mě podívala, což mě dokonale uzemnilo.
"Je to můj život. Navíc jsem mu dala přes hubu," řekla, jako by to byl nějaký úspěch.
"To je teda něco! To si nikdo předtím nedovolil. A víš proč? Protože všichni, co se o to jen pokusili, jsou teď mrtví! Něco takovýho by udělal jen totální idiot!" řval jsem na ni.
Musel jsem se chytnout za hlavu, abych se uklidnil.
,,Promiň," omluvil jsem se po chvíli. "Jdu ti ustlat."
Odešel jsem do ložnice, kde jsem vytáhl ze skříně rezervní deku a polštář a povlékl je, ty svoje jsem donesl do obýváku na gauč.
"Jestli se chceš vysprchovat, ručníky jsou ve skříňce v koupelně," řekl jsem chladně, aby pochopila, že její chování rozhodně netoleruju.
Lehl jsem si na gauč a po pár minutách usnul.

Takže je tu nová kapitola. Co k tomu? Ten zas*@n3j wattpad mi smazal část kapitoly a já to musela dopisovat. Grrrr...
No nic, doufám, že jste si užili díl, těším se na Vaše ohlasy a u dalšího dílu paa,
Vaše Noriko :*