Na chodbách jsem ji vídával aspoň jednou týdně. Všiml jsem si, jak si o ní lidé šuškají, že je to čarodějnice, a když se objeví, hned zavřou pusu. Báli se jí. Všichni z ní měli strach kvůli řečím, které o ní kolovali. Kdo by taky neměl strach z cizí holky. Přirozenou blondýnu ve škole v Japonsku vidíte jen málokdy.
Nemůžu říct, že jsem mezi ně nepatřil, ale byl jsem jiný než oni. Narozdíl od nich mě fascinovala. Byla to taková tichá myška, ale přesto ji na škole znalo víc lidí než ředitele. Pravidelně se první týden v září procházela před třídami prvňáčků, kteří se z ní klepali jako osiky. Přišlo mi, že se tím baví, ikdyž se nikdy neusmívala. Byla vždy oblečená v černém a kolem ní se vznášela tmavá aura.

Černá. To byla její barva. Barva smutku, ztráty a depresí. Barva smrti. Dostala spoustu hanlivých přezdívek, které s tou barvou souvisely. Zdálo se ale, že jí to nevadí. Spíš se v tom vyžívala.

Než jsem se nadál, byli jsme v deváté třídě a museli se rozhodovat, na kterou střední školu půjdeme. Jako většina třídy jsem se chtěl dostat na nějakou blízkou, nejlépe v Kyotu, což se mi povedlo, a já zanedlouho nastupoval do prvního ročníku nejlepší školy v tomhle městě. Nebyl jsem nejlepší, ale na průměr to stačilo. V testech jsem ztratil okolo 50 bodů. Většinou se těm nejlepším povedlo dosáhnout 20 někdy jen 10 bodů ztráty. V příjmačkách na tuhle školu ale byl na prvním místě člověk se ztrátou 2 bodů. Jak jsem později zjistil, byla to neuvěřitelně inteligentní cizinka jménem Rebeka, se kterou se mi povedlo dostat do třídy.
Můj první den ve škole nebyl nijak zvláštní. Nejzajímavější věcí pro mě byl příchod jednoho studenta. Po třídě jsem téměř všechny znal, protože lidi z naší školy v téhle třídě obsadili včetně mě 17 židlí. Snažili se nás seskupit podle škol, abychom neměli takový problém se začleňováním. Tenhle byl ale z jiné školy. Potvrdil to tím, že si sedl k Rebece. Zezačátku jsem se bál, že jí ublíží nebo bude otravný a ona ublíží jemu, ale to mě hodně rychle přešlo. Rebeka se díky němu totiž začala smát. Stali se z nich přátelé a já byl šťastný, přestože jsem důvodem jejího úsměvu nebyl já. Oba dva ale byli tak trochu samotáři a bavili se jen spolu takže nikoho kromě něj neměla. Po celé třídě se začali šířit klepy, že spolu chodí, a protože tady studovali i starší studenti z naší základky, brzy se to rozšířilo po celé škole. Jejich opravdové držení za ruce a romantické procházení po parku plném rozkvetlých sakur ale začalo až ve třeťáku. Rozhodně nevím, jestli už spolu něco měli předtím, ale v tu dobu to bylo oficiální.

Po střední škole jsme se rozešli na vysoké a já o jejím životě ztratil přehled. Myslím, že se jí vedlo docela dobře, protože měla krásný vztah a byla chytrá a krásná. Takovým lidem se přece žije dobře.

Při psaní 4. kapitoly jsem si uvědomila, že se vůbec nedržím podle své původní osnovy (brzy uvidíte) :D To by nebylo tak špatné, kdybych se ji tam nesnažila nacpat, ikdyž je to takhle možná lepší, než jsem původně zamýšlela... Zase se tu vykecávám :'D
No nic, doufám, že se Vám díl líbil, a děkuju za všechny přečtení, komentáře a hvězdičky :)
Vaše Noriko