Procházeli jsme se po městě. Mlčeli jsme. Už jsem pil asi čtrvrté kafe. Pomalu se začínalo rozednívat a my jsme došli až na druhou stranu města. Nevěděli jsme, kam jdeme, ale na jednom místě jsme zůstat nemohli. Tady stály další bytovky. Jedna vedle druhé se tyčily vysoko nad námi a bránily tak vycházejícímu slunci, aby osvítilo zašedlé chodníky před nimi a ohřálo promrzlý ranní vzduch. Prostory mezi bytovkami se pomalu plazil studený vítr vtírající se do kostí.
Stáli jsme před jednou budovou, vítr nám foukal do vlasů a mlátil nás s nimi do tváří. Rebeka se dívala nahoru do oken nějakého bytu. Na balkóně seděl nějaký muž a vedle něj věšela žena ve vytahaném oblečení prádlo. Ty nejspíš Rebeka pozorovala.
"Kdyby tak věděli," zašeptala tak potichu, že jsem to slyšel jen díky dobrému směru větru.
"Co kdyby věděli?" zeptal jsem se hlasitěji než ona.
"Tady jsme bydleli," řekla ještě tišeji. Zbytek jsem si musel domýšlet, protože vítr kradl mým uším její slova a moje oči je nedokázaly vyčíst z jejích rtů.
"Kdyby tak věděli, že tam, kde teď spokojeně žijí, umřel člověk. Nevinný člověk. A kdyby jen tušili, kolika lidem to zničilo život. A oni teď mají drzost se smát tam, kde jsem bezmocně klečela u jeho těla a kde tekla jeho krev. Všechny vzpomínky, kde jsme se smáli a plakali, byli spolu, jsou teď zbarvené do červena, pošpiněné mými hříchy a očištěné jeho krví. Nevinný. Proč vždy musí umírat nevinní dřív? Vždyť to já jsem tu byla vždy ta špatná, tak proč umírám až teď? Nedokázala jsem ho pomstít. Místo toho jsem našla útěchu v náruči jeho vraha. Vraha, který mě pak stejně dostihl. Co když to všechno byl jen důkladně propracovaný plán, jak mě zabít? Co když on nemusel umřít? Nejspíš je dobře, že konečně umřu, odpykám si svoje hříchy, možná se potkám i s ním. Ikdyž v pekle asi těžko, tam se totiž budu smažit, kdežto jeho čistá duše patří do ráje.
Je až komické, jak tady přemýšlím nad posmrtným životem, když jsem v něj nikdy nevěřila. Možná člověk před tím, než umře, potřebuje mít jistotu, že to ještě nekončí. A možná, že opravdu nekončí."
"Co si o tom myslíš ty?" zeptala se s mírným úsměvem na rtech, kterými tu nějakou dobu pohybovala bez vydání hlásky.
"To samé."
Když nevíš, o čem je řeč, musíš souhlasit, protože je to lepší, než nevědět, o čem se hádáš.
"Mám chuť udělat něco šílenýho," změnila téma.
"Mám se bát?" zeptal jsem se s hraným strachem v hlase.
"Nevím," přiznala.
Táhla mě za ruku. Obešli jsme tuhle čast města, občas se točili do kolečka, nebo běželi, ale pořád jsme se smáli. Uvědomil jsem si, jak krásný smích vlastně má. Byla škoda, že se nesmála častěji. Uvažoval jsem nad tím, kolik lidí ho slyšelo. Já a Yukio? To bylo dost málo, ale tím se stal její smích cenější. Poprvé se vlastně chovala jako normální člověk.
Slunce už pomalu zacházelo a domy s ním tvořily na silnicích, trávnících a chodnících protáhlé stíny. Říkala mi, že můj stín vypadá jako žirafa, na což jsem jí odpověděl, že ten její zase jako žížala. Sice jsme se smáli, ale já už z toho všeho byl pořádně unavený a chtělo se mi brečet nad tím, že mi zbývá jen pár hodin s ní. A taky jsem potřeboval další kafe. Trvalo nám asi čtvrt hodiny než jsme našli obchod s automatem. Koupil jsem dva kelímky s tím aromatickým nápojem, který nás teď držel vzhůru, a vyšel s tím ven. Jeden jsem podal Rebece. Ta si upila, ale jakmile polkla první doušek, oči se jí sevřely do úzkých průzorů obočí nakrčilo a ústa zkřivila do divného šklebu. Začala na zem plyvat sliny a vyplazovat jazyk. Kelímek upustila na zem a tekutina v něm se rozlila po chodníku.
"Rebi?" chtěl jsem se ujistit, jestli je v pořádku.
"Nepij to," doporučila mi.
"Budu zvracet." Na to odběhla za roh obchodu. Když se vrátila, vypadala relativně v pohodě.
Kdyby tohle udělala, když jsem ji večer našel na lavičce, žila by možná dál.
"Je to hnusný," vysvětlila mi.
Odešla do obchodu a vrátila se s jiným kelímkem. Když přišla ke mně, cítil jsem čokoládu.
Popošli jsme kus od obchodu směrem k bytovkám. Sedli jsme si na hřiště a pomalu upíjeli z kelímku čokolády. Občas okolo někdo prošel.
Díval jsem se na zem a pohupoval se na houpačce, nejspíš určené pro mladší než mě.
Už mě to přestalo bavit, tak jsem se podíval na Rebeku. Právě měla u pusy kelímek. Když polkla, vytřeštila oči, upustila kelímek a chytla se rukou za břicho. Tou druhou křečovitě svírala řetěz, za který houpačka visela. Viděl jsem, jak napíná svaly, aby vydržela bolest. Tohle už nebyla legrace.
"Rebeko," oslovil jsem ji a natáhl k ní ruku. V tu chvíli se skácela k zemi. Bezbraně tam ležela na boku stočená do klubíčka, tělo přesto uvolněné, oči otevřené a bez jasu a ruku, kterou se předtím držela za břicho, volně přehozenou přes bok. Vypadala tak nevinně, vůbec ne mrtvá.
Musel jsen se vzpamatovat. Zahlédl jsem pohyb. Žena středního věku se dřela s taškami k jedné z bytovek, vstal jsem a vyběhl za ní.
"Leží tam holka, asi je mrtvá." Chytil jsem ji za ramena a vyděšně se na ni díval. "Dělejte něco, zavolejte třeba záchranku," pořád jsem něco drmolil a ukazoval na hřistě, kde teď ležela. Žena nechala tašky taškami a rozběhla se tam. Ještě za běhu vytáhla telefon a vytočila číslo.
Stál jsem tam a koukal se na ně. Pozoroval jsem, jak u ní ta žena hledá známky života a při tom něco říká do telefonu. Neslyšel jsem ji. Byla daleko a já poslouchal jen svoje vlastní myšlenky. Ty mi teď říkaly jediné: Uteč!

Další vynahrazování krátkých kapitol. Asi nedokážu napsat středně dlouhou :/
No, tak doufám, že se Vám díl líbil, děkuju za ohlasy a příště paa,
Vaše Noriko :*

Vy čekáte, že se vyjádřím k její smrti, že? Tůdle :P Vždyť ani já nevím, jestli je opravdu mrtvá...

...Falešné naděje? Možná.