Měl jsem zlé tušení. Už to byl měsíc, co jsem Rebeku neviděl, a neměl jsem stejný pocit, jako když se schovávala u Cobry. Možná, že už jsem se poučil, nebo mi teď nebylo všechno jedno jako dřív. Teď jsem se o někoho opravdu bál. A měl jsem proč.
Našel jsem ji totiž jednou večer klepající se zimou na lavičce. Na nic jsem se jí neptal a hned ji vzal k sobě do bytu. Až tam si z hlavy stáhla kapuci, pod kterou měla blonďaté vlasy. To znamenalo jediné. Kašlala na to, jestli ji někdo pozná, a nedbala na sebe. Jako možnost se tu nabízelo, že už dřív začala brát drogy a až teď se to projevilo. O těch dalších jsem ani radši nechtěl uvažovat.
V jednu chvíli mě taky napadlo, že ji ten týpek předrogoval.
Tenhle večer zase následoval ten stereotyp, kdy jsme seděli v křeslech a občas si dali cigaretu.
"Co se stalo?" zeptal jsem se s tím, že kdyby to bylo něco vážného, půjdu mu rozbít hubu.
"Prokoukl mě stejně jako Cobra," přiznala a uchechtla se. Asi se už musela smát vlastní naivitě.
"Myslela jsem si, že pomůžu aspoň jemu, ale nevyšlo to."
"Závisláky jen tak nezměníš, musí sami chtít."
"Vždyť už to je vlastně jedno. Už nikomu pomáhat nebudu."
Podívala se mi do očí, že z toho šla hrůza.
Okolo desáté hodiny večer jsme šli spát. Ona do ložnice, já zase na gauč.

Jo, začalo mě bavit psát kratší kapitoly, zvlášť, když se to blíží ke konci... Ne, kecám, úplně konec to není, ale myslím, že víc jak 20 kapitol nedám. Asi se budu muset smířit s tím, že nikdy nenapíšu příběh o 60+ kapitolách (vypadá to jak věkový ohraničení), které dokáží napsat jiní.
Omlouvám se za chyby, děkuju za ohlasy a zase příště paa,
Vaše Noriko :*