Eileen tu krátkou zprávu našla až na hodině biologie druhý den dopoledne. Celkem snadno se jí podařilo ulít se na záchod, zkrátka předstírala, že se jí udělalo špatně z pitvy žáby, což nakonec nebylo zase tak daleko od pravdy.
Mírně se pousmála, když si Charliina slova přečetla, ale zase zvážněla u vědomí, proč tohle všechno...

A obratem odepsala: „Děkuji, takže, myslíš, že bys mohla přijet, nebo ti jen pošlu, co o tom vím? Přespání by nebyl problém, moje spolubydlící z podnájmu je na výměnném pobytu v Evropě a dovolila mi, že můžu používat její postel pro návštěvy a tak. Jinak se scházíme každý sudý večer u Tří stromů, hrajeme DrD. Byla bys víc než vítaná. Děkuju ještě jednou a omlouvám se, že s tím otravuji – Eileen."

Po pár minutách přišla jednoduchá odpověď.

„Přijedu."

Eileen se podívala na hodinky a nacvakala ještě stejně jednoduchou zprávu, prosté „děkuji" a přidala svoji adresu na 5th Avenue, v jednom z malých domků, kde se nacházel její studentský podnájem.

Pak se vrátila do třídy a snažila se vypadat dostatečně strhaně na to, že jí bylo zle. Což se jí podařilo natolik, že ji profesorka ze zbytku hodiny uvolnila, ale ještě jí zbývaly ostatní předměty, studium v knihovně a hodina šermu, než se setmí a ona vyrazí na další setkání u Tří stromů.

***

Po dalším e-mailu od Eileen Charlie zaváhala jen chviličku. Nic ji tu nedrželo, vlastně se už možná začínala tak trochu nudit.

Odepsala jen, že přijede a začala se pomalu balit, ani nečekala na další odpověď.

Do batohu naházela oblečení na pár dní a kromě toho přibalila svoji korunu, společně s pláštěm a dalším oblečením, které ani trochu nepřipomínalo to moderní.

Samozřejmě i peněženku s falešnými doklady a andělskou čepel. Pořád to nepředstavovalo vybavení, jakým disponovali bratři Winchesterovi, ale aspoň něco.

Protože vlastně vůbec nevěděla, co může očekávat.

Po necelé hodině a půl jízdy její staré auto zastavilo na kraji města, před motelem s restaurací v jednom. Tam se přihlásila na pokoj, přestože měla spaní přislíbené od Eileen. První den se rozhodla strávit o samotě, jak to bude s dalšími dny a jestli vůbec budou, to teprve uvidí.

Uvažovala o tom, jak chce vlastně řešit případ zmizelého mladíka, jestli to není vážně spíš práce pro policii, ale mezitím se osprchovala, seběhla se dolů najíst a potom se oblékla do královského. Takže to zřejmě musela brát, jako že jde o případ pro ni.

Nebo ne?

Možná byla pouze zvědavá na partičku nerdů, se kterými by se dal příjemně trávit čas, a koneckonců, Eileen byla... moc fajn.

Povzdechla si.

Už začínám myslet jako Dean.

Zavrtěla hlavou sama nad sebou, korunu zatím schovala do batohu na zádech a pěšky se vydala ke Třem stromům.

Cesta jí zabrala pár desítek minut, přesto se jí šlo lehce. Byla svým způsobem spokojená, že se na chvíli zbavila šedi a nudy běžného života – přestože ten její úplně běžný nikdy nebyl – a taky, pokud se zjistí, že zmizení Zaka mělo nějakou obyčejnou příčinu a vyřeší se v příštích hodinách, mohla by si konečně zase jednou pořádně zahrát.

Navíc...

To šimrání v břiše, které se ji snažilo přesvědčit, že se Eileen ozvala i z jiného důvodu.

Nech toho...

Potřásla hlavou, ale tyhle myšlenky se nedaly tak docela zapudit, možná mírně potlačit, ale byly tu stále.

Takže se s nimi smířila.

Před barem si ještě jednou zkontrolovala telefon, nasadila si korunu na hlavu a tak trochu nejistě vstoupila dovnitř.

Protože nastal sudý den, u Tří stromů se sešla družinka dobrodruhů v zadní místnosti. V herní skutečnosti tedy na kraji podzemních katakomb na Prokletém ostrově. A v reálné skutečnosti při čekání na to, že se přece jen objeví nebo o sobě dá vědět pirát Zak. Venku se šeřilo a zatím se sešli jen dva, vousatý Pán Jeskyně Roland a Metallicu milující cyklista, kterému z nějakého důvodu říkali Ip a který hrál za malého gnómího alchymistu.

Když se později objevila Charlie, obsluha její příchod vzala jako něco vcelku běžného. Byli tu zvyklí na lidi, kteří vypadali jako cestovatelé časem a dimenzemi.

Buclatá servírka ji s úsměvem nasměrovala do zadní místnosti, kde seděli hráči. A ti...

Klučina s Metallicou na mikině zrudl, zavalitý vousáč se taky zatvářil, jako by vešla skutečná královna, oba rychle vstali a Ip provedl dokonce rozpačitou úklonu.

„Ahoj, pozvala mě Eileen," ohlásila se Charlie a zůstala stát před stolem.

„Jo, říkala..." začal vousáč, který se vzpamatoval dřív, odsunul Charlii židli, aby se mohla posadit. „Teda, říkala, že... Že požádala o pomoc královnu, tak... Já jsem R-Ronald," natáhl k ní ruku.

„Ip," ozval se druhý přítomný a ještě víc mu zrudly uši, když si zřejmě uvědomil, že to znělo jako pípnutí kuřete.

Charlie se mírně usmála, když se konečně posadila. S oběma si potřásla rukou a představila se jen jako Queen of Moondoor.

Mezitím přišla servírka pro objednávky a když zase odešla, Roland trochu nervózně začal přemisťovat po stole figurky, knihy, zápisky a hexový papír. „Ale nepřišla jsi... no, abys hrála, že jo? Že ne, totiž?" ujišťoval se. „Chci říct, klidně bych tě někam vmáčknul, to není problém, ale ty... jsi tu kvůli Zakovi, ne?"

Než Charlie stačila odpovědět, v místnosti se objevil mladík celý v černém, posadil se a natáhnul k Charlie bledou ruku.

„Xartax Veliký," představil se ponurým tónem.

„No jo, Xarta si neto... eh, nevšímej, to je náš upíří mág, ale... jak to teda je?" ozval se Roland, pohled mu sjel na hodiny na zdi.

Eileen pořád nikde.

Charlie si objednala limonádu, pohledem ještě jednou přejela mladíky u stolu. Xartaxovi se zase představila přezdívkou, ale to už se ten vousatý začal domáhat vysvětlení. Jenom přikývla a z batohu vylovila vizitku, kde byl pod jedním z mnoha jejích falešných jmen nápis „soukromý detektiv".

Od trojice to zašumělo několika vážně myšlenými „wow". Xartax jako první zase nasadil povznesený, netečný výraz a obrátil se ke své bloody mary. Ip se chytnul nealko piva jako záchranného kruhu. A Roland na Královnu hleděl jako na svatý obrázek.

„Tak to je hustý," ujelo mu. „Pardon... totiž, to, že tak skvěle zapadáš, je taky to... detektivní... věc?"

„Kde je vůbec Eileen?" ozval se Ip. „Bývá tu vždycky včas nebo ještě dřív."

Xartax pokrčil rameny.

A všichni v tu samou chvíli vylovili telefony a nastalo nespokojené mrmlání a vrtění hlavami, jen Roland ještě napůl čekal na Královninu odpověď.

Charlie chvíli přemýšlela, jestli „skvěle zapadáš" je v téhle situaci poklona, nebo spíš urážka. Během toho přemýšlení položila ruce na stůl a nakonec v naději na získání několika vteřin navíc před odpovědí upila ze svojí sklenice.

„Jo, jasně... je to jenom součást toho, co dělám. Tohle... tenhle... převlek," vypravila ze sebe nakonec trochu zmateně a raději se znovu napila. Otázky na Eileeninu nepřítomnost ji ale znervóznily. Tohle nevypadalo dobře. „Máte o ní tedy nějaké zprávy? Zkoušeli jste jí psát nebo volat? Nebo... existuje nějaký důvod, proč by měla přijít pozdě?"

Nastala vlna vrtění hlavami a mumlání, že Eileen na zprávy nereaguje, na telefonu je nedostupná a ne, o žádném důvodu nevědí, Eileen chodila vždycky včas a když nemohla, dala předem vědět.

„Možná bychom za ní měli zkusit zajít," navrhnul Roland. „Zjistit, co se děje. A tak."

Nevypadal zrovna nadšený z představy, že bude muset řešit věci v reálném světě, stejně jako jeho dva kumpáni. Xartax nesouhlasně vrtěl hlavou, ale Ip kýval, přestože působil skoro až vyděšeně.

Charlie Rolandovu návrhu přikývla, protože překvapivě zněl docela rozumně a jako z tohoto světa. Obrátila do sebe zbytek limonády a netrpělivě poklepala prsty o stůl.

„Je to k Eileen daleko?" zeptala se.

Svorné vrtění hlavou. Kdyby na nich všech nebyla vidět upřímná starost o Eileen, právě teď by na Charlie hleděli jako psi na kus špeku.

„Jen pár bloků odsud," prohlásil nakonec Roland, ale zatím se ani on, ani nikdo další neměl k tomu, aby se doopravdy zvedl a vydal se na cestu. Vousáč pouze sklidil věci, co souvisely se hrou, s tak trochu lítostivým výrazem.

„Beztak se nikam nehneme, bez Zaka a ještě bez Eileen," zahučel skepticky Xartax, možná to mělo být uklidnění.

„Třeba jen usnula nebo tak něco," navrhl tiše Ip. „Dneska měla šerm, po tom bývá dost utahaná."

„Ale dala by vědět," zavrtěl hlavou Roland a pohlédl na Charlie, jako by čekal, že dostane pokyn k odchodu. „Vždycky dávala vědět!"

Charlie na okamžik soucítila s Xartaxem víc, než s kýmkoli jiným, protože i ona chvíli doufala, že tohle bude přátelské posezení, zahraje si pár her, falešný poplach, nic se neděje, všichni žili šťastně až do smrti, ale...

Nahlas si povzdechla, než zase nasadila svůj královský pohled.

„Pár bloků, hm?" zopakovala. „Tak to abychom vyrazili. Anebo..." Na okamžik se zarazila a přejela pohledem po všech přítomných. „Mám její adresu, můžete... nemusíte... můžu..." Ztratila se ve vlastní větě, kterou nakonec nechala nedořčenou.

Hráči se na sebe podívali a hned po druhé větě se začali zvedat. To, že se Charliina řeč zvrhla v nejisté mumlání, jim, zdálo se, nevadilo.

Xartax dramaticky zavířil svým pláštěm a Roland prohlásil: „Nenecháme tě jít samotnou. Jestli se tu dějí... nějaký zlý věci."

Ip nasucho polkl a zřejmě zalitoval, že ve skutečnosti nemá žádné výbušné pytlíky a jiné alchymistické hračičky, v kapse nahmátnul jen nálož práskacích kuliček.

Zaplatili útratu. S komentářem, že se dneska moc nerozšoupli, ale obsluha, zdálo se, byla nějaká Ipova příbuzná a chápala, že nemají úplně náladu hrát, když jim mizí spoluhráči.

A vydali se tmavým večerem k oblasti s rodinnými domky, kde Eileen bydlela.

Když Charlie viděla Xartaxe vířit pláštěm, tak trochu zalitovala, že se nepokusila nenápadně prolézt záchodovým okýnkem ven a utéct, protože představa, že ji v Eileenině bytě čeká... vlastně cokoli a ona se kromě sebe bude muset postarat ještě o tyhle tři, jí najednou přišla jako dost hloupý nápad.

Ale..

Když jsem na to kývla, nemůžu couvnout.

Venku si sundala korunu a ukryla ji do batohu, dost na tom, že tu bude chodit v šatech královny. Zařadila se na konec jejich výpravy, aspoň prozatím, cestou ještě zkontrolovala telefon a poslední zprávu od Eileen. Na okamžik se prsty zastavila nad displejem, v krátké úvaze, jestli by neměla kontaktovat Deana. Nebo Bobbyho. Nebo... někoho. Ale od doby, kdy z jednoho z nich udělala Spidermana, se neozvala. A jen tak náhodně poslat souřadnice, když vlastně zatím o nic nejde, jí připadalo zbytečné.

Trojice hráčů si po cestě vyměnila několik nervózních poznámek. Jak se blížili k domku, bydlišti Eileen a její nepřítomné spolubydlící, proběhla mezi nimi krátká šeptaná a oni zvolnili krok. A Roland, vůdce smečky a velký PJ, se na Charlie obrátil: „Uhm, totiž, kdyby... Když jseš... No, říkali jsme si, jestli..."

„Máš pistoli?" předběhl ho Ip a hlas mu přeskočil.

Charlie tak trochu čekala, že se jí chystají zeptat na to, jestli půjde dovnitř první, na což se chystala přikývnout, ale nakonec...

Na okamžik se zarazila ve snaze vymyslet tu nejsprávnější odpověď.

„To asi nebude úplně potřeba," řekla nakonec. „Však jdeme jenom... na kontrolu, no ne?"

Hráči si zase vyměnili pohledy, Roland se chraplavě zasmál. Xartax hleděl k potemnělému domku se zachmuřeným výrazem, vyhlížel jako netopýr s těžkou depresivní epizodou.

„Jasně, jasně, jenom na kontrolu," zamumlal Roland nakonec a dupnul na nohu Ipovi, který po Charliině odpovědi protočil oči a nadechl se k nějaké kousavé poznámce. „Tak zazvoním, žejo," dodal vousáč, pořád tu přece byl Pán Jeskyně.

Lépe se to řekne, než udělá, a tak byl nakonec rychlejší Ip, který stisknul zvonek u branky. Bylo jej slyšet zevnitř znít až ven, ale uvnitř se nerozsvítilo, žádná známka pohybu.

Stíny potemněly, zvedl se vítr a odkudsi nedaleko zavyl tklivě pes.

Charlie se zamračila. Otočila se zpátky na skupinku.

„Náhodou... třeba, klíče nemáte?"

Roland bezradně pokrčil rameny, zavrtěl hlavou. Xartax se obrátil na Ipa, ten s pohledem upřeným na špičky svých bot řekl: „Zak je měl, myslím. My ne."

„Oni spolu něco jako chodili," dodal Xartax, tak nějak se ta poznámka vůbec nehodila k jeho gothic vzhledu.

„Neměli bychom zavolat policii?" zeptal se nakonec Roland přiškrceným hlasem, zatímco Ip znovu marně zkoušel zvonit.

Při zmínce, že spolu Eileen a Zak „něco jako chodili" Charlie nadzvedla obočí, v duchu si začala vytvářet nejrůznější konspirační teorie. Zmínka o policii, skoro na ni kývla, ale vlastně...

Tak jo.

Nádech, výdech. Drsná tvář.

„Co kdybyste mi dali deset, dvacet minut," řekla, „a potom zavolali policii, hm?"

Ip se zatvářil skoro až nadšeně, Roland vážně přikývl, jen Xartax si zachoval pohřební výraz.

„Dobře," řekl Roland. „To zní dobře. Máme někdo jít s tebou?"

Fajn. Hlavně si udržet tvář.

„Asi bude lepší, když půjdu sama," prohlásila Charlie, na konci věty zůstalo něco jako opatrný otazník. I když byla přesvědčená o tom, že nejlepší bude, když se do toho pustí sólo, pořád jim nechtěla zlomit srdce.

Ale po tom prohlášení měli nakonec všichni tři co dělat, aby nedali najevo moc velkou úlevu.

„Dobře," přikývl znovu Roland. „Budeme tady to... no... hlídat."

„Kdyby něco, odpálím tyhle kuličky," ukázal Ip se smrtelně vážným výrazem plnou hrst práskacích kuliček.

Charlie se na něj usmála, snažila se, aby to bylo povzbudivé a vděčné.

Před ní teď stála branka, nezamčená, cestička přes nepříliš udržovaný trávník k verandě a přednímu vchodu. Ve stínech už nebylo nic moc vidět...

„Tak dobře," vydechla, z batohu vylovila andělskou čepel a batoh samotný nechala ležet na zemi. „Nechám ho tady, jo?"

Ani nečekala na odpověď, ačkoli kluci horlivě přisvědčili. Sevřela pevně andělskou dýku v pravé ruce, zatímco levačkou vylovila z kapsy telefon a jedním rychlým pohybem rozsvítila baterku. Ještě jednou se ohlédla po hráčích, pak už odhodlaně vykročila po cestičce k verandě.

Našla tam jen prázdné houpací křeslo s teplou dekou, vedle něj na stolku hrnek do tří čtvrtin plný zeleného čaje a učebnici angličtiny, ležící na zemi hřbetem vzhůru.

Při pohledu na hrnek s čajem se zamračila.

A ještě víc, když objevila na dveřích poškozený zámek.

Dobře... tak možná...

Dýku na okamžik odložila na stolek vedle rozpitého čaje a telefon popadla do obou rukou. Na Deanovo a pro jistotu i na Bobbyho číslo odeslala svoje souřadnice s krátkou zprávou.

„Asi případ. Jsem tady, kdybych se do rána neozvala, něco je špatně."

Klikla na odeslat.

Pak znovu přehodila telefon do levé ruky, do pravé chytla dýku a špičkou poklepala na dveře, kdyby se přece jenom ozvala nějaká odpověď.

„Haló?!" zkusila to ještě jednou, než špičkou boty strčila do dveří, které se otevřely a ona se tak ocitla na zápraží, jednou nohou uvnitř, druhou ještě venku.

Ohlédla se na skupinku u branky.

Trojice dobrodruhů tam stále postávala, v reálném dobrodružství se ani jeden necítil úplně dobře, ale ani jeden to taky nehodlal dát najevo.

Ip žmoulal práskací kuličky, Roland hleděl k domu, jako by tím mohl Charlii pomoct. A Xartax napůl sledoval dům, napůl okolí, předvolbu policie připravenou.

V domku bylo ticho a tma.

Když se ani na její volání neozvala žádná odpověď, Charlie vkročila dovnitř. Dveře za sebou nechala otevřené. Zkusila rozsvítit a pořádně se okolo sebe rozhlédla ještě jednou. Prošla velkou kuchyní, spojenou s jídelnou. Všechno tu vypadalo, jako by si tu někdo chystal večeři, na stole zůstal rozložený toustový chleba a v míse připravený osychající salát.

Znepokojivé náznaky, že vážně bude něco špatně, přinesl rozšlápnutý telefon na chodbě ke koupelně a ručník, ještě vlhký, u zadních dveří. Šlápoty od bláta na jinak čisté podlaze. Zadní dveře byly navíc napůl vyvrácené a na zemi u nich zevrubnější prozkoumání přineslo pohled na pár skvrn, nejspíš od krve.

Jak rozšlápnutý telefon, tak blátivé stopy si Charlie vyfotila. Protože neslyšela bouchnout kuličky, brala to, že má ještě čas, takže postupovala pomalu a obezřetně, snažila se toho podchytit co nejvíc.

Stopy krve ji přiměly sevřít andělskou dýku pevněji. Jedna rychlá fotka a poté opatrně vykoukla ze dveří tak, aby neponičila šlápoty od bláta a ani už tak dost zničené dveře.

„Haló?" zavolala znovu, jako by doufala, že tentokrát se dočká odpovědi.

Z kapsy znovu vytáhla telefon a světlem baterky si posvítila okolo sebe.

Uviděla pískem vysypanou cestičku, v písku dvoje stopy. Jedny drobných, bosých nohou a druhé od pánských bot, odhadem nejmíň čtyřicítek.

Odhadnout, že tu došlo k zápasu, nedalo moc práce.

Charlie si telefonem posvítila pod nohy a opatrně, po trávě, se pokusila stopy v písku sledovat. Větší a menší...

Jasně, menší, dívčí stopy by měly patřit právě Eileen. Možná ale mohla odejít ve spěchu se Zakem, když spolu tak nějak chodili, no ne? Třeba se dostal do nějakých problémů, utíká před policií, vyzvedl svou dívku a teď jsou na útěku oba-

Anebo taky ne.

Nahlas zaklela, když zjistila, že stopy náhle končí a žádné nevedou dál ani zpátky.

Pokud se oba nepropadli do země, tak... určitě nejsou jen dva milenci na útěku před zákonem.

Kromě dalších pár kapiček krve v písku ještě světlo její baterky odhalilo cosi lesklého, velkého asi jako nehet na malíčku. Všimla si toho a zvedla to před obličej, zkoumala tu věc v ostrém světle baterky. Zjistila, že jde o nějakou šupinu. Smaragdově zelenou shora, z druhé strany perleťově bílou a mírně upatlanou od krve. Těžko říct, jestli patřila majiteli šupiny, nebo Eileen.

Skupinka na ulici před domkem byla zatím čím dál tím nervóznější. Zřejmě představovalo jen otázku času, kdy na ně nějaký bdělý soused zavolá policii, protože vypadali...

Zavalitý vousatý chlápek, přešlapující na místě a vrhající pohledy okolo, jako by čekal útok někoho nebo něčeho, hubený mladík v černém plášti, který připomínal plakát na Upíra Nosferatu a další, malý a přikrčený, žmoulající cosi v dlani a rozhlížející se až krysím stylem.

Charlie něco takového čekala, proto už neztrácela čas. Schovala šupinu do kapsy a vydala se přes dům zpátky ke skupince, co vyhlížela... přinejmenším, jako by si spletla století.

„Volali jste už?" zeptala se okamžitě, zatímco do batohu schovala andělskou čepel a nahodila si ho na záda.

Svorné vrtění hlavou a vytahování telefonů.

„Co jsi... Není tam? Eileen je pryč?" dotazoval se pro jistotu Roland a nahlížel za Charliina záda, jestli se tam snad jeho kamarádka neschovává.

Nikdo z nich si nevšiml pohybu záclony v okně protějšího domku, proto, když se na konci ulice objevilo policejní auto se zapnutým majáčkem, ještě než stačili někoho zavolat, podívali se zmateně jeden na druhého a na Charlie. Minimálně Xartax sebou přitom trhnul, jako by chtěl začít utíkat.

„Tak, přátelé," ozval se policista, který vystoupil z vozu a namířil na ně baterku. „Copak to tu podnikáme, ha?"

Charlie se už nadechovala k odpovědi Rolandovi, ale předběhl ji policista. Podle výrazů ostatních předpokládala, že ani jeden z nich určitě ještě nestačil volat. A taky předpokládala, zcela správně, že hráči úplně zamrzli.

Takže začala mluvit sama, trochu zmateně, koktavě... vyděšeně.

„Měli jsme sraz s kamarádkou a ona... ona... ona nedošla. Nebrala telefon, a tak... tak jsme se... šli jsme se podívat, jestli je všechno v po- V pořádku. Ale vypadá to, že... že..."

Nechala větu nedořčenou, rukama se objala kolem těla, proklínala v duchu sama sebe, že se neumí rozplakat na povel. Ještě několikrát přešlápla na místě, ruce spustila podél těla, pak jimi rozhodila a ukázala k domu, před kterým stáli.

Trojice hráčů zatím začala připomínat klasické čumily. Roland horlivě přikyvoval, Ip mával telefonem.

„To už je podruhé. Poprvé zmizel Zak," zamumlal Xartax.

Policista si vyměnil pohled se svým parťákem, ten cosi zahlásil do vysílačky. Pak se vydal ke skupince, zatímco první s baterkou a pistolí v ruce vykročil stejnou cestou, jakou prve absolvovala Charlie.

„Kamarádka, má nějaké jméno? Bydlí tu sama?" obrátil se druhý policista na Rolanda, který vypadal nejstarší a momentálně nejméně roztřesený.

Zatímco Roland diktoval údaje o Eileen, Ip se přitočil k Charlie a zašeptal: „Neměla bys jim říct, že jseš to, no, detektiv?"

Za Xartaxovo doplnění byla Charlie ráda a ještě raději byla, když policista začal mluvit s Rolandem, protože ona sama po pravdě nevěděla, jestli je Eileen skutečné jméno, nebo hráčská přezdívka.

Z myšlenek ji ale vytrhl Ip a jeho otázka ji poněkud zaskočila.

„Ne, to ne," zašeptala zpátky. „Policisté nás nemají rádi, víš co. Bereme jim práci a tak."

„Jo, jasně, takže na tom budeš pracovat natajňačku," zamumlal Ip tak tiše, že to nemohl slyšet nejen policista, ale skoro ani Charlie.

Po krátkém dotazování na to, jak se s pohřešovanou znali – přes hraní DrD, nad čímž policista zvednul obočí, ale poznámky si nechá pro sebe – až po údaje pro kontaktování příbuzných, kdy se zase ukázal Roland, který měl v poznámkovém bločku adresu Eileeniných rodičů ve Friscu, se konečně dostala řada zase na Charlie. Mezitím se vrátil první policista a šel zavolat posily, z domečku se stalo místo činu a za chvíli se to tu bude hemžit vyšetřovateli.

„A vy, slečno, jste zdejší?" optal se policista číslo dvě Charlie.

Že se otočil směrem k ní, Charlii nejdřív uniklo. Ruce měla strčené v kapsách bundy, kterou měla přes své královské šaty, a prsty pravé ruky přejížděla opatrně po šupině. Teprve když padla otázka, došlo jí, že muž mluví na ni, ale...

„Pardon, ptal jste se na něco?"

„Jestli jste zdejší," zopakoval policista trochu netrpělivě. „Předpokládám, že patříte k téhle... no, skupince. Ale budu potřebovat adresu a nějaký kontakt, později s vámi jistě bude chtít promluvit některý z detektivů."

„Hm, ani ne," přiznala Charlie. Koneckonců to nebylo žádné tajemství. „Eileen mě pozvala, abych se přidala k jejich hře, znaly jsme se z jiných podobných podniků."

Na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Jmenuju se Caitlin. Caitlin Snow." A ještě dodala adresu.

Při zaznění toho jména se policista ani nezarazil, jen si ho zapsal spolu s adresou, ale někde vedle Charlie vyprsknul Ip, spíš nervozitou, než že by byl skutečně pobavený a Roland do něj drcnul.

„To je zatím všechno," prohlásil konečně policista. Mezitím se blížila další auta, zřejmě tu zavládne pořádné vyšetřování ještě teď večer. „Doporučoval bych vám, abyste se vrátili k sobě domů, tohle už je na nás. Rozhodně... Určitě vaši kamarádku najdeme."

A pokusil se o něco jako povzbudivý úsměv, což se mu moc nevydařilo, zřejmě moc dobře věděl o ztraceném Zachariahovi Parsonovi, kterého se snažili najít už několik dní a zatím se neobjevila ani žádná pořádná stopa.

„Uhm... půjdeš s námi ještě chvíli do hospody?" nadhodil Roland nejistě směrem k Charlie.

Ta policistovi všechno odkývala, aby nevypadla z role vyděšené kamarádky. Po Rolandově otázce se zamyslela. Měla pocit, že jim dluží alespoň to, aby jim řekla, co v Eileenině domě našla. Na druhou stranu by nejradši zamířila do motelového pokoje a pustila se do práce.

„Co kdybychom se sešli zítra?" navrhla nakonec a ještě zívla, aby klukům nabídla nějakou neverbální výmluvu, které, jak doufala, se chytnou.

„U Tří stromů?" ujišťoval se Roland, nijak se ji nesnažil přemlouvat, aby šla s nimi hned.

„Můžu až od čtyř," zahučel Xartax.

„Já klidně už odpoledne, zejtra mám volno," přidal se se svojí špetkou do mlýna Ip.

„Já si můžu taky vzít volno," zabručel ještě Roland a zadíval se na Charlie, zatímco za jejich zády už policisté natahovali pásku kolem domu. „Takže?"

„U Tří stromů,"odsouhlasila Charlie Rolandovi. Ještě pro jistotu přikývla. Pak pohledem přejela po ostatních, ale jediný, který nadhodil přesný čas, byl Xartax, tak se rozhodla přizpůsobit právě jemu. „Tak ve čtyři?"

„Budu tam," přisvědčil Xartax a na bledém obličeji se mu objevil nejistý úsměv. Zavířil pláštěm, což zřejmě považoval za plnohodnotné rozloučení, protože se hned nato vydal křepkým krokem kamsi ulicí.

„Nechtěli jsme ještě-" ozval se Ip, zvedl ruku, ale nakonec jí jen mávnul. „My jdeme ještě chvíli sednout, nebo domů?" obrátil se na Rolanda.

„Domů," rozhodl vousáč a kývl sám sobě. „Takže zítra u Stromů," obrátil se ještě na Charlie. „Ve čtyři. Máš... máš kde spát?"

Když se loučil Xartax, Charlie skoro zadoufala, že po mávnutí pláštěm skutečně zmizí, ale... tak trochu zklamaně se otočila ke zbývající dvojici, usmála se na ně.

„Bydlím v malém motelu kousek odtud, díky za optání. Uvidíme se zítra."

Snad.

S oběma se rozloučila, nahodila si batoh na zádech a pomalu se vydala ke svému přechodnému domovu. Jen se cestou otočila, jestli tam oba ještě jsou.

Byli. Ip se za ní díval i po tom, co Roland vykročil opačným směrem a pohnul se teprve, když ho za sebou vousáč zatáhl za mikinu jako malého špunta.