Holdrege, Nebrasca

Tma na městečko padla už dávno, nastával podzim a dny se krátily.

V zadní místnosti jednoho z barů v Holdrege se zrovna rozcházela skupinka zvláštně oblečených mladých lidí.

Dívka v zelených šatech středověkého střihu a s elfími oušky, která jí vykukovala z tmavě plavých vlasů.

Vytáhlý brunet, který vyhlížel, jako by měl halloweenský kostým piráta včetně pásky přes oko – jen na rameni mu neseděl papoušek, ale černobílý potkan, kterého krmil buráky.

Nejstarší z nich, rozložitý vousáč, měl na sobě mikinu s kapelou Helloween a právě teď sklízel ze stolu plánky, kostky a figurky.

Další dva mladíci se bavili o čemsi, co zahrnovalo „kampaň" a „příští tažení". Jeden z nich se podle černého oblečení, dlouhého černého kabátu a dokonce i líčení na obličeji zřejmě hlásil ke goth subkultuře, druhý měl pro změnu vytahanou mikinu s Metallicou a tmavé vlasy po lopatky, volající už docela naléhavě po šamponu.

Celá skupinka nakonec vyšla ven v družném rozhovoru. Než se rozešli, ještě si dohodli termín dalšího setkání a vzájemně si pochválili a zkritizovali své postavy.

„Měla bys přesedlat na hobitku, Eileen," burácel vousáč. „Přece jenom, chápej, elfí zlodějka, to úplně nesedí..."

„Mně přijde v pohodě, když elfka krade," pokrčil rameny pirát. „Když nekrade ode mě, teda," dodal ještě rychle a s úšklebkem Eileen šťouchl do paže.

„Je okradení zloděje ještě vůbec zločin, Zaku?" položila dívka řečnickou otázku. Nakonec se s pirátem krátce objala, ten si nahodil na rameni batůžek a vydal se pěšky přes Jaycee Field, zatímco ostatní odjeli auty, až na mladíka s Metallicou, který jel na kole.

Park Jaycee Field nepřipomínal les ani zdaleka, šlo prostě o plochu s pár stromy a keři tuhle a támhle. Bylo tu poměrně dobře vidět do daleka.

Ve dne.

Teď Zakovi přece jenom připadal mírně strašidelný.

Jenže... Měl za sebou zrovna velice povedenou akci u břehů Prokletého ostrova, kde bojovali s magií ovládanými kostlivci. A před sebou zase výhled na další souboje v podzemních jeskyních, kde se skrývá nekromant Černovous. Takže zkusil přesvědčit sám sebe, že ho nějaké ty stíny a kvílející vítr nevyděsí.

Domů to měl konec konců jen kousek.

Jako výraz pohrdání nebezpečím okolo si vrazil do uší sluchátka, na přehrávači navolil symfonický metal, ten ho vracel do hry, kterou miloval.

Nevšiml si, že ho zpovzdálí sleduje drobná blondýnka ve sportovní bundě, oči má přimhouřené a v obličeji výraz zášti.

A už vůbec neměl šanci si všimnout, že se za ním plíží postava v šedém plášti s kápí na hlavě.

Teprve když už bylo pozdě, vzduchem hvízdnul jakýsi obuch a udeřil ho do hlavy, na těch pár sekund vědomí, než upadl do tmy, ještě stačil zformovat nevěřícné „o" na rtech...

Uplynul den. Druhý, třetí.

Družince na Prokletém ostrově dost chyběl pirát Zak a hlavně... Začal chybět doopravdy. Doma, ve škole, v krámku s komixy, kde brigádničil.

Jenže ani rozjeté policejní pátrání nepřineslo žádné výsledky.

Nakonec to byla Eileen. Vzpomněla si na jednu conovou královnu, která jí za těch pár dní setkání přirostla k srdci. A na to, že jí dala na sebe kontakt - „kdyby něco".

Eileen vlastně ani nevěděla, proč jí na mysli vytanula právě tahle osoba. Ne, že by se jednalo o soukromého detektiva, jen zkrátka další dívka ze světa her na hrdiny, jen další cosplayerka, jen další...

To „kdyby něco" a k tomu zoufalství z představy, že Zaka už nikdy neuvidí, Eileen však dohnalo k tomu, aby napsala e-mail o tom, že se skutečně „něco" děje. A odeslala ho oné záhadné dívce, přestože o ní nevěděla skoro nic, ani pravé jméno, jen přezdívku Queen of Moondoor.

„Říkala jsi, že kdyby se děly divné věci, se kterými si nebudu vědět rady, mám se na tebe obrátit, Královno. A dějou se. Ztratil se nám kamarád. Nikdo s tím nedokáže hnout. Myslíš, že bys mohla pomoct? Eileen – ta malá elfka z BlizzConu."

***

Během večera, tráveného u nejnovějšího dílu jednoho ze seriálů, které sledovala, Charlie zavrněl telefon. Nalézala se na pomezí spánku a bdělosti a nejdřív ten zvuk přeslechla, ale pak se po mobilu natáhla. Druhou rukou si přitáhla notebook vedle sebe, aby zmáčkla mezerník. Tím se v jejím malém bytě rozhostilo ticho.

Trochu nakrčila obočí, když uviděla první věty z e-mailu. Trochu zmateně zamrkala, ale nakonec zprávu rozklikla a pustila se do čtení.

Po chvíli se zamyslela, natáhla se po notebooku a posadila se na posteli. Zády se opřela o zeď za sebou a přístroj si položila na klín. Jako první si prohlédla stránky s loveckým fórem, ale nenašla tam nic, co by ji zaujalo a nic, co by si dokázala spojit s Eileen... kterou si vybavovala jen tak matně.

Proto jako další otevřela Facebook a další sociální sítě, aby si trochu osvěžila paměť.

Po několika minutách se jí podařilo najít instagramový účet „malé elfky Eileen". Znovu se zamračila.

Přestože tu dívčin obličej viděla, pořád si na ni vzpomínala jen mlhavě. Ale podle Eileeniny aktivity – nebo spíš neaktivity – v posledních dnech nabyla dojmu, že se asi skutečně něco děje.

Ačkoli...

Zavřela okno prohlížeče, jen aby otevřela nové, ve kterém znovu nahodila e-mail. Ještě jednou zprávu od Eileen projela pohledem a nakonec vyťukala krátkou odpověď.

„Královna svým poddaným vždy pomůže."