Mezitím, na druhé straně města, Ip jel na kole, v uších sluchátka s Metallicou. Sice se s Xartem a Rolandem shodli, že by teď neměli nikam chodit o samotě, měli by se držet spolu, ale...

Nebudou vedle něj klusat, přece.

A Ip si dával pozor. Viděl by, kdyby něco.

V pohodě tak dojel až k domku, kde bydlel s rodiči, seskočil z kola a hrabal se po klíčích. Rozhlížel se přitom okolo, prázdná ulice ho trochu znervózňovala, ale na druhou stranu, aspoň tu není nikdo, kdo by mohl-

Když se za jeho zády objevila postava v kápi, koutkem oka ji zahlédl, ale stačil jen přidušeně vykřiknout. Klíče mu vypadly z ruky, pak dostal čímsi tvrdým ránu do zátylku a svět zčernal.

Před vrátky zůstalo osamělé kolo, klíče a přehrávač se sluchátky, který Ipovi taky vypadl. A telefon, který už bezvládnému chlapci útočník vytáhl z kapsy a hodil ho na zem.

Ti dva zmizeli, jako by tu nikdy nebyli.

***

Šero, chlad. Kapání vody, setrvalé a nekončící.

Místnost bez oken, kolem zdí vedly trubky, jakési kohouty, středem probíhal kanálem, kterým tekla smrdutá, šedá voda.

Kýbl v koutě, džbán s vodou, zmuchlané deky, páchnoucí zatuchlinou.

Ip, který začal nabírat vědomí v chladných vlhkých tunelech, kterými ho jeho únosce táhl, měl teď výhled na těžké dveře se závorou zvenčí, které šupinatá ruka otevřela a postrčila chlapce dovnitř, aby za ním zase zabouchla, beze slova.

Na schumlaných dekách posedávali Eileen a Zak, oba bledí, kruhy pod očima. A vyděšení. Takhle by zdravá americká mládež vypadat neměla... Připomínali válečné sirotky a oba působili mladší, než byli, strhaní, vyděšení.

„Ipe," vypískla Eileen a vrhla se k němu. „Viděl jsi to? Je to ten ještěr, co... je to... Hledají nás? Jak to vypadá venku?"

Ip, s bolestí hlavy a celý zmatený, se posadil vedle tichého Zaka a zvolna z něj začala lézt slova: „Hledá... Chytla se toho Královna, jak jsi ji pozvala, Eileen. Snad... snad to vyřeší."

***

Královna zatím narazila na spletitou síť kanalizace. Něco bylo zmapované poměrně důkladně, ale spousta plánů zůstávala zastaralých nebo ztracených. Šlo o bludiště pod městem, kam se nikdo nevydával, pokud nedošlo vyloženě k havárii na některém potrubí.
Jeskyně, po kterých taky zkusila pátrat, tady, stejně jako ostatně skoro v celé Nebrasce, nebyly.

Ještě by snad padaly v úvahy katakomby pod kostelem Všech Svatých a samozřejmě sklepy pod několika málo domy, ale mimo kanalizaci se tady na podzemí zřejmě moc nehrálo.

Charlie byla zabraná do studia, až ji číšnice hlasitým odkašláním upozornila na svoji přítomnost a pronesla cosi nerudného směrem k ní a skoro prázdnému hrnku.

Akorát včas na to, aby Charlie dopila poslední lok čaje, zvedla se, zaplatila a vrátila se k domu Winterových. Každou chvíli by odtud měla vyjít Rosita.

Držela se raději ve stínu stromů, protože před domem mimo jiné stálo policejní auto a policista mluvil venku na terase s mužem, který byl nejspíš Andrejiným otcem.

A konečně, Rosita proklouzla okolo s tichým rozloučením, ale jako by byla pro muže, včetně toho, hlídkujícího v autě, neviditelná.
Tou dobou ještě Charlii došla zpráva od Rolanda: „Ip zmizel, dostáváme nonstop policejní ochranu. Máš něco nového? Řekni, že máš, prosím!"

„Jsem na stopě, brzy to vyřeším," odepsala ještě Charlie narychlo, než k ní dorazila hospodyně s trochu unaveným úsměvem.

„Dobrý večer. Nečekala jste dlouho, že ne?" ozvala se Rosita naprosto perfektní angličtinou jen s nepatrným přízvukem.

Charlie to vytrhlo z pochmurných myšlenek na to, že možná právě slíbila něco, co nedokáže splnit.

„No... no, nečekala. Dobrý večer," vypravila ze sebe.

„Pojďme, řeknu vám to po cestě, nechcete se do toho," mávla Rosita rukou k domu, „zaplétat, si? Mám to domů několik bloků, můžete mi dělat... Doprovodit, ano?"

Charlie jen přikývla a vydala se za ní. Sotva stačila jejímu tempu a přitom si v hlavě sumírovala otázky, které, jakmile bude mít možnost se pořádně nadechnout, chce Rositě položit.

A hospodyně si nejspíš uvědomila, že vedle ní Charlie skoro kluše. Zvolnila tempo a mírně se zamračila: „Takže... Vy chcete mluvit o mladé slečně a... a El Diablo, správně?"

Charlie přikývla a trochu zafuněla, jak se snažila popadnout dech.

„El Diablo," řekla tak trochu tázacím způsobem. „Vi- viděla jste něco?"

„Viděla jsem..." Rosita se dramaticky odmlčela. „Viděla jsem slečnu Andreu, jak dává ďáblovi peníze." A chvatně se pokřižovala.

Charlie se zamračila, skoro zastavila a musela popoběhnout, aby hospodyni zase dohnala.

„Peníze? Jak..."

Nádech, výdech. Rosita musela zase trochu zrychlit, určitě, protože se Charlii teď zadrhávala slova v krku a nestíhala mluvit a rychle jít dohromady.

„Jak... Jak vypadá ďábel? Jako... Co?"

Rosita škubla rameny na otázku peněz. Zkrátka mu je Andrea dávala, tak.

„Rozhodně ne jako člověk, señorita, rozhodně ne... Spíš jako... El lagarto, ještěrka, škaredá ještěrka," zopakovala to slovo s jakousi hrdostí, že si na něj vzpomněla.

Charlie jen přikývla. Co se tak dá jinak říct na ďábla v podobě velké škaredé ještěrky, aby člověk vypadal při smyslech?

Ještě chvíli s Rositou držela krok a snažila se vést konverzaci, ale i hospodyně musela vidět, že je Charlie jako z divokých vajec. Neustále sebou šila, kontrolovala telefon a hodinky a křečovitě se usmívala. I proto se po chvíli rozloučily a Charlie se skoro až rozběhla do motelu a do svého pokoje.

Na stole a na zemi si rozložila všechny informace, které se jí podařilo nashromáždit a po chvíli si sama pro sebe spokojeně kývla. Omrkla i upravenou stránku na DrD stránkách, kde přibylo dost shlédnutí, aby ji to uklidnilo úplně, skoro měla chuť sama sebe poplácat po zádech. A taky to udělala. Byla v pokoji sama a nikdo ji neviděl, tak co.

Do batohu ještě přibalila dva deodoranty ve spreji, Rolandovu knihu a andělskou dýku. Téměř už byla na odchodu, když se ještě obrátila... Zamyslela se a převlékla se do svých královských šatů, přestože tu hrozila možnost, že po pochůzce kanály je bude moct tak akorát vyhodit. A do batohu přihodila i korunu.

Pak se vydala kousek za motel směrem z města ven, až v jedné z opuštěných postranních uliček vklouzla, nikým nepozorována, pod poklop do kanalizačního systému Holdrege.

Kanály byly... no, kanály. Vypadaly tak, že by tu mohla bloudit celou věčnost, než by cokoli našla. A kdo ví, jestli by nalezla aspoň cestu zpátky.

Vzdálené hučení vody, pištění krys.

A zápach, těžký, hutný, nedalo se před ním uniknout.

Tlení a rozklad.

Charlie přesto pokračovala. V jedné ruce baterku, druhou si přece jen trochu nadzdvihla šaty, nemusely by být hned v prvních minutách nacucané odpadní vodou.

Náhoda, nebo možná štěstí, které se k ní konečně obrátilo čelem, ji po nějaké té hodině konečně dovedly k těžkým dveřím, zajištěným petlicí. Zevnitř nebylo nic slyšet, ale ona nepochybovala, že na něco narazila. Další takové dveře za celou dobu nepotkala, a že byly zavřené zvenčí jen naznačovalo, že mají držet něco uvnitř.

Opřela se do petlice, která vcelku snadno povolila.

A uvnitř se Charlii naskytl pohled na Eileen, Zaka a Ipa, jak se k sobě tisknou v jednom koutě, vyděšení k smrti.

Když spatřili Charlie, chlapci, kteří se snažili svými těly krýt Eileen, úlevně vydechli.

„To je... Královna?" hlesla Eileen.

Charlie dovnitř doslova vpadla, když dveře tak nečekaně snadno povolily. Teď se ve snaze najít sebedůveru rychle narovnala a zazubila se na všechny tři mladé lidi, z nichž bezpečně poznala jen Ipa.

„K vašim službám," řekla a vysekla drobné pukrle, ale zase zvážněla a rozhlédla se okolo sebe. „Je tady někde? No... ten ještěr?"

Eileen zaváhala, ale pak se náhle vrhla Charlie okolo krku. „Já věděla, že nás zachráníš!"

„Teď tu nějakou dobu nebyl, co nám donesl jídlo," ozval se Ip, který úzkostlivě zíral ke dveřím. Zato Zak už nakročil: „Pojďme, zmizíme odsud, než se vrátí."

Charlie byla z Eileeniny reakce mírně zaskočená, zaváhala ale jen na chvíli, než jí položila ruce okolo pasu a krátce ji stiskla v náručí. Rychle se pak vrátila do role zachránkyně a spasitelky. Otočila se na Zaka, s jehož slovy mohla jen souhlasit. V rychlosti mu vysvětlila cestu, kterou sem přišla a gestem ruky je všechny popohnala, aby co nejrychleji šli.

„Pak se sejdeme u Tří stromů," řekla jim ještě, kdyby náhodou chtěli něco namítat a dívala se za nimi, kdokud jí nezmizeli z očí za první odbočkou.

„Tak jo, tak jo, tak jo," odříkala si pak pro sebe, promnula si ruce. Sundala batoh a první věc, kterou udělala bylo, že si nasadila na hlavu korunu. S ní se cítila o něco jistější a odhodlanější, jako Královna. A stále věřila, že ta větička, co dopsala k postavě, by mohla fungovat.

Pak se posadila na místo, kde seděli zajatci, na klíně posazený batoh a ruce strčené v něm. V nich pevně svírala zapalovac a pro začátek tekutý podpalovač.

Když utichly zvuky kroků hráčů, nastala chvíle ticha a šera, vlastně bylo slyšet jen kapání a zurčení vody.

Až do chvíle, než se ozvaly jiné kroky.

Nepřicházely z dálky, jednoduše se najednou objevily skoro u dveří a vzápětí dovnitř vrazila postava v plášti s kápí. Zasyčela rozeklaným jazykem: „Kde jsssou? Zzzajatci! Kde jsssou?"

A postoupila proti Charlie.

Té se minuty před příchodem ještěřího muže vlekly nekonečně, ale po jeho objevení se začal naopak čas ubíhat nějak zrychleně. El Diablo se náhle v celé své ještěrovitosti tyčil nad ní.

„Ehm, já jsem-" hlas se jí zadrhl v hrdle, trochu neobratně se postavila, opřená zády o špinavou zeď a v rukou stále svírajíc svůj batůžek. „Jsem Queen of Moondoor. Musíš mě teď poslouchat."

Ještěří muž zamrkal, zarazil se. Zdá se, jako by ochutnával vzduch, ale nakonec pomalu poklekl na jedno koleno.

„Drizzul Dread k tvým službám, královno."

Charlie na pár vteřin zapomněla nejen na to, jak se jmenuje, ale i jak se dýchá. Když Ještěr nabral vzduch do nozder, instinktivně přivřela oči, jako by čekala, že se po ní ožene a jednou ranou jí utrhne hlavu.

Jenže to se nestalo a ještěr teď místo toho klečel před ní, připraven splnit každý její rozkaz.

Nahlas vydechla i ten zbytek vzduchu, který jí zůstal v plicích a hned potom se zhluboka nadechla.

„Tak jo, Drizzule, tak jo. To je super. To je... super."

Jednou rukou opět zalovila v batohu, vylovila z něj, co potřebovala, a pak ho nechala spadnout na zem.

„Tak jo, Drizzule, tak jo," řekla znovu, v ruce přitom křečovitě svírala lahvičku tekutého podpalovače. Opatrně udělala kus dopředu a odšroubovala uzávěr. „Protože jsi teď můj služebník, můj první rozkaz zní, zůstat tak, jak jsi, ano. Ani se nehni. Musím provést rituál, abych si zajistila tvou věrnost."

„Cokoli královna poručí," sykl ještěr, sledoval ji nemrkajícíma očima a těžko říct, co měl za výraz, jeho ještěří tlama zkrátka vypadala, jako by se stále usmívala.

Charlie přikývla a vykročila vpřed, přičemž ještěra zalila celým obsahem lahvičky. Pak se vrátila k batohu a vylovila z něj zapalovač, který se jí asi na třetí pokud podařilo rozškrtnout. Ruce se jí třásly a zapalovač ji začínal v prstech pálit. I proto se rychle otočila a hodila jím po ještěrovi.

Když na něm vzplanul plášť s kápí, vydal ze sebe Drizzul úpěnlivý a zrazený skřek, nicméně neudělal nic – královna mu přikázala zůstat, jak je, a on se držel, přestože křičel bolestí a nakonec se svalil na zem, už napůl mrtvý, přičemž stále hořel. Plameny ho pohlcovaly s ještě větší dravostí, než jakou by zajistil pouhý podpalovač, jako by jim chutnalo jeho maso, látka, z níž byl tvořen.

A s tichým zasténáním nakonec vydechl naposledy a jen tiše dohoříval, zatímco místnost plnil odporně páchnoucí, černý a mastný kouř.

Jakmile začal hořet, Charlie se k němu otočila zády.

Jenže... to není fér... A já...

Pomalu se otočila zpátky k ještěrovi a se slzami v očích se dívala na jeho pomalou a bolestivou smrt. Nos se jí zvolna plnil pachem spáleného masa a sledovat Drizzula bylo každou vteřinu těžší a těžší. Z očí jí tekly slzy. On byl pořád její poddaný a ona jeho královna. Bylo by slabošské, nevhodné a špatné se odvrátit.

A tak to udělala, až když bylo po všem.

Rukama se opřela o zeď a vyzvracela se.
Pak ještě chvíli zůstala stát, s dlaněmi na studené a vlhké zdi, s uslzeným obličejem a knedlíkem v krku.

Trvalo jí dlouhé minuty, než se konečně pohla ke dveřím, oči si utírala do rukávu košile.

Jenže...

Po pár krocích se vrátila a k tomu, co ještě z ještěra zbylo, přihodila sešit jeho postavy. Všechno znovu zapálila, tentokrát už se nedívala. Vyběhla za dveře a znovu je zavřela, zabezpečila závorou.

„Posto vae," špitla tiše k místnosti, proměněné v Drizzulovu hrobku a pomalu se vydala zpátky na povrch.

***

Partička osvobozených se mezitím s velkou slávou vracela zpět mezi živé. První cesta, jak navrhla Eileen, vedla na policejní stanici, kde nalhali pochybujícím policistům, že se jeden po druhém ztráceli v kanalizaci, protože jsou zkrátka mladí, neklidní a pitomí. O tulpovi ani o ještěrovi nepadlo ani slovo.

Potom nastalo vítání se s nejbližšími. A u Tří stromů se chystala večerní oslava jejich návratu. Někde mezi tím stihli i převlečení, najedení se a napití.

Charlie oproti tomu, když se dostala zpátky na pokoj a vyhodila šaty, načichlé spáleninou a zničené od odpadní vody, zakončila pro sebe případ správně po winchesterovsku – z minibaru vzala lahvičku whisky, kterou do sebe na dva rázy nalila.

Sprcha, oblečení se do něčeho pohodlnějšího a už byla na cestě ke Třem stromům. Kde čekali všichni, včetně Eileen.

A pilo se, jedlo se a veselilo.

Všichni, zdálo se, chtěli oslavovat královnu, a množily se dotazy, jak to tedy dopadlo s Drizzulem.

Jenom Eileen to bylo zřejmě celkem ukradené. Ta se pouze snažila být Charlii co nejblíž, vždyť si ji užila, vyjma Zaka, ze všech nejméně. A teď měla oči jen pro ni.

Na otázky ohledně Drizzula se tedy Charlie snažila odpovídat co nejméně a vyhýbavě, pokaždé jen něco zamumlala o královské moci a královnině kouzlu, přičemž jí z tváře mizel úsměv. Ale pak se k ní přitulila Eileen a podařilo se jim odvést řeč k jinému tématu, a nakonec se Charlie zase usmívala.

Nepřestala se usmívat skoro celý večer, do doby, než se začala cítit opravdu unavená. Společensky i doopravdy. Naposledy k sobě přitiskla Eileen a vyměnily si krátký polibek, který řekl vše.

Pak se s celou skupinkou postupně rozloučila, s příslibem, že se určitě brzy znovu objeví.

Ale... snad všichni věděli, že to byla jen přátelská lež.

Když se pak ráno probudila ve svém motelovém pokoji, ještě krátce zalitovala prázdného místa vedle sebe, které mohla klidně vyplňovat Eileen – jenže jí ani sobě nemohla nic nalhávat, už se pravděpodobně nikdy neuvidí a Eileen si zaslouží někoho stálého a přítomného.

Sbalila si věci do batohu, zaplatila za pokoj a odhlásila se, nasedla do auta a vydala se zpět k místu, které se pro ni stalo dalším z dočasných domovů.

Byl čas vrátit se k běžnému životu.

***

A Andrea? Ta, která byla v celé té věci největším padouchem?

Někdo, a nebudeme ukazovat na žádnou rusovlasou královnu, smazal i obrázek Drizzula z webu, takže znak pro tulpu zmizel v temnotách, kam patřil. A zdálo se, že Adrea neměla ani potuchy, jakým způsobem se jí ho podařilo oživit. Rozhodně se o to podruhé nepokoušela.

Možná i proto, že za několik dní jí ten samý někdo poslal menší varování – obrázky z akce u jednoho populárního hocha ze školy, kde Andrea v nepříliš sexy pozici, s obličejem jako zmoklý mýval, zvracela do keře. S tím, že pokud by pokračovala v nějakých záludných akcích proti komukoli, fotky dostane celá škola.

Nedá se říct, že by se Andrea díky tomu ze dne na den začala chovat slušně.

Ale minimálně skupince hráčů DrD už dala pokoj.

Takže i věci v Holdrege se vrátily do starých kolejí a kanalizace zase už sloužila jen tomu, čemu má kanalizace sloužit.