Pohled Fairyho

Z nenadání jsem se probral. Byl jsem nejspíš uspán a přepraven někam jinam. Jediný, co jsi pamatuji, je boj s Demácií. Rozhlédl jsem se po místnosti a viděl malí náznak světla. Došoural jsem se ke zdroji a zjistil, že jsme uvězněni. Rychle jsem se pořádně probral a běžel k Lejsi. "Lejsi, probuď se." Jemně jsem s ní zatřásl, nic. Přešel jsem k Ehretovi a jednu mu napálil. Ehret se pomalu probouzel. Když byl plně při vědomí, postavil se a křikl bolestí. "Fairy!" "Promiň, ale jinak bych tě neprobral." "Tak na mě máš zařvat nebo něco, ale nemusel jsi mi dát obrovskou perdu do hlavy." "Tak tobě se nelíbí, že jsem tě probral, příště tě tu nechám shnít." "A proč jsi neprobral i Lejsi." "Zkoušel jsem to, ale mlátit jí nebudu." "A proč mě jo?" "Lejsi je holka." "Noa, snad něco vydrží ne." On by uhodil dámu? Co je to za chlapa. Vlastně já zapomněl, on není chlap. "Je těžce raněná a ty by si jí ještě uhodil, jsi normální?" "Kdybych musel." "Kdyby jsme se odtud nějak dostali a Lejsi by ještě nebyla vzbuzená, vzal bych jí na záda, ale v žádném případě bych jí neuhodil." "Pan gentelman se zase ozývá." "Aspoň nejsem necitlivý psisko." "Chceš urážet mou vlčí podobu?" "Co se stane, když řeknu jo." "Ukážu ti co je to za psisko." "Tak tím pádem, ano." Ehret se proměnil na svého pochmůrného vlka a zavrčel. "Tvoje vrčení mě nevystraší." "Ale pocit toho, že nemáš zbraně jo." Pozvedl jsem ruce a chtěl vytasit nožíky. Ehret měl pravdu, neměl jsem je. Dal jsem si dolů kapuci a postavil se do bojového postoje. "Tak ty se chceš prát?" "Co zmůžeš beze zbraní?" "Nemysli si, že jsem se neučil, jak bojovat s holýma rukama." Skočil na mě, ale já jsem uhnul, využil jsem okamžiku, kdy byl otočený zády a stáhl jsem za ocas zpátky na jeho původní místo. Nehorázně zakňučel. Rychle jsem se pohyboval, Ehret mi nemohl stačit. "Jsi pomalí, musíš se toho hodně naučit, štěňátko." "Co jsi to řekl?" "Chceš to zopakovat? Prosím, štěňátko." Zavrčel a pokoušel se mě škrábnout. Byl jsem na něj moc rychlí. "Copa srabe, bojíš se, že bych ti mohl udělat jizvičku?" To mě dostalo. Skočil jsem za něj a když se otočil chytl jsem ho pod krkem a zvedl ho do mé výšky. "Nikdo mi nebude říkat srabe." Přitiskl jsem ho ke stěně a připravoval jsem se ho udeřit. Najednou jsem zamnou zahlédl planoucí světlo ohně. "Přestaňte!" Pustil jsem Ehreta a prudce jsem se otočil. "Lejsi? Ty už jsi vzhůru?" Ehret ztěžka dýchal a párkrát si odkašlal. "Co se tu děje?" "Jen jsme si trénovali naše schopnosti." "Tak to určitě." "Trochu jsme se pohádali." "Trochu, málem jsi ho zabil." "Jako on kdysi tebe." "Co?" "Jen kvůli němu jsi tě dal skřet málem k večeři." "Budu dělat, jako kdyby se to nikdy nestalo." Pokývl jsem hlavou a odstoupil od Ehreta. "Musíme se odtud dostat." Poznamenala Lejsi a pomohla Ehretovi vstát. "Nemám dost síly na to, abych to tu rozbořila. Nezbývá, než čekat." Sedl jsem si a nasadil jsem si znova kapuci. Ehret se mezi tím proměnil zpátky v člověka. "Počkat, Ehrete, ty máš kratší vlasy a máš je hnědý a co tvoje ruka, co se s tebou stalo?" "To sis všimla brzy. Moje prokletí už dávno skončilo a to díky tobě." "Prokletí, ty jsi byl proklet?" "No ano, ale jen jsem vypadal jinak." "Všimla jsem si." Prokletí, něco takového může potkat jen Ehreta.

Pohled Divine

"Musíme je zachránit hned." "Proč?" Zeptala jsem se Ezreala."Nemusí být ještě dlouho na živu." "Oni si nějak poradí, musíme nejdřív vymyslet jak je zachránit." "Prostě se tam probojujeme." Navrhla Caitlin. "Můžeme to zkusit." Vyrazili jsme bez jakéhokoliv zdlouhavého přemýšlení slepě přímo k branám Demacie. Probojovali jsme se až do velké síně. Tam stáli tři obrnění chlapi, ale vypadali jinak než ostatní vojáci. Rozpoznala jsem Garena, Xin Zhaa a Jarvana IV. "Co tu pohledáváte?" "Jsme tu, aby jsme vysvobodili naše přátelé." "Ty dva si nechte, ale Lejsi je naše." "Proč jí tak moc chcete?" "Chceme splatit dluh." "Tím, že ji zabijete?" "Ano, ale bude to velkolepá smrt, protože si vážíme její moci a sily." "To vám nedovolíme." "Tak se budeme prát." "Máme převahu." "Ale mi jsme silnější, dokázali jsme porazit Lejsi. Cvičil jsem celých pět let, abych ji dokázal porazit." Pět let? To je dost dlouhá doba. "ale mi máme námět, mi chceme zachránit naše přátelé a vy jen toužíte po pomstě." "Neříkáš to ty." "Co?" Co to mele? "Neuvěřitelné jaký dosah má Lejsiino kouzlo." Cože? Lejsi mě očarovala? A no jó, Lejsi mluví pře ze mne. "Dejte jim co pro to." Nařídila nám Lejsi, ale mluvila jsem já. Pustili jsme se do boje. Nejdřív jsme prohrávali, ale jak jsme si vzpomněli, za co bojujeme, dostali jsme chuť se za to prát. všichni, doslova všichni, jsme byli unavení a přesto jsem sebrala všechny své síly a zahnala je do kouta. Poté, co jsme se jich na chvíli zbavili, jsme běželi do věznice. Nemohli jsme ji najít, ale pak jsme se tam nějak dostali, zabili jsme stráže a šli jsme hledat cel s Lejsi, Fairym a Ehretem. "Divine myslím, že jsem něco našel." Obrátila jsem se na Vlada a přiběhla k němu. "Co?" Podívala jsem se na místo, na malé mapce, na které ukázal. Byla tam vyznačená místnost s lebkou. "Půjdeme tam." Šla jsem tím směrem a po chvíli jsem dorazila na místo. "Lejsi?" Zeptala jsem se do prázdna. "Divine." Ozvalo se. Přišla jsem blíž k mřížím a uviděla naše tři hrdiny. "Tak vy jste přišli." "Přece bych tě tu nenechala." Usmáli jsme se a já jsem si všimla otvoru na klíč. "Jdu hledat ten klíč vydržte." "Kam jinam by jsme chodily?" Šla jsem se podívat za roh, nic, prošla jsem celé vězení, nic, když jsem se vrátila a stoupla jsem si před mříže, obklopili nás muži ve zbrojích. A jsme v pasti. "tak vy jste si mysleli, že se jen tak vzdáme?" Zase Garen. "Garene, neubližuj jim."Křikla na Garena z cely Lejsi. "Tak vidím, že jste se už probrali, ale je nenecháme odejít." "Aspoň jim neubližuj, když se mě zbavíte, tak je vraťte zpátky odkud přišli." Garen a Lejsi se na sebe vražedně dívali a já se bála,co z toho vznikne.