Pohled Ezreala

Ucítil jsem jemný pohyb na mém těle, pomalu jsem otevřel oči a cítil jsem, jak mě svírají chladné ruce. Vymotal jsem se z Tonyho sevření a pokračoval jsem ke skříni, abych se převlékl. Když jsem se konečně připravil a chystal se jít do jídelny, vyrušil mě chraplavý, rozespalý hlas. "Kolik je hodin?" Otočil jsem se k Tonymu "Bude sedm." "Můžu tě o něco poprosit?" "Ano, přinesu ti snídani." Odpověděl jsem mu, aniž by řekl požadavek. Tony se mile usmál a přetočil se na záda. Vydal jsem se napříč tůře k jídelně. Konečně jsem dorazil na konec této tůry a vychutnal jsem si snídani. Samozřejmě jsem nezapomněl na Tonyho a vzal jsem něco pro něj. Poté jsem se vrátil. 

"Děkuji ti." Poděkoval mi spokojeně usmívající se Tony, když dostal svou snídani. "Za nic." Odvětil jsem a šel ven na vzduch. Opřel jsem se o roh chatky a pozoroval jsem nedalekého ptáka jak si hraje se svou kořistí zvanou žížala. "Poslední dobou je moc klid." Pomyslel jsem si a šel jsem k rybníku, jelikož jsem neměl co dělat. Podíval jsem se na lesknoucí se hladinu vody a viděl svůj odraz, ale v mé pulsefire podobě. Je možné, že bude potřeba, ale doufám, že ne. V ní se cítím.... divně.... prostě špatně, jako kdyby mě to brnění zžíralo zevnitř. Sice jsem silnější, více toho vydržím a dokážu lítat, ale prostě to ke mně nesedí. Nejsem jako Tony, kterého to drží při životě, jsem to já a mě to naopak zabíjí. Nesmím myslet na to zlo a musím se obrátit na šťastnou stranu mého já. Zatřepal jsem hlavou, abych se vrátil do reálného světa a když jsem se rozkoukal, uviděl jsem přede mnou Tonyho. "Nad čím jsi přemýšlel?" Zněla jeho otázka. "Nad ničím, prostě jsem se zakoukal." Zalhal jsme. "Opravdu? Vypadal jsi smutně?" "Asi něco v mojí hlavě, nic vážného." Usmál jsem se. Tony mi úsměv oplatil a na krátko mě políbil. Dosti jsem se uklidnil. "Pojďme se podívat za ostatníma." Navrhl a já souhlasil. Šli jsme k bandě, která se utvořila veprostřed tábora. "Co tu všichni děláte?" Zeptal jsme se. "Děláme tu rituál." Ironicky odpověděla Divine. "Můžeme se přidat?"  "Jestli se nebojíte toho, že bychom mohli skončit někde v jiné dimenzi, klidně." "Já a bát se?" Předstíral jsem, že se mě to dotklo. "Dobře, to jsem neslyšel." Doplnil jsem. Najednou se zatřásla zem a se hřmotem do nás udeřil blesk. Propadla se pod námi zem a někteří s křikem, někteří bez, jsme padali do bezedné díry. 

Tvrdě jsem dopadl na zem a s nepředstavitelnou bolestí jsem se pokoušel zvednout. "Jste všichni v pořádku?" Ptala se ustrašeně má sestra. Nadechl jsem se a z plných sil jsem se zvedl. "Já ano." Oznámil jsem s jistými obtížemi. Lejsi šla se světlem v ruce ke mně a podepřela mne. "Ezi?" Podíval jsem se na ní na náznak, ať pokračuje. "Nevíme kde jsme, nemáme dostatečný zdroj světla a potřebujeme se odtud nějak dostat." "Ne, Lejsi..." "Já vím, že je ti to krajně nepříjemné, ale budeš muset, bratříčku, aspoň na tenhle okamžik." Narovnal jsem se. "Dej mi chvíli." Lejsi přikývla a šla se věnovat ostatním. Před očima mám vše zlé co se mi kdy přihodilo a v hlavě myšlenku na Pulsefire zbroj. Cítil jsem, jak dílky kovu dopadají na mou hruď, jak mé tělo obklopuje železo a má síla se koncentruje a převádí do pulzního děla, do trysek a do teleportačních pohonů. Zapnul jsem noční režim a rozsvítil baterku zabudovanou ve zbroji. "Pulzní systémy plně nabity." Oznámila mi Perla.

 "Můžeme jít?" Přišel jsem k ostatním. Všichni se na mě podívali nechápavým pohledem a Tony s úžasem vyskočil. "To je ohromný, kde jsi to sehnal." Na tváři měl obrovský a udivený úsměv. "Vyrobili jsme to v Piltoveru..." "Ano a tohle nám pomůže dostat se odtud." Přerušila mě Lejsi. "Nejdřív musím zkontrolovat, jestli někdo nechybí. Loki, Ez, Tony, Divine, Steve a Ehry... jsme tu všichni." Oddychla si Lejsi. "A co ostatní? Nebudou nás hledat." Se zavrávoráním se Divine zvedla a podívala se na Lejsi. Lejsi na chvíli sklopila hlavu a přemýšlela. "Dám jim zprávu, nahoře je Caitlin, měla by jí dostat." "Lejsi, všechny věci na komunikaci máme buď doma, nebo v táboře." "Nezapomínej na PROJECT." Usmál jsem se a přikývl. "A teď jdi hledat." Přikázala a já jsem si bez váhání stoupl někam doprostřed a spustil skener. "Perlo, je signál dosti velký?" Zeptal jsem se mojí umělé inteligence. "Ano, ale skener je poškozen, nemohu zaznamenat prostředí sahající ke kilometru vzdálenosti." "Jak to?" Jak mohl být skener poškozen, když naposledy byl v naprostém pořádku. "Nebyli zjištěny žádně chyby." "Tak jak to?" "Tohle není máš svět, ani svět lidí, je to úplně jiná dimenze." "Lejsi, jsme v jiné dimenzi." Musel jsem tuto větu oznámit, aby věděli na čem jsme. "Já věděla, že jednou příjde čas, kdy se hranice dimenzí a zemí otevřou a vše se spojí. Už je tu i Void a další místa z Runeterry, které nemají přístup k teleportům." "Chceš říct, že tím, jak se sem přepravujeme jsme narušili pevně stanovené hranice?" "Ano." Oznámila Lejsi i Perla zároveň. Všichni byli zmatení, jen Divine s Tonym se v tom trochu orientovali. "Teď to nemůžeme řešit, pojďme najít cestu ven." Přikývl jsem a dál skenoval okolí. 

Po dlouhé době se mi podařilo přesvědčit skener, aby se trochu snažil. Našel jsem šachtu, kterou můžeme projít až ven, ale problémem bylo, že nevím kam ven. "Projdeme šachtou ven, ale je vysoko a nejsem si jist, kam přesně vede." Stoupl jsem si pod šachtu, která byla otevřena a vyletěl jsem k ní. "Lejsi, pomáhej ostatním, nahoru." Přikývla a společným úsilím jsme všechny bezpečně dopravili do šachty, jenž byla vcelku velká, takže jsme se nemuseli ani krčit. 

Pohled Lejsi

Bože, já jsem zapomněla na tu zprávu. Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, jak jim to mám vysvětlit. Nikdo si nevšiml, že chybím, což mě trochu znepokojilo. Konečně jsem mohla použít můj náhrdelník. Na něm totiž nosím spínač ve tvaru obráceného trojúhelníku v barvě hráškově zelené- PROJECT. Přiložila jsem prst na prostředek a jemně jsem ho stiskla. Jiná barva vlasů, jiné zbraně, umělá inteligence a neprostupné brnění tvořili mou PROJECT zbroj.

V Piltoveru jsme vymysleli tolik věcí a předali to dál do Demacie, Freliordu, Noxu, Targonu a kdo ví kam ještě. Ale jedna PROJECT zbroj od nás nevzešla, tu si Ekko vymyslel sám. Když někam příjdeme, já a Ekko, ozářeni zelenou září, všichni už ví co je čeká.

Na zápěstí jsem otevřela leserovou klávesnici a napsala pro Cait dopis o tom, kde jsme a že jsme v pořádku. Po zapnutí vyšší rychlosti jsem běžela k ostatním. Nenápadně jsem se k nim znova přidala a vypnula boty, které mi přidávali rychlost.

Konečně jsem viděla denní světlo, konečně venku z té temné cele. Vyskočila jsem a zhluboka jsem se nadechla, ale poté jsem se zakuckala, hodně. "Jsi v pořádku a kdy sis stačila vzít oblek?" "Neměj strach bratře, jsem v pořádku. A zbroj jsem si vzala po čas cesty." Přikývl. Přes obličej jsem si prodloužila masku, abych mohla dýchat. "Vám ten vzduch nevadí?" Zeptala jsem se robotickým hlasem. "Sice je trochu špinavý, ale řekněme, že jsem na to zvyklý." Egoisticky odpověděl Tony. Byli jsme v domu. Vypadal opuštěně, ale stejně jsem cítila cizí přítomnost. Byl obrovský a strašně špatně jsem se tu orientovala. "Rozdělíme se. Tony, Ezreali a Steve, jděte spolu a ostatní držte také při sobě." Rozdělila jsem skupinu a sama jsem šla jinam. Prohledávala jsem horní patro. Když jsem přišla k oknu, uviděla jsem psa, který byl přivázaný k boudě a bezmocně ležel na zemi. Sešla jsem schody dolů a podle mapy, kterou mi vytvořil Simon, má umělá inteligence, jsem se prodírala spadlými věcmi až k balkonovým dveřím, které vedli nejspíš na zahradu. V místnosti, kde byl přístup ke dveřím, jsem se potkala s druhou skupinou, do které patřil Ehry. "Našli jste něco?" "Ne bohužel, ale rádi bychom se podívali ven." "Je tam pes, právě proto jsem tady, možná by nám něco mohl říct." "Jdeme s tebou." Oznámil Ehry a šli za mnou ke dveřím. Otevřela jsem je a vyšla na zahradu. Pes zvedl hlavu, vypadal v pořádku. "Opravdu si si jistá, že je dobrý nápad důvěřovat psovi, který je z jiné dimenze? Třeba mu nebudeš rozumět." Zapochybovat Loki. "Zvíře, jako zvíře." Heslovitě jsem prohodila a blížila jsem se k teriérovi. "Ahoj kluku, jak se daří?" nedostávala se mi odpověď, jen tam tak seděl a koukal na mě prázdnýma očima. "Mě se to nelíbí, to není pes, necítím jeho pach." Zavětřil Ehry a chytl mě za rameno. "Jak to myslíš, že to není pes?" "Co když je to něco jiného, ale vypadá to jak pes?" "Ale prosím tě. To, že mi neodpovídá neznamená, že to nemůže býti pes." "Necítim psí pach. Já se v tom vyznám, jsem na půl vlk." "To ano, ale nech to na mě." Odvázala jsem toho prapodivného psa a sehnula se k němu. Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila, ale on okamžitě vystartoval a skočil po mě. "Lejsi!" Slyšela jsem Lokiho hlas společně s Divineiným výkřikem. "V klidu.... mám brnění... radši jděte dál." Držela jsem  to drobné stvoření nad mým obličejem. On jen vztekle cvakal zuby a snažil se mě kousnout. Přes sliny, které stékali po krytu na oči, jsem nic neviděla, skoro. odhodila jsem ho dál a rychle jsem se postavila. Z pochvy jsem vytáhla podlouhlí meč a mířila na teď již na půl roztrhlého tvora. Pes se v mžiku proměnil na něco hnusného a bylo jich najednou víc, měli dokořan rozevřenou hruď a s tlamy jim tekli sliny.

Jeden z tvorů se rozeběhl proti Ehretovi a zakousl se mu do nohy. Zabolelo mě v uších jeho zasténání. Pevně jsem stiskla mou čepel a rozsekla jsem to hnusné stvoření. "Loki, Divine, postarejte se o ně!" Jakmile jsem to dořekla, oba na nic nečekali a začali je ničit. Já jsem mezi tím vzala Ehryho dovnitř a položila ho na gauč, který byl ještě v dobrém stavu. "Vydrž, něco seženu." Prohledávala jsem šuplíky a skříně. Jediné, co jsem našla byly kousky látek. Pak jsem se praštila do hlavy a uvědomila jsem si, že je to jen rána a že já mám schopnost léčit. No zabijte mně někdo. Přišla jsem k němu a přiložila si ruce kousek nad ránu. Má hřejivá živá magie se rozprostřela na hnisající ránu a zcela jí zacelila. "Promiň, v tom stresu jsem si neuvědomila, že mám léčivou moc." Chytla jsem se za týl a nevině jsem se usmála. "To už je jedno, díky." "Co bych pro tebe neudělala." Tuhle větu jsem vystřelila, aniž bych chtěla, ale to už je taky jedno. "Jdu se podívat za ostatními, musíme opustit tohle místo." Ehry přikývl. "Divine, Loki, vidím, že máte hotovo, tak jdeme!!" Křikla jsem se spěchem, nečekala jsem a rozeběhla se do jiné části domu, kde by podle Simona měli být ostatní. "Pojďte rychle! Musíme vypadnout!" Moje tělo si dělalo co chtělo, prostě mi řeklo, že máme vypadnout, teď, nebo nikdy.

 Když jsem se sešli venku na zahradě: "Co to..." "Nemáme čas na vysvětlování, okamžitě musíme vypadnout!" Přerušila jsem Tonyho a tikala jsem očima po ostatních. V ruce jsem měla zbraň a soustředila jsem se na okolí. Soustředila jsem se tak moc, že jsem se trochu vyvedla z míry a nedávala pozor na sebe. Se strachem v očích jsem se podívala na Ehryho. Můj tep se zvýšil na maximum a můj dech byl rychlejší než rychlost, kterou se nesly zvukové vlny. Nevím, co mě to popadlo, ale rychlostí světla jsem vzala svou zbraň uřízla jsem Ehrymu nohu a vzala ho do náruče. Zajistila jsem aby rána nekrvácela a běželi jsme dál, dál do neznámé země, než se zas a znova pod námi propadla zem. Tentokrát jsem zareagovala rychle a běžela jsem po odvodu díry, až dolů, na její konec. Končila na nebi, nad táborem. Přistála jsem na nohou, stále držící Ehryho v náruči a snažíc se zpomalit pád ostatních. Ostatní z tábora ke mně přiběhli. "Co se stalo?" "Na dlouho." Udýchaná a nemoct se hýbat jsem položila Ehryho na zem, byl v bezvědomí. "Všichni v pořádku?" Řekla jsem z posledních sil a do mdlob jsem upadla také hned po tom, co jsem uslyšela jednorázové: "ANO!"

Beam! Moc dlouhý tohleto. XD XD Ani pomalu nevím, co jsem psala. Hrála jsem jednu hororovku a vzpomněla jsem si na Yoricka. Tak jsem to dala do sebe a tadááá!! Mám dost... XD