Nebudeme si lhát. Mělo nám být jasné, že skončím ve Zmijozelu, ostatně jsem pro to prostě měla vlohy odjakživa. Možná ale, že kdybych skončila v Mrzimoru, byl by ze mě nakonec lepší člověk. Nestalo se, a tak byl můj temperament hezky přiživen. V podstatě hned po nástupu se jedna třeťácká skupinka dozvěděla, že nejen, že jsem z mudlovské rodiny, ale ještě jsem příbuzná se Samuelem, který je z Mrzimoru. Ne snad, že by měl Sam na škole nějakou špatnou pověst, spíš naopak, na Mrzimora ji měl až příliš dobrou a to se zmijozelským úplně nezamlouvalo.
"Tak to ty?" šťouchl mi do culíku, "ty jsi ta malá mudlovská ššš...," lehce se ušklíbl, "holka?"
Kluci, kteří stáli za ním, se nezačali hloupě smát, jak jsem čekala. Však víte, většinou to tak bývá. Jeden uráží a má za sebou bandu idiotů, kteří se smějí každému jeho slovu. Ale oni ne, místo toho mě taky obkroužili a začali mluvit. Jako kdyby v tý skupince nebyl žádný velitel, ale všichni byli alfa.
"Slyšeli jsme, že tvůj bratříček je Samuel," promnul další mou uniformu mezi prsty.
"Možná bys nám chtěla ukázat, jestli zvládneš viset hlavou dolů stejně dobře jako on," navrhl ten nejzavalitější.
"Možná nám při tom ukážeš ještě něco," ušklíbl se jeden z nich a lehce mi zatahal za sukni.
Teda na to, že těm spratkům bylo tak čtrnáct byli velmi oprsklí.
"Tak poslouchejte," ruce jsem si založila na pr... uhm. Na hrudníku. A všechny jsem si je změřila pohledem. Možná jsem se uvnitř trochu bála, ale dala jsem si velmi záležet, aby to nebylo vidět. I když proti mně stálo pět kluků, všichni tak o dva roky starší, dokázala jsem nasadit chladný výraz.
"Jestli si myslíte, že mě teď pověsíte hlavou dolu, tak si nemyslete, že se jeden jediný z vás probudí zítra ráno bez sebemenších potíží. Možná tu jsem dva týdny, ale to nemění nic na tom, že si vás všechny podám. Ostatně už jsem zjistila, že holky do klučičích ložnic klidně můžou. Takže se nedivte, až Vám ve spánku nalezou pavouci do nosu."
Jeden z nich se zasmál, připadala jsem mu směšná. Možná všem. Ten, který mi předtím tahal za sukni znovu natáhl svou ruku, ale no, řekněme, že táta mě učil "chlapské práce", ale i to, jak se má bránit žena. Nebyl připravený, o to jednodušší bylo mu ruku vyvrátit a nakopnout ho tam, kde nakopnutý být nechtěl. Trvalo asi pět sekund, než na mě mířily čtyři hůlku. Dělala jsem, že to nevidím, ačkoliv mi bylo naprosto jasné, že mě každou chvíli zasáhne nějaká šílená kletba.
"Možná jsem z mudlovské rodiny, ale dokážu ti zlomit nos i bez kouzel, ještě jednou na mě sáhneš a dopadneš mnohem hůř."
"A dost. Levi..."
"Počkej!" Jeden už mával hůlkou, ale druhý ho zarazil. Tak přeci jen měli vůdce, no jistě.
On možná čekal, ale já ne. Popadla jsem tašku a rázným krokem jsem rychle vypadla ze společenské místnosti. Tak trochu jsem se bála, že se za mnou rozeběhnou, proto jsem se rychle rozeběhla sama. Přímo na dívčí záchody, kde jsem se zavřela a šíleně se rozbrečela. Konečně jsem mohla dát volný průchod tomu strachu a všemu, co se ve mně dělo před nimi. Ačkoliv v danou situaci jsem to měla pod kontrolou.
Málem jsem si vybrečela oči, to jsem ale ještě nevěděla, jakou dohru to bude mít.