Asi jsem za poslední dny vypila víc vína, než jsem měla. Ani tenhle večer nebyl o moc jiný. Sklenička stála na stole, zatímco jsem si četla Snídani u Tiffanyho, kterou jsem měla přečtenou přibližně milionkrát. Moje nejoblíbenější kniha, kterou jsem dostala od Samuela. Měla v sobě spoustu záložek, podtržených částí a dopsaných věcí. V průběhu let se mi pohled na některé části měnil.
Od čtení mě ale vyrušilo zaklepání. Měla jsem na sobě jen negližé a přes něj dlouhý bílý župan. Upravila jsem si pásek, prohrábla vlhké vlasy a šla otevřít.
„Dobrý večer?" řekla jsem spíš jako otázku, spíš než pozdrav to mělo být upozornění na to, že v tuhle hodinu se neklepe na kabinety.
Malinko se zarazil, jako kdyby byl snad překvapený, že lidi jsou v noci v županu. Samozřejmě jsem ale byla pro všechny případy namalovaná. „.Eh, dobrej. Nejdu nevhod?" zeptal se, zatímco si mě celou prohlížel.
„No... pojďte dál, jestli se něco děje," ukázala jsem na židli u pracovního stolu. „Dojdu se ustrojit." Napadlo mě, že by se něco mohlo dít třeba s Noem, přeci jenom to je jeho kolejní.
„Kvůli mně se nemusíte obtěžovat," celou dobu se podezřele spokojeně usmíval, nezdálo se, že by přišel řešit nějaké problémy. Klidně se usadil na tu židli u stolu.
„Tak proč jste sem přišel?" prohlédla jsem si ho, ale už mi bylo jasné, o co mu jde. „Měla jsem pocit, že jsem byla na viaduktu poměrně jasná."
Nasadil trochu zamyšlený tón. „Měl jsem v plánu tvrdit, že potřebuji vyřešit něco hrozně důležitýho ohledně mých studentů... Ale pravdou je, že mi chyběla vaše milá společnost," řekl sice mile, přesto mě hned další větou provokoval. „Naprosto jasná."
Takže buď jsem jasná nebyla, a nebo jsem mu jasně dala najevo, ať se staví uprostřed noci. No to snad nemohl myslet vážně.
„Děláte si legraci? Tohle je nějaký žert? Kamarádíte se s O'Conellym a bavíte se na můj účet? Že vás to baví," prošla jsem závěsem. Měla jsem právě tak dost toho všeho. Myšlenky, které prostě nešly zastavit a okaté flirtování, které nebylo samo sebou, tím jsem si teda byla jistá.
Rychle se postavil na nohy a šel za mnou, ale mezi závěsy se zarazil. „Nemám tušení, o čem to mluvíte... Ani nevím, kdo by si něco takového dovolil. Ale pokud je má existence natolik zásadní, že vám tady vadí, tak můžu jít existovat i jinam."
„Nevěřím Vám," usadila jsem se na gauč. „Proč bych měla? A jak že se jmenujete? A proč jste sem přišel? A upřímně!" ukázala jsem na něj varovně prstem.
„Rogers Gregory. Chtěl jsem vás vidět, upřímně," skoro jako kdyby se nahlašoval někde na vojně. Řekl to bez jediného zaváhání.
Vstala jsem a na špičce se otočila kolem své osy, aby si mě mohl prohlédnout. „Tak mě vidíte."
„To vidím," skoro mě svlékl pohledem, snad proto ho odklonil, aby si prohlédl můj kabinet.
„Budete stát ve dveřích nebo půjdete dál?" vzdala jsem to. Daniel ho nikdy nezmínil a i kdyby. Už mi to bylo všechno jedno.
„To je otázka... Hrozí mi nějaké nebezpečí, když vstoupím?"
„Rozhodně vám hrozí nějaké nebezpečí."
„Výborně, nebezpečí mám rád," vesele vešel.
Nabídla jsem mu víno, ale odmítl, což mě překvapilo, ale dala jsem mu tedy aspoň vodu, kterou přijal.
„Takže?"
„Takže...," jako kdyby u mě byl už milionkrát a můj kabinet patřil jemu. Sebevědomí, ne však na první dobrou hrubý. To vůbec.
„Mám to chápat tak, že jste přišel, protože jste se nudil a chtěl jste s někým strávit večer?" naklonila jsem hlavu na stranu. „A tak jste si řekl.... ," promluvila jsem komicky hlubokým hlasem: „Hm, ta protivná ženská, co mi dala jasně najevo, že se mnou nechce nic mít, bude určitě ta správní volba?"
Naklonil se trochu dopředu, blíž ke mně. „Mám snad raději přiznat, že jsem na naše poslední setkání nemohl přestat myslet?"
„A na co jste myslel?" promluvila jsem stejně sebevědomě jako on, nechtěla jsem, aby měl navrch.
Dlouho si mě prohlížel, zdálo se, že zvažuje, co si může dovolit. Asi usoudil, že toho moc není. „Takové věci se ve společnosti dámy neříkají," neodpustil si jedno sugestivní mrknutí.
„Obávám se, že byste ve spojitosti se mnou neměl myslet na věci, které nedokážete vyslovit," dala jsem mu jasně najevo, že to, kam se náš rozhovor stáčí, se mi prostě nelíbí.
„Přiznávám, že se slovy mi to nikdy moc nešlo," přešel ke mně, mluvil tak zvláštně klidně, sebevědomě a tiše. „Navíc, jakmile bych to jednou vyslovil, musel bych to buď splnit. Nebo už vám nikdy nejít na oči," nabídl mi ruku jako kdyby mi chtěl pomoct vstát. „Ledaže byste měla zájem..."
Nepotřebovala jsem pomoct, jeho slova mě vystřelila na nohy jak z praku. Dala jsem mu poslední šanci, aby si rozmyslel, co mi poví. Nakráčet mi v noci do kabinetu a nabízet mi sex, to teda bylo přes čáru.
„Leda, že bych měla zájem o co?"
„O mě. O pár nezávazných nocí. Možná...," znovu mě prolétl pohledem, „O šanci dostat ze sebe všechny emoce a frustraci?" stál tam tak sebevědomě, s rukama v kapsách.
A tak znovu můžeme poděkovat Wyattovi za facku, která mu přiletěla dřív, než stihl třeba jen mrknout.
„Tohle jsem si zasloužil," zamumlal tiše, když odklonil hlavu a protáhl mírně obličej.
Namířila jsem na něj prstem. „Vy... Vy si o sobě nějak moc myslíte. To si takhle chodíte po kabinetech profesorek a zkoušíte, která vám dá? Nebo snad jste se o mně zaslechl, že dávám na potkání?" zhluboka jsem se nadechla. „Přísahám, že jestli jste se o mě vsadil s tím hajzlem, tak vás pověsím do průvanu za koule," založila jsem si ruce na prsou a odtáhla se od něj.
Nezdálo se, že by ho moje slova překvapila. Vlastně to vypadalo, že je neslyší prvně. Teprve zmínka o sázce ho asi rozhodila. „Ne, ne, ne," vrtěl odmítavě hlavou. „Ne, to rozhodně ne. Nic takového jsem nezaslechl a s nikým jsem se nesázel." Jeho úšklebek konečně zmizel, tvářil se vážně. „Nechtěl jsem vás urazit nebo jakkoliv zesměšnit. Nemám to zapotřebí a rozhodně nejste někdo, u koho by si to kdykoliv s pudem sebezáchovy dovolil."
„Tak o co tu jde?" dala jsem mu šanci. „Protože vy pud sebezáchovy zřejmě nemáte."
„Pravdou je, že se mi líbíte. Máte energii, sílu, hrdost. Jste inteligentní a jazyk máte ostrý v každé situaci. Nenabízím vám vztah, lásku a věrnost až za hrob. O to nestojím a pochybuji, že vy ano. Pokud však tohle nevidíte jako dostatečný důvod, abych s vámi chtěl trávit čas, tak nevidím důvod, proč vás nadále urážet svou přítomností," zmetek se nehnul ani o krok. On věděl, jak lichotit, on teda ano.
Přemýšlela jsem, přešla jsem k parapetu, s sebou jsem si vzala víno, které jsem si cestou dolila. Ale neřekla jsem nic.
Viděl, jak přemýšlím, a tak po hodné chvíli prolomil to ticho. „Ledaže byste chtěla, ale máte pocit, že vám něco brání..."
Odložila jsem sklenici a otočila se k němu. „Jsem nezadaná, krásná a v sexu vážně dobrá. Nic mi nebrání."
„Pak už zbývá jen zodpovědět, jestli máte zájem," nedokázal skrýt spokojení.
Nerada odpovídám na otázky, místo toho jsem se usadila. „Jmenuju se Tabitha. Snad si nebudeme vykat, při vedení těhlech debat, nebo tě to snad nějak vzrušuje?"
Vypadal čím dál spokojenější. Šel ke mně. „Nebráním se experimentování. Ale přiznám se, že větší intimita zní lákavě," natáhl ke mně ruku. „Gregory."
„Nemysli si, že to bude tak snadný."
„Nic jiného bych nečekal, Tabitho," pohrál si s mým jménem, než mě jemně políbil na klouby ruky.
„Ale stejně je to od tebe neuvěřitelné drzé."
Podíval se mi na rty a mírně se naklonil. „Co s tím uděláme?"
Taktéž jsem se naklonila. „Něco už vymyslím," zašeptala jsem skoro u jeho rtů, ale v tu chvíli jsem přesně sklouzla z parapetu a vydala se ke kuchyni. „Dáš si zmrzlinu?" jeho frustrace prostoupila místnost.
Naše drzá konverzace pokračovala. Čím víc provokoval, tím víc jsem mu utíkala. Během chvíle už jsem seděla na kuchyňské lince a jedla s ním jednou lžičkou zmrzlinu, zatímco on stál přede mnou. Samozřejmě to zanedlouho dopadlo katastrofálně. Při jeho dotyku, který jsem prostě nečekala, jsem zpanikařila. Moje afefobie se opět projevila a on rychle ustoupil a svoje ruce si nechal pro sebe. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat, ale zároveň jsem cítila potřebu mu to vysvětlit. Vzal to poměrně dobře, poslechl si to, nevyptával se.
„Už je pozdě, měl bych jít," odstoupil po nějaké době. To mě překvapilo, protože se celou dobu tak snažil... Měla jsem ale tušení, že v tom hraje roli to mé ucuknutí. Položila jsem jednu nohu na kuchyňskou linku, na které jsem seděla a nechala župan, aby mi odhalil nohu až do poloviny stehna.
„Jestli chceš, tak ven jistě trefíš."
Nebudu lhát, byla jsem nadšená z toho jeho pubertálního chování. Nejspíš viděl v životě už spousty žen, přesto na mě koukal, jako kdybych byla první, která mu ukazuje lýtko. Chtěl mě, chtěl mě vážně hrozně moc a i jeho hlas to prozrazoval, když zašeptal: „Trefím," ale nikam nešel.
Prsty jsem si přejela od kotníku po koleno a ve chvíli, kdy se zdálo, že přistoupí, jsem seskočila z linky a přešla zpět do obýváku k oknu. Nic jsem z něj neviděla, jen odraz mého kabinetu. Jak se mi postavil za záda a sledoval mě.
„Co kdybych chtěl ještě zůstat?"
Dopila jsem zbytek vína.
„Takže... na jaké věci jsi myslel? Mohli bychom třeba společně zjistit, jestli by si je měl splnit nebo mi už nikdy nelézt na oči."
A v tu chvíli mi ukázal tu svou nejvíc sexy stránku. Přistoupil těsně za mě, nedotýkal se mě, přesto bych přísahala, že mi prstem obkresloval linii páteře. Jen tak milimetr od doteku. „Na to, jak bych se tě dotýkal. Jak bych tě donutil přestat se hlídat," mluvil tiše a pomalu, pramen vlasů mi odhrnul z tváře a sklonil se níž k mému uchu. „Myslel jsem na tvůj hlas a jak by mohl znít až tě budu mít pod sebou."
Nedokázala jsem skrýt vzrušení z jeho slov. Věděla jsem, že ani make-up neskryje, jak jsem rudá. Jak mi buší srdce a mám zrychlený tep. A to se mě prosím pěkně ještě ani nedotkl. Snažila jsem se tvářit odvážně, ale nešlo to.
„Někdy zníš tak naštvaně," pokračoval, „vážně chci to všechny nechat rozplynout." Hlas měl čím dál víc hrubší. „Přemýšlel jsem nad tím, jak vypadáš, když se ztratíš v rozkoši." Najednou se narovnal a s tím svým arogantním výrazem se postavil naproti mně a opřel se frajersky o zeď. „Ale vím, že mi to nechceš usnadnit. Takže bych asi měl jít a dál jen snít." Vysmíval se mi, vážně se mi vysmíval, protože věděl, co se mnou jeho slova dělají.
„Nevyhrožuj mi."
„Co uděláš, abys mě zastavila?"