Po Danielově odjezdu jsme si napsali během ledna pár dopisů. Pár znamená asi dva, no. Jeden on a jeden já. Ani dny, kdy jsem věděla, že učí, se za mnou nestavoval. Bylo mi jasné, že má hodně práce, přeci jen pololetí a on ještě pracoval jinde. Ale názor mi změnil rozhovor s jeho synovcem, který se udál po hodině lektvarů.
„Jo a co se týče toho full-surfovského uzlu, tak ten moc dobře neumím, no jsem si jistej že vy jo, aby taky ne. Byste mě ho možná mohla naučit, abych příště mohl přijít jako ze škatulky," hodil na mě takový culící se výraz.
Na začátku hodiny skutečně nesplňoval dress code a teď se to nejspíš snažil vyžehlit.
„Ty jsi Maxův bratranec, že?" prohlédla jsem si ho.
„Nó... to sice jo, ale za představování se to úplně nedodávám. Mě se stačí skromně představovat jako Bradley," nepřestával na mě házet takové ty štěněčí pohledy, které prostě umí jen kluci v pubertě.
„Nejsi náhodou v šestém ročníku? Uvázat si kravatu tu umí i prváci, takže..." hodila jsem po něm výraz, kterým jsem mu jasně naznačila, že pokud to nezvládne, tak je prostě idiot. „A možná by nebylo od věci oblékat se dle školního řádu. Přeci jen za to je patnáct bodů dolu."
„No já taky neříkám, že to neumím vůbec, že jo. Jen... se nikdo nikdy nezajímal dost na to, aby mi pomoh to dotáhnou k dokonalosti a teď jsem si jistej že vidím někoho, kdo je toho schopnej, tak toho přece musím využít, ne?" no ten by ukecal i mrtvýho. „Víte, jak jsou ty kalhoty od uniformy nepohodlný, pokud nejste prvák s prckem?" dodal ještě na obhajobu zbytku té chybějící uniformy.
Místo nějakých debat s ním, jsem vzala prostě všechny krabice, které se při výuce používaly a vrazila jsem mu je. „Tohle patří do zadní skříně do té nejvyšší police," přešla jsem ke dveřím.
„Jasný, rozkaz šéfová!" zasalutoval mi a šel je uklidit.
„Slyšela jsem, že prý máš kolem sebe docela harém. Jsem si jistá, Bradley, že nějaká z těch tvých slečen bude tak hloupá, že si bude myslet, že je dobrá leda na to, aby chlapům vázala kravaty."
„To jste mě trochu přeformulovala, asi vám to budu muset příště vysvětlit aj s těma dalšíma věcma, na který jste určitě stejně dokonalá."
Naposled jsem si ho přeměřila pohledem, a pak, z naprosto čiré zlomyslnosti jsem řekla: „Jo a... pozdravuj Daniela," než jsem třídu opustila.
Tohle všechno byl jen začátek. Následovala smršť nabalování od Bradleyho, kdy mě například pronásledoval do kuchyně a tvrdil mi, že si myslel, že jde za nějakou sedmačkou. Z následujícího rozhovoru jsem vydedukovala několik věcí. Tak například to, že mě balí. Což se potvrdilo i jeho milostnými vzkazy a tím, jak po mně pokukoval. Za druhý, že mě určitě nebalí proto, že bych se mu líbila, ale spíš jde o nějakou sázku. A za třetí, že je v poměrně častém kontaktu s Danielem a ví o mně docela dost věcí.
A jak tak utichly Danielovy dopisy a Bradley tlačil víc a víc na pilu, konečně mi to všechno docvaklo. Docvaklo mi, proč je na mě někdo tak hodný, i když jsem tak nepříjemná. Docvaklo mi, že se Daniel objevil ten den, kdy jsem dala Maxovi školní trest. To, jak se ke mně choval, i když mě vlastně neznal. Vyprávěl mi o svých sázkách. Líbal mě, ale nijak netlačil na to, aby se stalo něco víc. Kterej chlap tohle dělá? Klidně by za mnou jezdil a kontroloval mi kotník, jen tak? Choval se ke mně tak slušně?
A hlavně, proč by jinak měl Bradley takovou snahu? Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc to do sebe zapadalo. A z každé další poznámky Bradleyho mi to docházelo víc a víc.
Daniel to všechno dělal jen proto, že se o mě vsadil. A Bůh ví, kdo všechno kromě Bradleyho hrál v té sázce svou roli.