Pomalu jsem přešla ke gauči, z ruky jsem mu jemně vypáčila ten mokrý ručník.
"Ráda bych ti ty rány zahojila, ale víš, že to už bych ti to spíš dokázala zašít," špitla jsem.
"Zvládnu to sám," ujistil mě tiše, "ale i tak by ses už měla ty léčitelská kouzla naučit, víš přeci, že jsou důležitá."
"Ani ne, když zvládám lektvary...," pokrčila jsem rameny, "ale o to teď nejde." Nerada se vyhýbám tématům, který visí ve vzduchu. Natáhla jsem se a začala jsem mu opatrně otírat krev z tváře, ani se nehnul.
"Nebudu se tě ptát, co si s ním měla," řekl rozhodně.
"Proč ne?"
"Protože vím, že lhal."
"Víš?"
"Jo, to teda vím. Možná... jste se líbali? Ale určitě si s ním nedělala to, co tvrdil."
"Nedělala," přikývla jsem. Naplnila mě hrdost, že můj kluk o mně nepochybuje. Že má tak vysoký mínění a že mi věří. Že když jsem mu prostě jednou řekla, že jsem se maximálně líbala, tak to tak je.
"Já vím."
"Párkrát jsem se líbali, to jo," potvrdila jsem a otřela mu další ránu.
"Hm, no jo. To je toho," povzdechl si, "idiot mi závidí, že já tě mám jen pro sebe, kdežto jemu jsi dala košem," protočil očima.
Ručník jsem odložila a pohladila ho ve vlasech. "Moc tě miluju, víš to?"
"A já miluju tebe," zašeptal a pohladil mě po tváři.
Schoulila jsem se k němu a nechala ho, aby mě objímala jemně líbal do vlasů. Nějakou dobu jsme tak zůstali, troufám si říct, že nám tak bylo oběma dobře.
"Neublížil jsi mu moc? Nebudeš z toho mít problémy?"
"Hm, možná budu, trochu jsem to přehnal," připustil, "ale určitě z toho neumře ani nebude mít trvalý následky."
"Proč jste se vůbec porvali? Proč si ho prostě neproklel?"
"Hm, ani nevím, prostě... prostě jsem měl pocit, že tohle bude účinnější. A stál mi na dosah ruky."
"Ty jsi můj hrdina," políbila jsem ho na hřbet ruky.
"Jenom tvůj," potvrdil mi, zatímco mě hladil ve vlasech.
Tuhle jeho něžnou stránku nikdo neznal, nikdo, byla jen pro mě. A to se mi líbilo.