V naprosto příšerných teniskách, které mi byly snad třikrát větší, jsem se šla projít k jezeru. Upřímně už to bylo pár dní, co jsem si nohu zlomila a den ode dne to bylo horší. Dokonce to bylo tak hrozné, že jsem chvílemi uvažovala, že na tu ošetřovnu zajdu. Na hodiny jsem chodila dřív, aby mě studenti neviděli jak kulhám a já tam už seděla, když přicházeli. Projít jsem se chodila hlavně mimo hrad a neustále jsem vařila lektvary proti bolesti. Jeden takový jsem si uvařila i teď, když jsem se chtěla jít projít.

Skláněl se nad něčím do trávy a mluvil k tomu. Zaraženě jsem se zastavila a prohlídla si ho s lehce nechápavým výrazem. „Ehm, koukám, že jste o krok napřed."
„No máme to ale krásný den.. Vy mě.. Sledujete?" byla jeho první slova, když si mě teda všimnul.
„Sleduju?" zavrtěla jsem hlavou, „naopak, snažím se Vám vyhnout, ale kdykoliv vyjdu ze svého kabinetu, tak na vás narazím."
Pozvedl obočí: „Tak pokud mě nesledujete, tak jak je možné že na sebe furt narážíme? Asi se mi vyhýbáte špatně, měla byste na tom více zapracovat, jinak se za chvilku budeme tímto tempem potkávat každý den," řekl to sice vážně, ale bylo vidět, jak mu koutky cukají v úsměv.
„Každý den? Pán Bůh mě ochraňuj."

Podíval se na mou obvázanou nohu a neodpustil si pokárání: „Nemyslím si, že po čerstvém zranění byste se tady měla jen tak jako procházet, ne? A že jsem o krok napřed? Tak asi není moc těžké vás předehnat když.. Jste zraněná, to je skoro každý o krok napřed ne? Ale já tedy nevím jak vy, mám poměrně důvod tady být, vy máte jaký důvod tady být?"

Ten arogantní blbeček si snad vážně myslel, že ho sleduju. Podezřívavě si mě prohlížel.

„Čerstvé zranění? Ale kde že, já už jsem úplně v pohodě. V podstatě jsem autohojící," oznámila jsem mu a s protočením očí jsem se při jeho další narážce vydala dál, „Ha-ha."

„Autohojící?" rozesmál se. „Tak to jsem tedy ještě neslyšel. Tak jak to, že to máte stále obvázané, kdyby to bylo v pohodě tak... Už tam ten obvaz nemáte ne?"

„No, ten obvaz tam má, protože... no, protože...," no protože mě to bolelo jak čert, že jo, ale to jsem mu říct prostě nemohla. „A vůbec, já vám nemusím nic vysvětlovat. Takže vy máte svůj důvod tady být?" změnila jsem téma. „Asi ho raději znát nechci. Stejně je neuvěřitelný ten váš smysl proto mě najít. Vsadím se, že tu jsou profesoři, které jsem ještě ani jednou nepotkala. Ale vy... vy jste prostě všude."
„No počkat, cože? Jak jako že já mám smysl vás najít, copak jste si nevšimla, že já jsem tu byl první?" ohradil se.

No a právě proto, že měl pravdu, jsem si prostě jen povzdechla a rázně jsem tedy vykročila pryč, i když jsem tušila, že se pak za rohem sesypu bolestí. Každopádně jsem nikam odkráčet nestihla.

„Ale dávejte si bacha kam šlapete, nebo mi je pošlapete!" vykřikl a prudce mě popadl za ruku, aby mě stáhl k sobě.

Moje reakce nebyla adekvátní, to uznávám, ale byla prostě zcela automatická. Natáhla jsem se a vrazila mu facku. „Jé!" vykřikla jsem přesně v tu chvíli a s vyvaleným očima jsem ho sledovala. V hlavě už jsem přemýšlela nad tím, jak si budu pakovat svůj kabinet a půjdu pracovat jako prostitutka, protože jsem zmlátila nějakýho podředitele. A Aiden, který se za celou dobu našich náhodných setkávání nenechal vytočit, mi konečně dokázal, že i on se umí mračit.

„Co vám to přeskočilo, copak si myslíte že jako jen tak tahám ženský do objetí nebo co?" obořil se na mě a rukou si přejel po tváři. No ano, děkovat může Wyattovi, jak už jsem se zmiňovala. „Jako já vím že mne nemáte ráda, ale nemusíte mě tady přece hned fackovat. Zdálo se, že na mě nechce být nepříjemný, ale že už prostě jeho pohár trpělivosti přetekl. „Tohle je fakt neskutečný a vlastně víte vy co, po vašich věcech mi nic není, to máte pravdu, tak asi klidně můžete zase neohrabaně odejít, protože neohrabanost je asi vaše druhé jméno. Jen se zkuste dívat pod nohy, možná by se vám to k tomu šiklo," dřepl si ke kluběnkám, kvůli kterým mě stáhl k sobě, a které jsem mále zašlápla. „Jsem všude, tak pokud s tím máte problém, můžete zase klidně jít," zabručel nakonec. No zcela očividně jsem se dotkla jeho ega. Chtěl mě sbalit a já mu místo toho dala facku.

Udělala jsem krok vzad a chtěla jsem odejít. Cítila jsem se... no... cítila jsem, že má pravdu. A došlo mi, že jestli odejdu bez jediného slova, akorát víc podpořím všechny jeho výtky. „Byl to... reflex. Výjimečně to nebylo nic proti vám, udělala bych to i kdybyste byl naprosto kdokoliv jiný," řekla jsem zahanbeně. „Mám... no... afefobii. A jsem chladná, ale nejsem neohrabaná," pokusila jsem se ještě obhájit. Ale i tak jsem se teď cítila jak nějaká školačka a ne profesorka. Nervózně jsem si namotávala vlasy na prst a koukala jsem všude jen ne na něj. „Nechtěla jsem ty potvůrky zašlápnout naschvál, abyste věděl," zašeptala jsem ještě.

„Nechtěla? No, u vás si člověk asi není jistý ničím bych řekl," dál dotčeně koukal na zem, pak se ale narovnal a konečně na mně koukl. Bylo to zvláštní, když najednou nevtipkoval a nebyl tak přívětivý. „Fajn, budu to brát jako reflex, asi teda máte podivný vztahy k mužům, bych si troufl tvrdit, ale tak.. Neznám vás a je mi to vlastně jedno," zamával rukou, jako kdyby chtěl všechna má slova odehnat. "Nic proti mě.. Máte afefobii, no koukám že se ze všeho umíte pořádně vykecat co? Ale co třeba takhle pardon? To vám nic neříká? Keců okolo máte vždy hromadu, ale ani nevíte, jak debilně to od vás působí, takhle si přátele nikdy neuděláte. A nechtěla jste je zašlápnout? No tomu taky nějak nevěřím, můžete to dokázat?" No teda na to jak normálně mluvil jak malý kluk, který motá věty a nedokáže se vyžvejknout... najednou dokázal všechny mé argumenty prostě smést ze stolu. Nicméně i když jsem během jeho monologu sklopila pohled, dlouho mi to nevydrželo. Přece jsem do sebe nemohla nechávat takhle strefovat.

„Ale já si nechci dělat přátele, copak to nechápete? Já prostě nemám přátele, nemám manžela, nejezdím za rodinou, protože všechno co se jakýmkoliv způsobem týká lásky, tak to zatraceně bolí. Takže díky za vaše vřelý rady, ale já vím, že si takhle přátele neudělám," poslední větu jsem odsekla, snad aby pochopil, že to je přesně to, o co mi jde. Na jeho poslední větu jsem si ale poklepala na čelo, protože to mi přišlo fakt mimo. „A nevím, jak vám mám dokázat, že jsem je nechtěla zašlápnout. Vždyť jsem ani nevěděla, že tady nějaký kluběny máte." No jo, já vím, že to jsou kluběnky, ale podle mě to zní hloupě, blbá zdrobnělina. „Takže nějaký důkazy asi nejsou na místě, nemyslíte?"

„Vy nemáte přátelé, rodinu a ani manžela? To máte poměrně smutný život a.. Ano, sice láska bolí ale tak jste snad už dospělá, ne? Tak přece víte, jak to chodí, a že to není žádná sranda, Merline. Myslím si, že bez lásky a bez jakýchkoliv vazeb, je ten život ještě více smutnější, bych teda řekl, ale tak, to je asi vaše věc," na chvíli se odmlčel, ale asi mu ty kluběnky prostě ležely v žaludku, protože si neodpustil další poznámku. „Neviděla? To byste asi fakt měla začít víc koukat kolem sebe a pod sebe, protože většina zvířat chodí po zemi, víte."

„Mám rodinu, jen... se jim vyhýbám, ale jo, jak říkáte, to je jedno," mávla jsem rukou, protože tohle téma jsem úplně nechtěla probírat. „Nemám smutný život, mám se báječně, však se podívejte, mám skvělé místo, jsem krásná, celý život před sebou, dokážu žít i sama, oproti spoustě jiným. Jasně, že nemám smutný život," dodala jsem ještě, protože mě štvalo, jakou chudinku tam ze mě dělá. „Ale jasně, vás nemám ráda, protože se chováte jako všichni Američani... jste tak.. pf...," mávla jsem rukou, protože jsem měla chuť říct „jen se podívejte!", ale místo toho jsem pokračovala: "...prostě tak sebevědomí a nad věcí a člověk vás nikdy nemůže naštvat... teda...," zarazila jsem se a vlastně mi to v tu chvíli přišlo trochu i úsměvné. „Teď se mi to asi povedlo."

„Co? Já se chovám jako většina Američanů, tak to jich asi znáte fakt dost teda, když mě máte s kým srovnávat. Chovám se tak, jak chci a tak, jakou mám povahu, to že jsem veselej a vy ne, to přece není moje chyba ne? Neházejte mě do jednoho pytle se všema Američanama, když mě neznáte.. Díky...," evidentně se ho tohle dotklo stejně jako ta facka. „A naštvat, vám se to celkem daří, abych pravdu řekl, ale tak proč bych měl hned řvát, copak je to za řešení situace, naštvat se, to mají v oblibě spíše ženy," přisadil si a hodil na mě pohled jako kdyby chtěl říct „no jen se podívejte na sebe".

„Znám jich dost, poměrně dlouho jsem tam žila. A poměrně dost času jsem s nimi trávila i mimo práci. Takže jen těžko vás můžu neházet do stejného pytle, když všichni, kteří jsem potkala byli přesně takhle samolibí frajeři," trochu jsem odignorovala fakt, že on dokáže být i velmi starostlivý, jak mi ostatně už dokázal. A chcete říct, že to je můj styl a ne váš?" No v tom měl nepochybně pravdu.

„Co se týče Američanů, já jich znám teda taky dost a ani jeden mi nepřišel teda takový, jak jste popsala, divné. Asi to fakt bude jen od pohledu na věc. Naopak jsem se nimi vždy vesele bavil, možná kdybyste se trochu uvolnila a nebrala vše proti sobě, tak by vám to také prospělo ale.. Je to na vás, pokud mě chcete vidět jako samolibého frajírka, tak mě tak uvidíte."

„Když jste žena, nikdo vás neposlouchá, dokud nezačnete křičet. Kdežto jako muž," nedokázala jsem potlačil odfrknutí. „Svět vám leží u nohou jen proto, že máte... uhm...," chtěla jsem mluvit sprostě, ale místo toho jsem jen pohledem přejela po jeho kalhotách a protočila očima. Byla jsem vlastně hrozně unavená a tohle dohadování mě akorát vyčerpávalo.

„Ale no tak, tímhle to opravdu není, vemte si Charlotte, ta se dostala na stejný post a dokonce i vyšší, i když je žena. Takže tímto to fakt není a tento pohled na věc je poněkud.. Taky dost divný." Jestli jsem doposud litovala, jak jsem se k němu zachovala, tak právě teď mi to bylo všechno jedno.

„No jistě, to jste přesně vy muži," přikývla jsem. „Nemáte vůbec tušení, pro ni to určitě nebylo stejně tak snadné jako pro vás a... vůbec. Proč já se vůbec vždycky začnu snažit, když stejně jste tak... omezení," ne, na hádku o feminismu bylo moc brzo ráno. Tohle se před obědem prostě nedělá.

„Možná se zkuste zamyslet spíše na chování, ono totiž... Dál asi dojdete když budete vstřícnější, než když budete jak zapšklá stará panna," dal mi další skvělou radu do života, jakožto muž, který si byl jistý, že za svůj úspěch dluží především sám sobě a nic neměl jednodušší než ostatní. No jistě. Takže bych mu tam nejraději dala přednášku o tom, jak by si nikdy nedovolil vyčíst mi, že se málo usmívám, kdybych byla muž a ještě k tomu na to svalovat můj pracovní neúspěch, ale tohle prostě nemělo cenu. A hlavně mě ze všeho nejvíc rozčílila ta poslední slova. „Zapšklá stará panna?" zopakovala jsem po něm. „Tak teď vám tu facku nedám jen proto, že už jste ji dostal, věděla jsem, že není třeba se omlouvat, však přišel čas, kdy jste si ji zasloužil. A ani nebylo třeba dlouho čekat."
A s tím jsme oba odešli svou cestou, jeden na druhýho naštvanější, než kdy dřív.