Pravda, většinou si užívám klapot svých lodiček. Tentokrát jsem šla ale tišeji, než kdykoliv předtím. Lodičky jsem si nesla v ruce a našlapovala jsem tak tiše, aby mě nemohl slyšet absolutně nikdo. Nechtěla jsem totiž být vyrušovaná. Ostatně byla už večerka, takže to byla jediná příležitost, jak se postarat o to, že nikdo ze studentů nezjistí, že jsem šla do akustické místnosti. Ani nevím, proč jsem dostala takovou chuť hrát na kytaru, ale měla jsem prostě pocit, že se to k tomu večeru tak nějak hodí.
"Každý potřebuje inspiraci, každý potřebuje píseň. tu krásnou melodii, když noci jsou dlouhé. Není tu záruka, že život bude pouhé povyražení. Tak když se můj svět rozpadá a není světlo, co na tmu dopadá, podívám se na tebe, vlny zaplaví břeh a je to jako nebe, když mi dojde dech a vidím tebe..." užívala jsem si, že po dlouhé době můžu zpívat. Zpívala jsem poslední roky méně, než dřív a od té doby, co jsem nastoupila do Bradavic jako profesorka na to nebyl moc čas.
"Dobrý večer přeji," uslyšela jsem povědomý hlas. Škubla jsem sebou tak polekaně, že jsem málem odhodila tu kytaru. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem hrála, ačkoliv to bylo víc, než očividné. Přesto jsem kytaru odložila a postavila se naproti němu. Ukázalo se, že se umí oblékat lépe, než parodie na ninju. Měl na sobě černé kalhoty, polobotky a rudou košili. Nedalo se přehlédnout, jak dobrou má postavu. A samozřejmě se na mě zase mile usmíval. Že bych ale měla radost, že ho vidím, tak to jsem neměla.
"Zrovna jsem to tu kontrolovala, studenti tu nejsou. Nebo jste mi přišel opět strhnout body?" pohlédla jsem na jeho šálu, která sice kvitovala ten dobrý outfit, ale z praktického hlediska musela být skvělá.
"Ah, to je škoda, chtěl jsem někoho potrestat," pronesl po tom, co se s pousmáním podíval do země. "Body? Ale kdeže."
Vážně jsem se po jeho slovech o potrestání pokusila neprotočit očima, ale to prostě nešlo. Ty jeho arogantní narážky, který říkal, jako kdyby o nich ani nevěděl...
"Dlouho jsem Vás neviděla, aby bylo jasno, to není stížnost," změřila jsem si ho nepříjemným pohledem, protože jsem se tak nějak snažila ho vypudit. Opět marně.
"Oh, a já jsem doufal, že mě uvidíte ráda, ale tak nevadí, já si taky nestěžuji, že jsem vás dlouho neviděl. Ale můžete mi klidně zahrát a třeba tak můj názor změníte, hm? Zaujal mě ten hlas, co se odsud ozýval, jsem netušil, že umíte hrát. A dokonce i zpívat," pomalu se vydal blíž ke mně.
"Hlas? Hrát? Zpívat?" no dobře, nejsem nejlepší lhářka. "Zahrát ani zazpívat vám nemůžu, protože jsem nic takového nedělala a nic takového ani neumím," změřila jsem si ho pohledem, ale tak nějak jsem tušila, že ta moje výmluva je hrozně marná, a tak jsem si ještě přisadila. "Vy jste asi zvyklý, že pro vás dívky dělají cokoliv si zamanete, že? Nevím sice, proč by to kdokoliv dělal, ale jestli máte nějaké osobní kouzlo, tak mám takový pocit, že jste ho cestou sem ztratil, tak s tímhle přestaňte, vypadáte jako hloupý kluk, co mává kusem větve místo hůlkou," další pokus ho urazit, abych se ho zbavila. Jednak proto, že mě štval a potom taky proto, že jsem moc dobře věděla, proč na něj ženy letí.
" Oh ale ne, dívky pro mě nedělají skoro nic, protože kdyby ano, tak byste mi tady zahrála a zazpívala, jak jsem řekl," klidně mávl rukou, jako kdyby ho nemohlo rozhodit nic z toho, co jsem řekla. Ruce si založil na hrudi a prohlédl si mě a co víc, ještě dodal kousavou poznámku. "Nebo se tam snad neřadíte?"
Možná jsem ale byla vážně dost chladná, protože najednou to vzdal: "Osobní kouzlo? Ztratil? To jako že bych ho na vás měl potřebu vytahovat? Ale ale, to si o sobě možná až příliš myslíte má drahá kolegyně, to já jsem šel jen náhodou kolem a jak jste řekla, asi jsem se spletl. Nicméné klacek tady teda nevytahuji, to byste se ještě divila, ale pokud vám natolik moc vadí má přítomnost, nemám problém zase odejít, vidím že se tady nic neděje... Takže..." rozešel se zpět ke dveřím komicky pomalou chůzí. Takže ne, nevzdal to tak úplně, prostě čekal, že ho zastavím. Skoro se mi chtělo smát, výjimečně v dobrém. Přesto jsem si nemohla odpustit další rýpnutí na ty jeho dvojsmysly. "No, kdybyste vy vytáhl klacek, asi bych se skutečně divila, nejspíš bych si chvíli říkala, jestli jsem neoslepla, když nic nevidím," štvalo mě, že mi přijde zábavný, a tak jsem prostě znovu protočila očima, že je hraní na kytaru ten den pasé mi prostě bylo jasné. "I moje pra babička chodí rychleji. A to už je mrtvá!"
Vlastně ani nevím, proč mě tak vytáčel, když to vezmeme kolem a kolem, byl docela milý, přesto jsem nasupeně vykročila ke dveřím "Víte co? Klidně si tu hrajte sám, já půjdu!" oznámila jsem mu a rozešla se. Jeden špatný nášlap a to rupnutí, které jsem uslyšela, mi znělo v uších ještě několik dní. Nejdřív jsem si myslela, že ten zvuk vyšel ze zlomeného podpatku, ale nestačila jsem se včas narovnat a během chvíle bylo jasné, že to byla moje kost.
Horké slzy mi vhrkly do očí a svět se se mnou tak trochu zhoupl, když jsem zadusila výkřik.
"Jste v pohodě? Bolí to hodně? Nezlomila jste si ji?" zachránil mě před pádem a naše pošťuchování šlo rázem stranou. Nečekala bych, že tak ráda skončím v jeho náručí, ačkoliv nahlas bych to určitě nepřiznala a tvrdila bych, že bych se raději rozplácla na tu zem. Vlastně jsem ho i chtěla odehnat, ale no, prostě jsem věděla, že ho potřebuju.
"Naprosto v pohodě," odpověděla jsem rychle, ale pusu jsem ihned zavřela, cítila jsem, že jestli řeknu jen o slovo víc, tak se rozbrečím. Koukla jsem se mu do očí a ten svůj ztracený pohled jsem nedokázala skrýt, byla to volba mezitím, jestli si nechat pomoct, nebo tam umřít s nějakým tím zbytkem hrdosti. Vážně jsem si za tohle chtěla naflákat, cítila jsem se poníženě, že potřebuju jeho pomoc a v duchu si nadávala, že jsem takový idiot na léčitelská kouzla. "Můžete jít," řekla jsem, protože jsem si zvolila tu smrt.
"S vámi je to složité co? Co místo toho říct, že mohu jít říct. "Copak jsi debil Lewisi, vidíš že jsem si asi zlomila nohu a ptáš se na takovou debilní otázku?"" pokusil se napodobit můj tón. Tak fajn, tohle jeho plácání mě fakt rozesmálo. Vyprskla jsem smíchy a rychle si pokusila utřít slzy, které už jsem prostě nezastavila.
"Asi bych byl raději, kdybych tohle slyšel, než tohle, já se vám přece smát nebudu," vytáhl hůlku, "Však na tohle stačí pár triků a je to zas v pohodě, jen asi doporučuji jiné boty. "
"Já vím, že je to jen pár kouzel, ale já jsem v léčitelství... no... úplně nevynikám a tyhle boty mi sluší," posadila jsem se a sledovala ho, jak pronesl: "Ferula!"
Bolest tak trochu polevila a najednou jsem na noze měla dlahu a obvaz. "Tohle by mělo pomoci, ale bylo by lepší si dojít za madam Pomfreyovou, ona vám na to jistě dá, já nejsem lékouzelník, takže umím jen tak jako na oko pomoct."
"Ne, na ošetřovnu v žádném případě nepůjdu, jsou tam ještě studenti z famfrpálu. Jednoho kluka jsem dokonce donutila čistit bažanty hadrem, tak jak bych teď vypadala." Chtěla jsem mu poděkovat, místo toho ze mě ale vyšlo jen takové "Děkjvm."
„Uhm, co? Co prosím? Neslyšel jsem," začal si hrát na blbečka, protože evidentně věděl, kolik mě tohle stálo úsilí. Jenže já jsem zase věděla, že nejsem v pozici, kdy na něj mám být nepříjemná.
„Ale ne, tohle mi nedělejte," trochu jsem se zamračila, „vy moc dobře víte, co jsem říkala," zamumlala jsem tiše, ale nakonec jsem mu to teda s povzdechem zopakovala. „Děkuju Vám, jo? Ale už to nikdy nezopakuju."
„No dobrá, budu si to tedy pamatovat, když už to nikdy nezopakujete a nebo vám naschvál podkopávat nohy a zachraňovat vás, hm?" zavtipkoval a přeci jen mi malinko cukly koutky."Já to teda taky moc neovládám, od toho tady máme jiné, ale tak.. Rád jsem pomohl, základy umím," přidřepl si ke mně a podíval se mi do tváře, mírně zakroutil hlavou. „Ah, vy ženy a boty. Jste teda už v pohodě? Nevím zda vás jako víc zamrzel ten zlomený podpatek, nebo zlomená noha, nějak jsem to... Nepoznal," malinko se uculil a já mu konečně věnovala nějaký ten pořádný pohled.
Když se choval takhle a ne jako arogantní blbeček, byl nejen moc hezkej, ale hlavně i sympatickej. Takovej starostlivej. Poprvé jsem viděla, že se na své povolání nejspíš i hodí.
„No ještě řekněte, že nesluší. Mám v nich hubenější nohy," je mi jedno, jestli to někomu přijde jako nesmysl. Stojím si za tím, že v těch botech jsem prostě měla nohy hubenější. Měly dokonalý sklon.
„Hubenější nohy," nevěřícně zavrtil hlavou, pak na mě ale teda koukl a znovu nasadil ten svůj milý tón. „Takže na ošetřovnu teda ne, tak já vás doprovodím do ložnice, chcete? Samozřejmě jen před dveře, abych věděl že jste došla v pohodě a po cestě si nezlomila i druhou nohu třeba."
„No, dobře, tak můžete, v pohodě, nemám tajnou ložnici, už tam byl Daniel... ehm profesor O'Conelly, tak můžete i vy závidět můj interiér. Upřímně to, v čem bydlí on, to je skoro týrání zaměstnanců. I když tu je jen jednu noc týdně."
„Oh Daniela jo? Takže toho už smutek přešel? Ale to je vlastně dobře, přeci jen.. No to je jedno," mávnul rukou. „Eh no to je jasný, že to není tajný... Ale.. Jsem to myslel tak že..," no zase to nedořekl. „Tak pojďte, já vás vyprovodím k tomu netajnému kabinetu, ještě na to kouknu a pak si zas půjdu máchat klackem někam jinam, hm?" ukončil nakonec svou změť myšlenek a společně se mnou se vydal ke kabinetu.