Za poslední rok se stalo tolik věcí, že nevím, jestli vydržím psát svůj deník chronologicky. Tamto, to jsou staré pocity, které mnou už cloumají jen málokdy. Ale ty nové, které zrovna prožívám, z těch bych se potřebovala vypsat. A tohle je přeci můj deník, no ne? Můžu si ho psát, jak jen budu chtít.
Každý už asi tak nějak pochopil, že mé roky v Bradavicích byly poměrně krušné a záživné. Že jsem byla dobrý student, ale příšerný spolužák. A hlavně, že se většina věcí točila kolem mé party nebo mých příbuzných.
Jak to všechno probíhalo podrobněji, k tomu se časem vrátím. Teď bych ale chtěla říct, že když jsem z Bradavic odcházela, ani ve snu mě nenapadlo, že se do nich ještě někdy vrátím. V mysli už jsem byla v Americe a užívala jsem si svobody. Opak byl ale pravdou. Jak jsem dospěla k tomu, že budu učit, k tomu se také vrátím. Přeci jen je to vynechaných přibližně sedmnáct let, budu se muset vrátit k hodně věcem. Teď chci ale mluvit o chvíli, kdy jsem nastoupila na školu jako profesorka.
Měla jsem poměrně jasnou vizi o tom, jak studenty učit. Přísně, ne se snad schylovat k nějakému teroru jako kletby nebo fyzické tresty, ale zjednat si pořádek. Nenechat starší studenty, aby se mnou flirtovali. Dokázat je něco naučit. Postarat se o to, že i ti nejhorší budou vedle jiných tříd stále nejlepšími.
Po příchodu jsem ale zjistila, že mladí studenti nebudou tím největším problémem. Místní sbor byl plný mladých profesorů, kteří vypadali, jako kdyby vypadli z nějakého módního časopisu. A já, která jsem si tak moc nechtěla nikoho pouštět k tělu, jsem byla prostě odhodlaná odpálkovat každého, kdo si na mě cokoliv zkusí. Buďme upřímní, jestli něco umím, tak je to namíchat si několik šikovných lektvarů, díky kterým vypadám o deset let mladší. Nemluvě o tom, že jsem prostě přirozeně sexy.