Můj psycholog tvrdí, že bych si měla psát deník... Ale ne, dělám si legraci, nemám psychologa. Ačkoliv bych měla mít. No.... to je fuk. Tak ještě jednou.
Rozhodla jsem se psát si... rozhodla jsem se vyprávět... ale komu? Vám? Nebo snad sobě samotné? Možná mému budoucímu já! A nebo mému budoucímu.
Sama nevím, komu je tohle určené. Tenhle nový sešit s tmavě zelenou koženou vazbou, která má na sobě to úžasné zlaté písmo. Nejspíš jsem si to koupila jen proto, aby mi to zdobilo poličku. Nebo možná pro svoje písně, které už nikdy nebudu psát. Nicméně se mi líbilo to zabezpečení, které zajistí, aby si to nepřečetl nikdo cizí.
No tak tedy ještě jednou a od začátku.
Psal se rok 1964. Byla zrovna druhá polovina listopadu a moje máma už se pravděpodobně těšila, až si dokáže opět sama zavázat tkaničky. Vždycky tvrdila, že to vypadalo, že porodí trojčata. Jsem si docela jistá, že mám proporce k tomu, být tlustá a tohle je jeden z důkazů. Můj brácha nepatřil mezi ty kluky, kteří byli nešťastní z nového sourozence. Naopak si hrozně moc přál sestřičku, což se mu taky splnilo. A nějakou dobu to i vypadalo, že dostane tu nejlepší ségru na světě.
Narodila jsem se večer, jednadvacátého listopadu. Tvrdili prý, že jsem byla podivně klidná a málo jsem brečela a křičela. Ale všichni se shodují na tom, že tohle období velmi rychle přestalo. Pak už byl jediný člověk, který dokázal utišit můj řev. A to byl právě můj bratr. Stačilo, aby byl u mě a dal mi svůj prst, za který jsem ho mohla držet. Byla jsem ticho a klidná jako beránek.