Táta byl vždycky na straně mámy. Pokud potřebovala zastání, byl tam pro ni a dlouhá léta jsem mu to vyčítala. Říkala jsem si, že to je jako kdyby neměl vlastní mozek. Ale pravda je, že máma byla naopak vždycky na straně táty. Navzájem se prostě podporovali, často měli stejné myšlenky a nápady a jejich náhled na výchovu byl prostě dost podobný. Lišil se však v drobnostech, které dohromady dělaly hodně. Táta byl citlivější, mnohem spíš bylo pravděpodobné, že se svěřím jemu, než mámě. Taky se o mě tolik nebál a hlavně mě učil i "chlapským pracím". Opět uvozovky, o tom později. Na farmě bylo dost práce a díky němu jsem neuměla jen vařit, šít a prát, ale taky se třeba starat o zvířata. Jízda na koni, řízení auta, ale i práce s lopatou a přivrtání poliček. Tohle všechno mi předal táta. Máma nejspíš cítila nějakou určitou zodpovědnost za výchovu dívky, zatímco táta se věnoval bráchovi, tak možná proto byla upjatější. Kdyby můj táta chodil do Bradavic, určitě by byl v Nebelvíru, o tom není pochyb. A máma v Havraspáru, takže je docela zvláštní, že my s bráchou jsme skončili ve Zmijozelu a Mrzimoru, ale je tomu tak. Táta vždycky říkal "Ničeho se neboj." Ale svět je podle mě až moc strašidelné místo na to, abyste se ničeho nebáli.