Můj londýnský byt byl v létě prostě skleník. Ale ten výhled, ten stál za to. Přesto jsem zatím trávila všechny dny v Bradavicích a moc jsem se do něj nevracela. Tak nějak jsem se asi bála, že bych mohla propadnout depresím, kdežto ve škole, stále mezi lidmi, se mi to poměrně vyhýbalo. A mimo jiné, jsem ve škole zatím zas tak dlouho nebyla. Když jsem ale přijela z Itálie, šla jsem rovnou do svého bytu, abych nacpala zmrzlinu do mrazáků, dala jahody do misek a víno k ostatním vínům. Mám docela ráda pořádek, ale nejsem nijak přehnaná. Když na to přijde, jsem schopná házet věci na zem a nechávat po sobě binec, ale pak prostě musím jít a všechno to poklidit. Obzvlášť, když byt opouštím, abych se mohla do čistého zase vrátit.
Co byla výhoda oproti Bradavicím, v Londýně jsem se nemusela tolik kontrolovat. Klidně, ale úplně klidně jsem si mohla zapnout rádio a zpívat si, jak nahlas jsem chtěla. Musela jsem ale tak trochu počítat s tím, že pak přijdou bušit na zdi moji nerudní sousedi. Tentokrát však povýšili a místo na zdi, přišli zaklepat rovnou na dveře. Neřešila jsem, že na sobě mám jenom nadkolenky a modrý pletený svetr a rovnou jsem vyrazila ke dveřím. „No ano! Tak si zpívám, pane Bože, celý rok máte klid," křičela jsem na ně, ačkoliv jsem věděla, že rok klid teda nemají. A pokračovala jsem v další lži. „Já vás prosila, aby..." nikoho jsem neprosila, ale to mě ve chvíli, kdy jsem otevřela prudce dveře, vážně netrápilo. Málem jsem dostala infarkt. Pravděpodobně nebyl nikdo, kdo by mě mohl víc překvapit před těmi dveřmi. Rozesmátý se frajersky opíral ramenem o futra a skoro se zdálo, že se brzy začne smíchy popadat za břicho. „Tak to jdu rovnou včas, abys mi konečně zazpívala. Sousedi nemají pochopení?" zeptal se, zatímco já jsem na něj dál civěla jako na zjevení. Hlavou mi šrotovalo asi milion nepravděpodobných teorií, jak se sem vůbec dostal. A zároveň jsem v sobě zadupávala radost z toho, že ho vidím. Vystrčila jsem hlavu na chodbu, říkala jsem si, že přeci nemohl dorazit sám. Ale nikdo tam nebyl a jak se zdálo, ani nikdo ze sousedů nečumákoval. Jeho úsměv byl snad čím dál pobavenější, když viděl, jak nenacházím slov, a jen mu rukou ukazuju, že může jít dál. „Šel jsem kolem, tak jsem si říkal, že se zastavím." Velmi líně se odlepil od zdi a vešel dovnitř. „Na. Sluší ti to," řekl jako kdyby mimochodem a mrknul na mě. Jeho frajerské vystupování mě zaskočilo natolik, že jsem ani nepostřehla, proč mi říká „na".
„Šel jsi kolem...," zopakovala jsem tiše, zatímco jsem přemýšlela kam jako mohl jít kolem a jak věděl, že jde kolem. „Pane Bože, Danieli!" vykřikla jsem najednou, protože mi došlo, proč na mě tak mrká a culí se. Však jsem byla skoro nahá! Rychle jsem běžela ke kufru, odložila jsem na stůl, co jsem měla v rukách a z kufru vytáhla krajkovanou podprsenku, abych si ji pod svetrem oblékla.
„Kvůli mně se oblékat nemusíš," prohlásil přidrzle a během chvíle byl za mnou, bundu i šálu si odložil v chodbě a přišel jen v bílém tričku, ve kterém poměrně dobře vynikala jeho postava.
„Kdy jsem ti řekla, že tu bydlím?"
„Kdy? No posledně," odtušil, skoro jako kdyby chtěl říct něco ve stylu „někdy mezitím, co jsem tě kousal do rtů a ty si mi poškrábala záda" No ale neřekl, že jo. Jen to ten tón napovídal.
„Posledně?" nedůvěřivě jsem si ho prohlédla, protože nic takového jsem si určitě nepamatovala.
„Jo, posledně. Původně jsem si myslel, že je to vtip, ale tak za zkoušku člověk nic nedá." Rozhlédl se po místnosti a trochu nevěřícně zavrtil hlavou. „A on to vtip nebyl," zamumlal ještě, než změnil téma. „To už ses vrátila nebo teprve odjíždíš?" zeptal se se zkříženýma rukama na prsou.
„Přijela jsem včera," odpověděla jsem trochu výmluvně a raději se ještě vrátila k původnímu tématu. „No, sama se docela divím, že to nebyl vtip. Ani moje matka neví, kde bydlím."
„No vidíš. Už jsem povýšil i nad tvoji matku," pobaveně se uchechtl a ruce si strčil do kapes, aby se znovu opřel frajersky o nějakou tu zeď.
„Kde, že to bydlíš?" jeho věta o náhodné procházce kolem mi nedala klid.
„Na Náměstí Míru, to je kousek," prohodil bezstarostně.
„No dobře," povzdechla jsem si nakonec a vzala do ruky rozházené časopisy, abych je srovnala na stolek. „Tak se tedy posaďte, pane O'Conelly," vyzvala jsem ho, ale ve chvíli, kdy jsem dávala časopisy na hromádku, padl mi pohled na láhev skotské. „Bojíš se, že tě střízlivá zfackuju? Protože se bojíš oprávněně."
„Ty mě zfackovat? To bych se měl asi začít bát."
„Měl bych začít? Ty se ještě nebojíš?"
„Děsně," přikývl a došel si sednout na gauč. „To je skotská. A ne, vím, že nemáš tohle období ráda, takže to ber vlastně jako vracečku za to jídlo posledně," evidentně se vyhýbal slovu dárek, ačkoliv to byl dárek.
„Skotská," zopakovala jsem a donesla teda jedno to italské víno.
„Chutnalo to Maxovi nebo si mu prozradil odkud to je a držel hladovku?"
„Neptal se, tím to bylo jednodušší."
„A jak sis užil svátky ty?"
„Běžný, hektický a zmatený svátky, u nás to asi ani jinak nejde. Co si dělala ty?" jako kdyby to bylo naprostou samozřejmostí, natáhl se po té láhvi vína.
„Vývrtka je v šuplíku pod skleničkami. Taky pro tebe něco mám," začala jsem hrabat v kufru.
„Prosím tě, já nic nepotřebuju," hodil po mně zvědavý pohled, ale došel pro tu vývrtku. V odrazu skla jsem ještě viděla, jak mě sleduje. Zajímalo mě, jestli je tak zvědavý nebo jestli mě okukuje.
„Ne? No tak to já si to nechám," broukla jsem, aniž bych přestala štrachat. „No... je to jen... uhm. Nemluvme o tom, prostě si to vezmi a klidně to vyhoď," řekla jsem nejistě a vrazila mu to, protože tohle mi prostě nešlo. Raději jsem šla vybrat sklenky na víno, abych k němu byla zády, protože on už otevřenou láhev položil na stůl a teď si šel sednout na gauč. I tentokrát jsem ale po očku v odraze ze skla sledovala, jak jsem rudá a zároveň, jak on otvírá krabičku s malovaným drakem.