Následující události měly tak rychlý slet, že jsem to sotva stihla sledovat. Stála jsem u skříňky a tvářila se, že vybírám skleničky, ačkoliv ve skutečnosti jsem spíš pokukovala po něm. „Co tě to napadlo, prosím tě? Je to úžasný," zvedl ke mně pohled, takže jsem jen zamávala rukou, jako kdybych tohle téma snad mohla setřepat.
„Dáš si zmrzlinu?" zeptala jsem se a věděla, že můj hlas zní až příliš přiškrceně, proto jsem čapla dvě první sklenky na víno, které jsem viděla a přešla s nimi do kuchyně. Odložila jsem je na kuchyňskou linku. „Steak nemám, promiň, no. Nemám tu vlastně k jídlu nic, nestačila jsem dojít na nákup," vysvětlila jsem a tvářila se, že periferně nevidím, jak mě lustruje pohledem. Dala bych cokoliv, abych věděla, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Ale upřímně takových chvil byla ještě spousta.
„S jidlem si nedělej starosti a díky, zmrzlinu nechci," nespouštěl ze mě oči, takže když jsem otvírala mrazák, málem jsem do něj strčila hlavu, abych se zbavila toho pitomýho rudnutí, který jsme prostě chtě nechtě měli v rodině.
„Nečekala jsem, že bys přišel," přiznala jsem, když jsem si vedle něj sedla a skleničky i zmrzlinu s jednou lžičkou jsem položila na stolek.
„Protože jsi zapomněla, žes mi dala adresu, nebo protožes mě špatně odhadla?" zeptal se s takovým roztomilým pousmáním, o kterém jsem se později dozvěděla, že je takovou přípravou na to, že ví, že se blíží nevyhnutelně vážné téma, ale on to bude do poslední chvíle nadlehčovat.
„Mmm... obojí. Zapomněla jsem, že jsem ti dala adresu. Ale kdybych si to pamatovala, stejně bych si nemyslela, že přijdeš," nedokázala jsem se mu podívat do očí, ačkoliv on evidentně neměl problém s koukáním na mě. „Ale... uhm... je dobře, že si přišel," řekla jsem nakonec, fascinovaná hranou toho stolu.
„Proč bych neměl?" sáhl po láhvi a nalil nám oběma víno.
Asi jsem po tý sklence sáhla trochu moc dychtivě, ale upřímně v tu chvíli jsem potřebovala ještě něco ostřejšího. Dělala jsem co jsem mohla, aby se nemluvilo o dárku a on se pro změnu ptal na takový otázky. Netrpělivě jsem si s ním ťukla, abych se mohla rychle napít. A tak jsem teda zkusila něco, co mi v minulosti už hodněkrát prošlo a v budoucnosti ještě víckrát. Jeho otázku jsem zkrátka a dobře ignorovala. „Hm, to je překvapivě dobrý," okomentovala jsem víno, čímž jsem se jen víc a víc dostávala do propasti, ačkoliv jsem z ní tak urputně chtěla ven.
Daniel v něm sotva svlažil rty, ale hned sklenku odtáhl a začal si ho prohlížet. „To jo, takový jsem ještě nepil. Odkud ho máš?"
Div jsem se tím vínem nezadusila, zuřivě jsem přemýšlela, jak to okecat, ale zároveň nelhat. Jak mu prostě neříct, že po tom, co jsme spolu strávili noc, ačkoliv jsme spolu nepsali, jsem se sbalila a odcestovala do Říma, protože jeho slovo je slovo sex. „No ten krámek se jmenuje Vino da Francesco," pověděla jsem nakonec. „No a doma vše v pořádku?" měla jsem zase tu otázku raději vyignorovat, protože zakecávání mi vyšlo jen málokdy, a ani tentokrát to nebylo výjimkou. To víno totiž bylo až příliš dobrý, což jsem moc dobře věděla, proto jsem ho nakoupila, že jo.
„To neznám," přestal civět na tu tekutinu a místo toho pohlédl na mě. „Tam se budu muset někdy stavit, kde to je?" myslel to dobře, ale já si v tu chvíli přála být kdekoliv jinde. I jeho následující odpověď mě utvrdila v tom, že nemá ani tušení, jak moc mi teď zaváří. „Jo, proč... proč by nebylo?"
Konečně jsem se na něj teda podívala a přestala jsem hrát to divadýlko. Myslím, že by ledaskomu mohlo už z mého pohledu dojít, co bude následující odpověď. „To je v Římě," přiznala jsem konečně barvu. Ale i přes svou marnou snahu jsem se ještě pokusila o nějaké to zakecání. „No ale jestli ti chutná, tak neboj, mám ještě láhev. A... netvrdím, že by doma nemělo být. To já se jenom tak ujišťuju."
Ztrápeně si povzdechl a skleničku odložil. Čučel někam do blba a vypadal... no zklamaně. „Tys jela do toho Říma?" zeptal se a pomalu ke mně otočil zklamaný pohled, od kterého jsem teda ucukla. Protože to jsem vidět nepotřebovala. Výčitky v jeho očích.
Neměl nejmenší právo být zklamaný, vždyť jsme se přeci jenom jednou líbali. Neměl právo si mě nárokovat, neměl právo mi říkat co smím a nesmím a už vůbec neměl co házet nějaké štěněčí pohledy u mě v obýváku. To proto jsem tam přece jela, abych si dokázala, jak děsně nezávislá jsem. Úplně to ale nevyšlo, protože místo toho abych mu to vmetla do tváře, jsem se zatvářila provinile. Jen jsem mu zabručením potvrdila jeho otázku.
„Tak noha asi dobrý," řekl skoro dotčeně, když si zase vzal tu sklenku a skoro celou ji vypil. Zapřel se do gauče.
„Nenosila jsem podpatky, tak to šlo," zamumlala jsem stále stejně pitomým provinilým hlasem. „Ty se zlobíš?"
„Nemůžu říct, že bych měl zrovna radost," tak jako pokrčil rameny, jako kdyby se snažil dělat, že to s ním vlastně moc nehnulo, ale jeho slova potvrdila, že opak byl pravdou.
A tak bylo ticho. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. Mlčeli jsme nějakou chvíli, mezitím jsem si prostě dolila tu skleničku a znovu něco upila. „Ale proč? Proč ti to vadí?"
Po téhle otázce dopil i ten zbytek vína. „Asi by nemělo, co?" usmál se, ale nebyl to jeho veselý úsměv, naopak vypadal tak jako zoufalecky, skoro jako kdyby byl naštvaný sám na sebe. „Asi jsem se ani neměl stavovat," řekl s pohledem zabodnutým do stěny.
Ta poslední slova mě naštvala, ale ještě víc mě zamrzela. „Danieli," zaskučela jsem trochu, „nemluv na mě v hádankách. Já nejsem havraspár. Jsem ráda, že jsi přišel," zopakovala jsem.
Asi v sobě potlačil všechny pocity, které do té doby měl. Nebo se tak aspoň snažil vypadat, protože se na mě podíval. „Nech to plavat. Jak ses měla v Římě?" zcela evidentně chtěl, abychom se nebavili o jeho pocitech.
Sklenku jsem odložila a klekla si na gauč tak, abych byla čelem k němu, no dobře, teď jsem byla trochu naštvaná. Protože jsem prostě nevěděla, co se mu honí hlavou a chtěla jsem to vědět. Má mě rád, nemá mě rád. Co se to mezi námi děje a proč bych dostala víc odpovědí, kdybych otrhávala nějakou blbou kytku, než tady s ním. „Takže ty mi to nepovíš," zamumlala jsem tiše ke svým kolenům, „no dobře," zvedla jsem k němu hlavu a už normální hlasitostí odpověděla na jeho otázku. „Dobře, dobře. „Utratila jsem tam spoustu peněz, poznala nové lidi, nová místa, prošla několik podniků.... byla jsem tam přes Štědrý den."
Natočil se tak, aby byl taky ke mně čelem a natáhl ruku, aby mě jemně pohladil po tváři. „Nechci, aby se ti něco stalo."
Hrozně jsem se držela, abych tomuhle gestu nepodlehla. Ale myšlenka na to, že jsme byli oba opilí a teď jsme tady, střízliví a... zmatení. Nebo aspoň já byla zmatená. A nevěřila jsem, že jeho reakce na moji cestu do Říma vycházela z toho, že se o mě bál... vzhledem ke zdravotním důvodům. A jestli jo, tak mě to vlastně štvalo.
„No ale...," sklopila jsem pohled, protože jak měl asi být člověk od rány, když ho má na očích. „Ty mě mateš," přiznala jsem konečně. „Proč mi neodpovídáš na moje otázky?" no a co, že já na jeho taky neodpovídala.
Nasadil zase ten svůj tón, ve kterým byl tak jasný ten odstup. „Však ti to povídám. Nechci, aby se ti něco stalo, ten kotník ti to nemusel vydržet. Z lékařskýho hlediska..."
„Teda Havraspár nejsem, ale idiot taky ne," skočila jsem mu rychle do řeči. „Přece vidíš, že normálně chodím," trochu jsem se do něj pustila, protože prostě už mi došly nervy. Potřebovala jsem vědět co si myslí a nevěděla. „Takže nechápu, proč si naštvaný... To jsi tak arogantní, že tě štve, když tě někdo neposlouchá?"
Nechal mě, ale tohle evidentně nebylo nic na něj. „Když myslíš," řekl naprosto klidně a opřel se o stehna, vstal. „Nebudu tě arogantně obtěžovat," mrknul na mě, což teda bylo jasné znamení, že jsem se ho dotkla. Šel pryč.