Jestli Danielovi něco nešlo, bylo to skládání komplimentů. Ale vzhledem k tomu, že jsem při každém jeho pokusu dělala, že ho neslyším, jsem mu to ani nemohla vyčítat. Když jsem se teda konečně převlékla, připomněla jsem mu rtěnku na celém obličeji a královsky se bavila nad tím, jak se vzteká, když ji nemůže jen vodou smýt. Já jsem se bavila nad jeho odličováním, on měl evidentně legraci z toho, jak nadšená jsem ze svých bot, a tak jsme oba vyrazili v dobré náladě k jeho autu. Jeho neochvějné nabízení rámě bylo jen dalším důkazem, jak je trpělivý. Samozřejmě, že jsem ho ani jednou nepřijala. Ještě by nás někdo viděl, to je hned, člověk ani neví jak.
„No tak prosím, madam," otevřel mi dveře černého auta a s láskou, láskou k tomu autu, je za mnou zase zavřel.
„Fakt nás nenabouráš, jo? Kouzelníci jsou většinou řidiči dost na nic. Udělal sis ten řidičák poctivě nebo sis k němu dopomohl kouzly?" přeměřila jsem si ho nedůvěřivým pohledem.
Zdálo se, že jsem ťala do živýho, protože na mě hodil téměř otrávený pohled. „Co kdybys mi pro
jednou vážně věřila napoprvý, hm? A zapni si pás."
„Hm, napoprvý?" zopakovala jsem po něm teatrálně, „myslím, že ne, díky za nabídku." Nad jeho poučkou jsem jen pubertálně protočila očima, protože tón jakým to řekl, zněl jako kdyby mluvil k puberťačce. „Jasně, tati."
Protočil taky očima, ale stejně mu to přivodilo úsměv. „Máš nějakou preferovanou restauraci?"
„Asi nechám výběr na tobě. Podle toho na co máš chuť, já tam jedu kvůli tomu, abych mohla být oblečená v tomhle!" pozorovala jsem, jak cesta pod koly utíká. „Dlouho jsem v autě nejela," přiznala jsem.
„Dáváš přednost letaxu?"
„Na kratší vzdálenosti ani ne. Ale na delší... no zvykla jsem si na to, přijde mi to pohodlnější. To asi jo. Já a auto, to by nešlo dohromady. Ale vozit se nechávám ráda."
„To já si to nedovedu představit obráceně," připustil a pokračoval v řízení. Řídil frajersky jednou rukou, no samozřejmě. Ale stejně bylo vidět, že to má fakt v malíku. „Tak to jsem zvědavej, co na to povíš," řekl po nějaké té chvíli, když zaparkoval před restaurací.
„To já taky. Je to nějaká burgrárna nebo ráj krvavých steaků?" opět jsem ho provokovala, ale on se nedal.
„Indicko-asijská. Ale pokud by ses dala na vegetariánství, určitě si tam taky vybereš," provokativně na mě mrknul a vystoupil, šel mi otevřít dveře.
„Mimochodem, fajn, že jsme tu cestu přežili. Jako řidič jsi...," zatímco on zavíral dveře, přemýšlela jsem nad nějakým tím ohodnocením, „ujdeš," řekla jsem nakonec.
„Máš taky jiný hodnotící měřítko, nebo už jsem dosáhl toho nejvyššího ocenění?" zeptal se, zatímco mi tedy opět nabídl rámě. Jak už jsem řekla, dělala jsem, že to nevidím.
„Rozhodně si nedosáhl toho nejvyššího bodu. A nechápu, že by sis mohl myslet, že jsem se dala na vegetariánství," pokračovala jsem raději v rozhovoru, „Vypadám snad jako někdo, kdo by měl soucit s čímkoliv živým?"
„Podle mě je pod tou drsnou slupkou duše, co miluje koťátka, ale tak... nechám se překvapit," doteď nechápu, že si dovolil pronést tak drzou poznámku, ale hádám, že euforie z podpatků a soustředění se na nesykání bolestí, mi vzaly až moc energie, abych ho nenakopala. „Za tohle tvrzení draze zaplatíš," odsekla jsem mu tedy. „Koťátka jsou krmení pro hady."
„Aj, aj," pronesl s pobaveným úsměvem, zatímco mě vedl k věšáku na kabáty. Pomohl mi z toho mého, a pak mi odsunul židli u stolu a zase mě přisunul. Jak galantní. Samozřejmě jsem cítila pohledy lidí v restauraci, nebudeme si lhát, byl to poměrně odvážný outfit, ale to mě nezajímalo. Zajímalo mě jen, jestli si těch pohledů všímá on. Jestli je ale vnímal nebo mu snad vadily, nedával to vůbec najevo.
„Chodíš sem často?"
„Jo, docela jo. Je tady klid, večer sem moc lidí nechodí," přisvědčil a kdybych v té době neměla problém skládat mu komplimenty, určitě bych mu pochválila výběr. No takhle dostal jen tajné plusové body.
Během chvíle přišel číšník, když teda nezabíralo oblečení, udělala jsem další pokus, o kterém jsem věděla, že by mi u Nialla nikdy neprošel. Věnovala jsem tomu cizímu chlápkovi široký úsměv a takový flirtující pohled, zatímco jsem si od něj přebírala menu. Daniel ho ale nenechal odejít. Místo toho se na mě podíval.
„Víno?"
„Víno si dám," přisvědčila jsem, ale na něj jsem se tedy neusmívala vůbec, očima jsem svlíkala číšníka.
„Merlota, dvakrát," řekl bez váhání, „a dneska...," očima přelétl jídelní lístek, „dneska to vidím na specialitu," lístek mu zase vrátil.
„Já si dám to stejné," vrátila jsem mu lístek, který jsem ani neotevřela a věnovala mu poslední úsměv, než jsem se podívala na Daniela. „Merlot, skoro mi je nepříjemný, jak dobře mě znáš."
„Já v tom vidím spíš výhodu," pokrčil rameny.
„Výhodu? Výhodu k čemu?"
Choval se překvapivě frajersky. „Tak...," začal pomalu, zatímco se rozhlížel po restauraci, pak se ale koukl zpět na mě a mrkl, „člověk nikdy neví, kdy bude nějakou výhodu potřebovat."
Věnovala jsem mu jen vyzývavý úsměv, ale od slov mě vyrušil číšník s vínem. Asi nás prostě bavilo hrát takovýhle hry. Připili jsme si.
„U mě je dost těžký nasbírat benefity."
„No, na rozdíl od někoho ti nelámu nohy, takže na tom snad nemůžu bejt nejhůř." Co dodat no, chudák Aiden. Který se mi teda mimochodem od té facky vyhýbal tak dobře, jak jen to šlo. A to i dlouho poté. Vlastně až do konce školního roku, ale to už zase předbíhám.
„Však jsem si ji zlomila sama. Dal mi první pomoc i mě dovedl do postele," jemně jsem pokrčila rameny a uhnula pohledem. „Každopádně... pokud máš pocit, že by Aiden mohl být konkurencí, tak věř, že ten je ten poslední, se kterým bych něco mohla mít," to už jsem se mu podívala do očí, aby věděl, že to myslím vážně.
Daniel se ale asi cítil dobře, a tak neustával v provokacích. „Myslíš, že přemejšlím nad konkurencí?"
„No... abys měl konkurenci, musel bys mít nějakou trofej. A trofej není a nebude, to už si asi pochopil," usoudila jsem, že připomínat mu co nejčastěji, že se nenechám sbalit, je ta nejlepší cesta k tomu, aby se o to ani nepokoušel a prostě mě nechal být. Protože jsem věděla, že jestli se bude snažit, nebudu odolávat navždy.
„Trofej," zopakoval to skoro znechuceně. „Trofeje jsou dobrý tak akorát do poličky na výstavku. Nemám rád, když se hezký holky přirovnávaj k něčemu takovýmu."
„Odměna, výhra... říkej tomu jak chceš," řekla jsem po dlouhé odmlce. „Nevím, jestli Aidena považuješ za konkurenci, protože nevím, jestli se snažíš vyhrát. Ale pokud ano, tak se vzdej. I když se málokdy vzdáváš. To je pointa."
„To bude celkem problém. Nikdy se nevzdávám," prohlásil hrdě a opět se napil vína.
„Proč to všichni říkáte, jako kdyby to byla dobrá vlastnost...?... nevzdávat se. Občas je chytrý se vzdát. Kdybych se dnes nevzdala já, ty bys byl teď doma a já bych večeřela vodu."
On se ale nejspíš dostal do šťourací nálady ještě víc než já, takže začal hezky slovíčkařit. „No ale vzdát se a ustoupit není to samý. To máš dvě odlišný věci."
„No ale já nerada ustupuju. Obzvlášť, když jsem v právu," jasně jsem mu naznačila, že jsem dnes v právu byla, každopádně nás opět vyrušil číšník s jídlem.
„Právo ti nikdo nebere. Ale bez toho vzdávání, jak jsi taky už říkala, bys dneska neskončila tady se mnou," takže to, co ještě před chvílí nazval ustupováním teď už zase nazýval vzdáváním. No prostě mě chtěl zcela evidentně jen vytočit a nebudeme si lhát, kdybychom nebyli na veřejnosti, už by se mu to povedlo. Ale tady jsem se ovládala. Ačkoliv jeho další slova jen přilila olej do ohně. „Ale jestli se ti to nelíbí, stačí říct Odvezu tě domů a můžeme se zase vídat tak akorát na chodbách," nesnášela jsem ho za tyhle plané výhružky, které se používají na zlobivé děti. Mluvil se mnou, jako kdybych byla nějaký spratek. A co víc, opět mi tím naznačil, že mu na mně zas tak nezáleží. To jeho: „přestanu tě mít rád, jestli chceš. Budeme jen kolegové, pokud se ti to nelíbí..." Stálo mě hodně energie nenechat se vytočit. „Dobrou chuť, mimochodem," řekl dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout, protože on si evidentně byl jistý tím, že mu nepovím, že chci teď domů.
Jídlo bylo překvapivě vynikající. Zvláštní, v některých chutích jsme se neshodli vůbec a v jiných jsme si naprosto notovali. Samozřejmě, že ani během jídla neustávaly naše provokace. Ale teprve když dojedl, rozhodla jsem se vyzkoušet, jak moc jedno mu teda jsem. Protože přeci jen to byly asi dvě hodiny, co mě svíral v náručí a říkal mi, že mě má rád. A já jemu, že na něj myslím. A teď jsme tu seděli a zkoušeli toho druhého vrhat do nejistoty a hrát hry, jako kdybychom snad nevěděli, jak je to ve skutečnosti.
„Ty jsi hrozný svůdník," zavrtěla jsem hlavou, když jsem pokračovala v konverzaci.
„Kdo řekl, že tě svádím?"
„Nesvádíš?" zeptala jsem se s naprosto sebevědomým pohledem a chopila se své sklenky vína, abych se napila, zatímco jsem špičkou boty vyhledala jeho nohu. Velmi pomalu jsem mu po ní jela výš a výš, aniž bych řešila, jestli nás někdo sleduje.
Sice se dál usmíval, ale bylo zjevné, že na tohle nebyl připravený. Malinko ztuhl a nenápadně se rozhlédl po restauraci. Za chvíli už bych mu mohla spočítat drobné v kapse, ale on jen odsunul talíř a lokty se opřel o stůl, evidentně ve snaze tvářit se, že jsem ho neuvedla do rozpaků. „A ty chceš, abych tě sváděl?"
„Potřebuješ mít jistotu nebo svádíš jen, když máš svolení?" zeptala jsem se, zatímco jsem pokračovala ve všech svůdných gestech, které jsem znala. Netrvalo dlouho, aby navrhl, že už zaplatíme a pojedeme zpět do bytu.
Sice jsme do bytu odešli s naprosto chladnými výrazy, ale ve chvíli, kdy se za námi zabouchli dveře, můžu říct jen těžko, kdo se na koho vrhnul. Tak či tak jsme během chvíle už leželi v posteli. Zahodili jsme trika, ale něco ve mně křičelo, ať to hlavně neposouvám nikam dál. Protože jsem věděla, že pokud se s ním vyspím, bude o to těžší nechat ho pak jít. Bude těžší, až si uvědomí, že pro něj nejsem dost dobrá. Už takhle mě ta představa podivně bolela. A když druhý den odcházel, začalo se mi po něm stýskat asi tak ve chvíli, kdy došel ke svému autu.