Dostat se v Itálii do kouzelnické uličky bylo jednodušší, než bych čekala. Vydala jsem se tam ráno na Štědrý den. Ani nevím proč, původní plán byl zavřít se na hotelu a nevylézt, no ale stejně jsem se rozhodla jít se tam projít. Projít se a nakoupit třeba i nějaký dárky, protože i když já Vánoce neslavím, u nás doma se slaví velmi. A třeba právě Noemu, bráchovi a jeho dětem, ale i mámě jsem něco koupit chtěla.
„Vánoce za to nemůžou," pronesl stařík anglicky, když jsem procházela jeho obchodem.
„Co prosím?" otočila jsem se na něj a prohlédla si ho.
„Povídám, že Vánoce za to nemůžou. Pro koho vybíráte dárek?"
„Pro bratrance. Je mu čtrnáct," ani nevím, proč jsem mu odpověděla.
„Má rád knihy?" zeptal se, když nakoukl, po čem pokukuju. Jen jsem přikývla, protože mi hlavou stále vrtala ta jeho první věta.
„A za co nemůžou Vánoce?" zeptala jsem se konečně.
„Za to, co se Vám stalo. Není to vina Vánoc," řekl prostě a dál pokračoval ve své práci.
Pomalu jsem k němu přešla. Krámek byl prázdný, malý, hezky to v něm vonělo. Posadila jsem se naproti němu a dívala jsem se mu do tváře, ale on byl celý zabraný do své práce. „Jsou to zápisníky, ve kterých si nemůže číst nikdo jiný. Kožené, vyráběl jsem je já. Bez povolení pisatele si v nich nikdo nepočte. Ani to neotevře."
„Hm, to by se Noemu mohlo líbit," zamumlala jsem a podívala se zpět na poličku, pak jsem ale sklouzla k jeho rukám.
„Co to vyrábíte?"
„Krabičku."
„Krabičku na co?"
„Na motýlka."
„Krabičku na motýlka?" zopakovala jsem nechápavě. On v klidu vyzkoušel, zda funguje zavírání, a pak se otočil a do dlaně si položil dřevěného motýlka k saku. V každé části byl vyřezaný jeden malý dráček. Vypadalo to úchvatně.
„Páni, to je... krásný," s dovolením jsem si motýlka vzala do ruky a prohlédla si ho, zatímco on pokračoval ve své práci. Tentokrát vzal štětec a barvy a začal na krabičku malovat.
„Dáte si kávu?" zeptal se po chvíli, „nebo raději čaj?"
„No... káva by byla fajn," připustila jsem a on mávl hůlkou. Během chvíle před námi byly šálky kávy.
„Jaké to teď je? V Británii?" zeptal se, zatímco dál maloval.
Myslím, že neměl, s kým by trávil Vánoce. A tak byl raději tam, v obchůdku. Povídal si s lidmi, kteří k němu přišli a vlastně vypadal svým způsobem spokojeně.
„To je nádherný," prohlédla jsem si onu krabičku a začala jsem vstávat, abych si konečně vzala, co jsem si chtěla koupit. Tenhle zápisník. Razítko do Noeho knih a jeden zápisník i pro něj a Ezru.
„Mohu si to koupit?" kývla jsem ke krabičce, do které právě dával motýlka. Podíval se na mě, snad poprvé za celou dobu se mi podíval do očí, a pak přikývnul.
„Dám Vám tuhle sponu," řekl a položil ji vedle motýlka.
„Sponu?" zeptala jsem se překvapeně.
„Na kravatu, no ano. Podívejte," podal mi malou sponu s dráčkem. „Když si ji dotyčný nasadí na kravatu, může z ní toho dráčka sundat. Ten se pak rozletí za tím, kdo mu ho daroval. Dovede ho k němu," vysvětlí.
„Takže... když si to teď dám na kravatu..."
„Dovedlo by vás to ke mně. A mě by to dovedlo k tomu, kdo to dal mě. A když to dáte někomu jinému, dovede ho to k vám, když bude chtít. Když sundá dráčka a nechá ho letět," potvrdil mé nevyřčené myšlenky.
„Proč mi ji dáváte?"
„Mě už nemá ke komu dovést. Ale mám takový pocit, že vy potřebujete někoho, kdo se za vámi bude vracet."