Nečekala jsem, že bych mohla někoho potkat, ale od jisté doby si prostě na svém make-upu dávám záležet. A přesně proto jsem i v té tmě vyrazila ve své červené rtěnce na mé oblíbené místo. Velmi výjimečně jsem si nevzala boty na podpatku, ale tenisky, černé džíny a volné bílé triko. Když jsem dorazila ke Starému Dubu, nemohla jsem se nepoddat vzpomínkám. Pravda, bylo to poměrně sentimentální, ale i tak jsem neuhlídala to slovíčko, které mi vyklouzlo ze rtů - "domov". Tolik šťastných vzpomínek, kolik jsem tam měla... Vážně jsem si v tu chvíli připadala, jako kdyby mi bylo zase šestnáct. A co víc, dokonce jsem tak i vypadala.
"Ehm ehm, tak to vidím na pár bodíků dolů, co říkáte slečno?" ozvalo se za mnou zničehonic. Americký přízvuk mě vytočil do běla. První co mě napadlo bylo, že je to nějaký hloupý vtip, balící hláška nebo tak něco.
"To vypadá, že moji spolužáci budou docela naštvaní," odsekla jsem mu a prohlédla si ho od hlavy k patě. Vypadal, jak kdyby se pokoušel hrát si na ninju. Což by vysvětlovalo, proč se ke mně tak tiše přikradl. "Naháníte studentky?"
On si mě však se studentkou nejspíš opravdu spletl, protože vzápětí začal mlet: "Jé, promiňte kolegyně, já jsem si myslel že tu je nějaká... No asi jste pochopila, že někdo ze studentů, nečekal jsem vás tu, to víte, studenti mají dost často ve zvyku opouštět prostory chodby i za večerky a tak jsem si myslel že...," na chvíli se zarazil, svou myšlenku už ale nedokončil, místo toho se představil. "Jsem Aiden Lewis, ještě jsme nebyli představeni, zástupce ředitele. Já studentky rozhodně nenaháním.  To spíš většinou ony mě. Jsem si byl zaběhat, copak to na mně není vidět?" poukázal na to svoje ninja oblečení. V podstatě to ze sebe vysypal na jeden nádech, ačkoliv občas si dal pauzu na to, aby si mě prohlédl. "A co vy, naháníte zde studenty, nebo snad mladé profesory, jako jsem já? Protože pokud ano, jednoho jste chytla!" věnoval mi okouzlující úsměv, který by mě možná i odzbrojil, kdybych nebyla tak vytočená z toho jeho přízvuku. Celou dobu jsem na něj koukala s pozdviženým obočím a pootevřenou pusou, což jsem vzápětí napravila a otočila se k němu zády. Na jeho dlouhý monolog jsem odpověděla jediné. "Proč učíte tady a ne na Ilvermony?" protože upřímně? Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla bylo, aby se vrátil, odkud přišel. Vážně jsem neměla náladu nechat se sbalit na jeho hloupé balící hlášky. A tak jsem tak nějak doufala, že se ho to dotkne a on prostě odejde. Nejlíp až do té Ameriky.
Hádáte dobře, nestalo se. Pan okouzlující Lewis prostě umí být neodbytný a evidentně se nevzdává jen tak. Za to bych mu dala i nějaké ty body, ale smůla. "Vy se nějak hodně vyptáváte," cítila jsem, jak udělal krok ke mně. "Že vy po mně tak trochu tajně toužíte a zkoušíte to zakrýt pod tou ledovou clonou," další krok a už byl za mými zády, prsty jsem omotala okolo hůlky. Bylo to tak nějak instinktivní. Sama jsem se za to pokárala a hůlku pustila.
"Vidím, že Vám zájem třináctiletých studentek vlezl na mozek, pane profesore," zašeptala jsem stále stejně jedovatě, "Obávám se ale, že já jsem ze svých pubertálních let už vyrostla, ačkoliv vypadám stále na sedmnáct, jak jste mi dovolil připomenout."
"Bych si spíš zahrál takovou hru, vy mi o sobě něco řeknete a na oplátku, vám zas povím něco já, hm?"
"Hrajete rád hry?" otočila jsem se a prohlédla si ho. Pomalu jsem ho obešla, tak nějak jsem chtěla zjistit, co je vlastně zač.
"Ale protože jsem tedy fér, jsem tady protože jsem hodně cestoval po světě, jako mladej víte, načež jsem pak narazil na nabídku učitele právě tady na škole, a protože mám rád dobrodružství a nové věci, tak jsem to vzal," vysypal to ze sebe jakoby nic. Se svěřováním evidentně problémy neměl. "Takže? Teď vy," připomněl mi naši dohodu, která byla jen jeho, protože já mu nic neodsouhlasila. Přesto jsem mu ale odpověděla, ačkoliv nejspíš ne podle jeho gusta.
"Jmenuju se Tabitha, ale pro arogantní Američany jsem slečna Royal. Stačí Vám tyto informace, pane profesore?" další chladná odpověď, při které jsem čekala, že se stáhne.
Ale jemu to moje okukování prostě dělalo dobře. Okukování, díky kterému jsem mimochodem zjistila, že ačkoliv není můj typ, stejně můžu jen těžko popřít, že je víc než krásnej.
"Koukám, že mě znáte pomalu víc než já! Ty jo, z jednoho pohledu tohle vše dokážete, to bych si na vás měl dát pozor," prohlásil s pobaveným úsměvem, protože jemu tahle situace prostě asi dělala dobře, nehledě na to, jak moc jsem se snažila vytvářet dusno.
"Takže pro arogantní Američany jste slečna Royal, tak to mě velmi těší, Tabitho, doufám, že se vám zde líbí," vrátil mi úder, nad kterým jsem prostě mohla jen protočit očima. "No moc jsem se toho tedy nedozvěděl, povídejte, jak jste se tu objevila a proč právě tu? A klidně mi říkejte jen Aiden, v pohodě."
"Aiden? Takže Vás nemusím oslovovat Výsosti zástupce ředitele?" nedalo se přehlédnout, jak nadutě se představil. Přesto jsem ale nečekala na další jeho komentář a místo toho jsem se posadila na lavičku.
"Ne, to opravdu nemusíte, pokud ale chcete, tak vám v tom bránit nebudu. K snídani mám rád lívance s javorovým sirupem a čaj k tomu, kdybyste jako, chtěla dostát tomu mému oslovení," ležérně se o tu lavičku jednou rukou opřel.
"Myslím, že zůstanu teda u Aidena, než si Vámi kazit i ráno. Nemáte dostatečně vysokou pozici, aby se vám dostal do ruky můj životopis?" vrátila jsem se k těm jeho otázkám o tom, jak jsem se tam vzala.
"Nah, to je škoda, už dlouho mi nikdo snídani nedělal. Dokonce ani po ránu nedělal společnost, ale když nechcete, nedá se nic dělat," zkoukl mě, než pokračoval, "Pf, ale to víte, mně denně projde rukama tolik životopisů, že je těžký si jeden zapamatovat, nebo byl ten váš nějak speciální, že bych si ho měl v hlavě utkvět? Hm? Je na vás, něco zajímavého?" docela jsem si uměla představit, jak na ten jeho šarm letí dvacítky, které z něj jsou celé hotové.
"Ne, není na mne nic zajímavého. Jsem jenom obyčejná britská holka z mudlovské rodiny, která se zázrakem dostala do Bradavic. Dva sourozenci, jeden ex snoubenec, jeden mrtvý rodič a čtyři práce za mnou," tohle jsem ve skutečnosti nechtěla říct. Ani trochu jsem to nechtěla říct. Ale tak nějak to ze mě vypadlo dřív, než jsem to prostě promyslela. Asi jsem prostě jen mermomocí chtěla, aby se přestal tak nadutě usmívat. "Zní to jako dostatečné množství informací?" přisadila jsem si ještě.
Chvíli mlčel, vypadalo to, že přemýšlí, co říct. "Hm, tak jste říkala že není ničím zajímavý, mně přijde poměrně zajímavý a ano ano, děkuji za takové množství informací," řekl nakonec. Poměrně taktní, skoro až britské, řekla bych. "Já jsem z Ameriky, což jste tedy asi už zjistila, podle toho namyšleného blbečka, jak jste mě nazvala, evidentně jsem ještě nezískal plný přízvuk krásné Anglie," nemohla jsem nepostřehnout lehký náznak sarkasmu.
Přesto mě ale svou reakcí dostal, to mu nemůžu upřít. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. A tak jsem se rozhodla, že mu přece jen dám trochu šanci. "No jo, to si tak neberte, jsem prostě vysazená proti Američanům," řekla jsem tedy nakonec, protože je pravda, že za to on přece nemohl. "Tak teda blbečka prozatím beru zpět, ale namyšleného nechávám, zní to fér?" řekla jsem ledabyle a čekala na jeho reakci.
"Ále, to se nedá nic dělat, pokud jsem tak jsem, když nejsem tak... No jistě, namyšlený, budu to brát jako takovou menší poklonu, protože jsem celkem pokročil, nezdá se vám?" no ne, fakt si asi z mého urážení nedělal moc hlavu, naopak si zívl a zase se lehce pousmál.
"Takže Vám dlouho nikdo nedělal ráno společnost, jo? To se divím, když na vás studentky tak letí, jak sám tvrdíte," vrátila jsem se k těm jeho provokacím.
"Koukám, že máte ve zvyku si pamatovat a spojovat jen to, co se vám zachce. Copak vypadám na někoho, kdo se jen tak spustí se třináctiletou studentkou?" trochu mě prokoukl, nemůžu tvrdit, že ne. Teda pamatuju si všechno, ale spojuju si věci, jak se mi zrovna hodí.
"Jestli tak vypadáte? Musím odpovídat?" nemohla jsem přestat rýt.
"Jsem to myslel jako... No to je jedno, nemyslel jsem to vážně, ty časy už jsou také dávno pryč, já stárnu, studenty taky a... No to je jedno...," asi se zase trochu zamotal do svých slov,
"Hm, ty časy už jsou dávno pryč?" zopakovala jsem a překvapeně zamrkala. "Jako časy, kdy jste se spouštěl se třináct... eh..." dlaní jsem ho rovnou zarazila. "Ne, stop. Prosím Vás už nemluvte. To se vám stává často, tohlecto?" nemohla jsem neokomentovat to jeho žvatlání, on si to asi uvědomil, protože se tak trochu pleskl do čela a tiše přiznal: "Stává," ale během chvíle už byl zase ve své flirtovací náladě.  "Ale určitě bych po ránu někoho uvítal, milá společnost se vždy hodí ne? Takže vy asi nic. Nedá se nic dělat."
"Aidene, kdybych vám dělala společnost po ránu já," zabodla jsem si prst do hrudi, "Rozhodně bych to nebyla já, kdo by vařil čajíček a patlal lívance, to mi teda věřte. Obávám se ale, že si budete muset najít někoho, kdo pro vás má slabost, protože já to zcela evidentně nejsem," stejně jsem se k němu na poslední větu sklonila a zašeptala ji, "dobrou noc, uvidíme se na snídani."