Asi bych nemusela tak dlouze vyprávět o našem prvním setkání s Danielem. Ale kdybych vyprávěla chronologicky a kdybyste věděli, jak to všechno pokračovalo, chápali byste, proč mi přišel důležitý každý moment. Protože každá věta, každé slovo, úsměv i průpovídka, začaly později dávat smysl.
"Jste bačkora," obvinila jsem ho, když se vymlouval pokaždé, když byla možnost, že by se mě mohl dotknout.
"No, no," napomenul mě se smíchem, "jsem se snažil bejt milej."
"Ale vy lžete," osočila jsem ho, "vůbec se nesnažíte být milej." Sledovala jsem, jak překvapeně na mě zamrkal, a proto jsem mu nedala možnost promluvit a rychle jsem pokračovala. "Vy prostě jste, vás to žádnou snahu nestojí."
"Jsem prostě takovej a věřte, že jsem si kolikrát přál bejt úplně jinačí.
"A kým jste chtěl být?" jeho slova mě překvapila, což jsem se nesnažila vůbec skrýt.
"Občas někým, kdo jde přes mrtvoly. Občas zas někým, komu je všechno jedno... různilo se to," koukl na mě a nejspíš čekal nějaké ujištění, že ho chápu, to se ale přepočítal, protože místo toho jsem mu položila další otázku. "A jak se líbí v Bradavicích vám?"
"No, jak se to vezme. Mám práci i mimo školu a musím říct, že se tady stavit odučit tu jednu hodinu je celkem fajn vytržení z každodenní reality."
"Aha, takže bydlíte jinde? A tady jste jen když hlídkujete, jestli studentíci neběhají po chodbách?" najednou jsem si vzpomněla na svůj předchozí rozhovor s Lewisem: "Taky po vás pokukují studentky?"
"Jo, bydlím mimo školu, tady jsem jednou tejdně na svoji hodinu. A jo, zůstávám vypomáhat v rámci dozoru, vracím se až druhej den ráno," odpověděl klidně, nicméně další otázka ho asi zaskočila. "No, upřímně doufám, že ne, když učíme s kolegou prváky. Možná po mně pokukovaly ty starší pár let zpátky," všimla jsem si, že vypadá, jako kdyby na něco vzpomínal.
"A jinak tedy pracujete s těmi draky?" myslím, že se mi povedlo potlačit, jak moc sexy mi to přišlo. Ale pro jistotu jsem se ještě doptala. "S kolegou? No i kdybyste je neučil, tak minimálně vás můžou vidět někdy na chodbách nebo při slavnostech či v síni."
"Už ne. Dřív jsem pracoval v rezervaci, ale po té... bitvě jsem toho nechal. V rezervaci už jen občas vypomáhám," s úsměvem mlaskl, když teda odpovídal na moje popichování ohledně studentek: "Popravdě ani nevím. Nějak si toho nevšímám, nejsem tady od flirtování se studentkama. Jestli pokukujou, ať pokukujou. Moc dobře vědí, že to nikam nevede."
Stejně se nedalo nevšimnout, jak mi zase připomněl, že je to ve své podstatě vdovec. "No jo, studentky. Přitom tu jsou ve dne v noci zavření s tolika lidmi svého věku. Ale teda občas když slyším průpovídky těch studentů," malinko jsem se ušklíbla. "Jak se jmenuje kamarád toho vašeho Maxe?"
"Jsou to občas telata. Maxův kamarád? Myslíte JTho? James Cooper, určitě tam dneska byl taky. Divil bych se, kdyby zrovna on vynechal."
"Ano, ano! To bude on. Taky dobrej rošťák," přisadila jsem si ještě.
"JT je fajn chlapík. Rošťák to je stoprocentně, ale do lektvarů je zapálenej. Rok dva zpátky dokonce dělal ve škole vědeckej experiment, kterej potom ukazoval třídě. Je to takovej vědátorskej nadšenec. Nebo aspoň pár let zpátky bejval," zdálo se, že o kamarádech svého syna má dobré mínění a hlavně, že je zná.
"No, tak já je naštěstí neučím, tak mu jeho zapálenost nevezmu," zasmála jsem se, protože mi bylo jasné, že na mých hodinách přežijí jen ti nejsilnější. "Nicméně je fajn, že mají kamarády ve své koleji... Asi... " Odmlčela jsem se na chvíli. "A co děláte celé dny doma sám? Teda... pokud tam jste sám, že jo." Vlastně ani nevím, proč mě ten zatracenej chlap tak moc zajímal. Možná to prostě bylo jen atmosférou, a že se se mnou někdo po dlouhé době bavil, ačkoliv jsem byla nesnesitelná.
"Po smrti Vicky se k nám s Maxem přestěhovala ségra, ale musím říct, že většinu času trávím stejně v práci. Ona má taky svých starostí dost," lehce se ušklíbl, skoro jako kdyby její starosti nebral vážně.
"Hm, to je asi dobře, že máte sourozence. Sourozenci jsou důležití. Bratr mi velmi chybí," nemohla jsem udržet povzdech. Tohle byla pravda, Samuel mi chyběl, nikdy jsem si nezvykla, že ho nemůžu mít pořád u sebe.
"Bratra máte odcestovaného?"
"Hm, spíš jsem to byla já, kdo moc cestoval. Ale když to jde, snažím se s ním vidět." Tyhle sentimentální myšlenky mi prostě přivodily chuť na víno. "Jsou tu otevřené nějaké nové podniky? Dala bych si víno. Dlouho jsem tu nebyla," přiznala jsem se.
"Tady jako v Prasinkách? Ne, furt ty samý hospodský pajzly," skoro se zdálo, že je mu to líto.
"Tak to si asi dobré víno nedám," pokrčila jsem s tichým smíchem rameny.
"S vínem vám nepomůžu, ale kdybyste chtěla něco ostřejšího, to se u mě v kabinetu najde," konstatoval to tak klidně a samozřejmě, že jsem si ani já, se svou extrémní paranoiou, nemohla myslet, že za tím je něco víc.
"Hmm," přimhouřila jsem oči, "je to něco ostřejšího whiskey?"
"Skotská," přikývl, "namíchaná z Campbeltownu. Laskavost od přítele," řekl trochu tajemně a pousmál se.
"No! Tak to zní ale skvěle, proč jsme vůbec chodili k nějakýmu stromu, když máte poklad v kabinetě?" pozvedla jsem obočí, jako kdyby snad bylo jasné, že chci whiskey a ne výhled.
Rozesmál se: "Vy jste se chtěla procházet!" vstal. "Tak pojďte, aspoň tady neprochladnete. Jsem si jistej, že vás pěkně zahřeje."
"Na moji obranu jsem neměla tušení, že je váš kabinet jakkoliv zajímavý, vždyť jste to tajil!"
"Tajil? Já bych to spíš uved na pravou míru..." malinko se pousmál, "neptala jste se."
Neubránila jsem se menšímu úsměvu. "Moc mluvíte a málo mě vedete ke svému kabinetu."
"No prosím, máte velkou žízeň, co?" zasmál se a společně jsme prošli hradními chodbami.
Moc jsem nemluvili, možná proto, že v chodbách se to všechno neslo a to poslední, co jsem chtěla bylo, aby mě někdo viděl, jak lezu profesorům po nocích do kabinetu. Možná ale taky proto, že nás aspoň chvíli nenapadalo, co bychom řekli.
"Tak vítejte v mém malém skromném příbytku," řekl trochu strojeně, takovým teatrálním způsobem.
Prohlédla jsem si jeho velmi skromný kabinet, který byl vážně o dost menší, než ten můj. Ten můj byl v podstatě byt. Zatímco ten jeho byl prostě... kutloch.
"Ono vás vedení šikanuje nebo tak něco? Mám s tím Lewisem aka zástupcem ředitele promluvit?"
"Šíkanuje?" nezdálo se, že jeho by velikost kabinetu trápila. "Proč zabírat něco většího? V podstatě tu jen přespávám jednou týdně."
"Hm, jedna noc v týdnu, to je dvaapadesát nocí ročně. Bez letních prázdnin osmačtyřicet. To je dost na to, abyste spal na gauči, ale pokud vám to vyhovuje," pokrčila jsem rameny a po jeho vyzvání jsem se usadila na menší gauč.
"Jste chytrá," oznámil mi. "Vedení má teď asi jiný starosti, vzhledem k tomu, že jim po škole pobíhají studenti omámený bůhví čím."
"Za to vy jste moc hodnej, ale jak myslíte. Tak snad aspoň zbylých šest nocí žijete na zámku."
"Na zámku zrovna ne, ale je to rozhodně lepší než tady."
"Je Max rád, že jste profesor?"
"Vlastně ani nevím, rozhodně byl ale nadšenější, když jsem byl drakolog. A co ten váš bratránek? Noe, jste říkala?"
"Jo, drakolog zní víc cool než učitel. Noe? Hm, je trochu zvláštní, že je tady."
"Zvláštní?" zopakoval po mně.
"No, ano, je to zvláštní, ze všech jeho sourozenců se projevili kouzelnické schopnosti právě u něho. Přitom já bych si myslela, že on bude jediný, kdo je mít nebude. Nechápu, že není v Mrzimoru, on je přesně takový trouba jako Mrzimorští." No věděla jsem, že kdyby mě slyšel brácha, vysloužila bych si káravý pohled, ale pravdou je, že on byl v takové menšině. Většina mrzimorských skutečně byli troubové.
Oběma nám nalil a posadil se vedle mě, tak akorát daleko. Přiťukli jsme si. Ta whiskey byla překvapivě dobrá.
Hm, to co jsme probírali potom možná zas tak důležité není, mluvili jsme o profesorech, tahala jsem z něj nějaké drby, ale on stejně nic moc nevěděl. A přibližně po druhé skleničce jsem mu nabídla tykání.
"Daniel," natáhl ke mně ruku.
A tak jsem se teda rozhodla být taky jednou milá. "Tabitha Ruth," jeho ruku jsem přijala.
"Působivé jméno," řekl uznale.
A večer plynul dál. Rychleji, než bych si přála a než bych čekala. Ale nemůžu tvrdit, že jsem s ním prostě nezapomněla na čas.
"Piješ bílý nebo červený?" zeptala jsem se.
"Upřímně, nejradši mám červený. S kořeněným masem je skvělý. A co ty? Sázel bych taky na červené."
"Sázel bys správně," potvrdila jsem mu. "Budu na to myslet, až teda dojde na ten další drink, tentokrát u mě," vydala jsem se ke dveřím, aniž bych ho předem varovala, že odcházím. "Děkuju za fajn večer." Já nikdy neděkuju. Asi to ze mě vypadlo díky tý whiskey a únavě.
Rychle zareagoval a vstal, aby mi otevřel dveře. "Budu se těšit."