*Blessthefall - Open Water... Song o lásce a naprosto dokonalý*

Lilly

Snové město

Znovu se odvážila vystrčit nos ze své ubikace. Pokaždé však měla pocit, že se ocitla v jiné dimenzi. Což ale byla pravda. Nebyla na zemi. To už jí bylo vysvětleno. A ona tomu věřila. Vlastně se divila sama sobě. Neprošla ani tou fází, popírání. Možná až se probere, tak tomu tak bude. Ale ať je to sen či ne. Neměla důvod ho teď nežít podle jeho pravidel.

Přes její skoro smrtelné zranění, ji tu vše a všichni fascinovali. Připadala si jak v pohádce. Na kopci stála obrovský palác, jak z řeckých bájí. Lidé kolem ní se procházeli v bělostných tógách. Meditovali v trávě. Nikdo nikam nespěchal a všichni vypadali tak šťastně. Všude okolo se rozprostírala zeleň a stromy. Nebe bylo tak blankytně modré.

Byl to ráj.

A ona si to tu zamilovala. I když byla trochu osamělá. Byla tu už několik týdnů. A i přesto, že jí byl Ery stálým společníkem, většinu dne se stejnak jen nudila. Už jí to trochu lezlo na mozek. A ještě k tomu měla hodně prostoru k přemýšlení. První dny to bylo lepší, byla mimo, polomrtvá. Ale čím více se zotavovala, tím horší to bylo. Ery jí vyzpovídal. O tom co se jí stalo na zemi. Když byli všichni nasáčkovaný v jejím bytě.

Bylo to dobrodružství. Ale tak nějak cítila, že by měla jednu věc vynechat. A to, Nerona. Neřekla o něm skoro nic. Zmínila se o něm jen, když bývali se Stellou a Ravenem u ní doma. Ale po tom ho zcela vynechala. Ani netušila, proč to vlastně udělala.

A přesně tohle byl předmět jejích myšlenek, od té doby co se probrala. Rukou si sjela na poranění. Hruď ještě měla obvázanou gázou a při pohybu to bolelo jako čert. Ale byla živá. A měla na sobě řízu. Měla by si připadat divně a neskutečně, ale nebylo tomu tak. Naopak. Cítila se tak správně.

Dnes se rozhodla jít na procházku, přesto že to měla zakázané. Pravděpodobně by byla více důsledná, kdyby jí Ery neřekl, to co řekl. Přemítala nad tím a pak se rozhodla a doufala, že správně.
Vlastně to bylo jedno. Potřebovala to udělat, jinak by neposeděla. Rozhlédla se kolem domku, všude bylo mnoho Bohů. Pozvedla obočí. Kdo by to byl čekal, že někdy bude přemýšlet tímto směrem. Nikdy nebyla moc věřící. Kdežto, když vás někdo hodí přímo do tohoto víru, nezbude vám nic jiného, než si na ten fakt zvyknout.

Naštěstí to vypadalo, že tu nikdo nebyl, aby na ni dával pozor, či ji udržel v posteli za každou cenu. Nikdo jí nic nezakázal. Takže se vydala tam, kde doufala, je okraj města. Prošla kolem velkého zdravě vypadajícího lesa a pokračovala dál směrem pryč od všeho dění. Před ní se rozprostíralo pověstné snové město. Bylo pojmenováno právem. Utápělo se v mlze a kamkoliv dohlédla, nikde nekončilo. Ery se jí snažil vysvětlit, k čemu tu vlastně je. Ale bylo to na nic moc složité a ona by z toho měla hlavu jako pátrací balón. Radši si to vyprávění nechá na později. Rozhlížela se všude kolem sebe.
Kde je sakra ten kraj?

Zastavila se a povzdechla si. Už se skoro vlekla. Vzdává to. Zkusí jít na procházku zítra. Pak však v zádech ucítila něčí pohled. Ztuhla na místě, najednou ji opustila odvaha, nemohla se otočit. Bála se, že se setká se zeleným uhrančivým pohledem. A když právě ten hledala, už si nebyla tak jistá, že dokáže ustát jejich setkání.
Seber se, Lilly!

Otočila se. Byl to on. Byla přímo převálcovaná pocity, které nečekala, že se v ní probudí, když ho zase uvidí. Udělalo se jí slabo v kolenou. Vypadal stejně, a přesto na něm bylo něco jiného. Možná to byl ten výraz, který se usadil v jeho obličeji. Měl mírně pootevřená ústa. Zíral na ni v naprostém údivu. Na vteřinu zavřel oči a pak se na ni zase zadíval. Zavrtěl hlavou a udělal jeden krok. Možná by se tomu jeho divnému chování měla zasmát, ale to bylo to poslední, na co myslela.
Měla by sakra něco říct, ne? Třeba. Ahoj, to je ale štěstí, tvoje sestra mě nezabila. No to by asi nešlo.

„Ahoj," to bylo jediné, co se ze sebe byla schopná vypravit. Ubohé. Přes jeho tvář se převalil stín, jeho oči potemněly. Konečně podnikl nezbytné kroky a ocitl se přímo před ní. Asi dva palce od ní. Blízko. Příjemně blízko. Skousla si ret.

„Věděl jsem, že tě tu jednou potkám," zachraptěl. Bože! Jeho hlas. Býval před tím taky takhle hluboký, zoufale sexy? Potřebovala by asi studenou sprchu, aby se vzpamatovala. Očima klouzala po jeho tváři a jeho těle. Byl stejný, tak co je jinak?

„Doslechla jsem se, že tu jsi," podařilo se jí udržet tóninu svého hlasu v únosné výšce, ale i přesto se jí chvěl. Vlastně se celá třásla. Měla totiž chuť se ho dotknout, ale usmyslela si, dokud to neudělá on, bude stát jak solný sloup.

„Já tušil, že tu budeš," slova zněla tvrdě, jako kdyby ji chtěl nějak vyprovokovat. Měla pocit, jako kdyby se vracely do stejných kolejí. To ona v plánu neměla. Přišla si, jako kdyby dostala druhou šanci. Znělo to jako klišé. Ale ona na to nedbala.

„Jen jsem se tak poflakovala," její obvyklá výřečnost byla tatam. Ještě od ní neodtrhl zraky. Propaloval ji pohledem, což ji donutilo se ošít. Sakra, tohle bylo ještě intenzivnější, než když spolu byli naposledy. On už nadále jen mlčel, skoro se až mračil, což ji neodrazovalo. Nebyla nějaká měkota, co vezme před zlým dvojčetem nohy na ramena. „Takže cos dělal, celou tu..." chtěla nějak navázat konverzaci, což jí nedovolil. Popadl jí za ramena a mírně s ní zatřásl. Jí to bylo jedno, protože na sobě cítila teplo jeho dlaní. Málem se tam roztekla v nejasně myslící hmotu.

„Probůh, Lilly. Přestaňme s tou směšnou fraškou," zavrčel nesmlouvavě, pak jako kdyby si až teď uvědomil, že ji svírá v rukou, bleskově ji propustil a ustoupil o jeden krok. Nečekala, že ji zalije až taková vlna zklamání. Ale teď se musela soustředit na to, co to tu mele. Nechápavě si ho měřila.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš," připustila nahlas. Asi nebyl tak šťastný, že jí vidí, tak jako ona byla. Znovu se hryzla do rtu, když to pochopila. Sakra, sakra. Hloupá huso!

„Děláš, jako kdyby se nic nestalo. Ztratila jsi snad paměť?" zněl poněkud znechuceně. Ale ne nad ní. Sám nad sebou. Šokovaně k němu zvedla oči. Problém nebyl v ní.

„Moje paměť mi slouží dobře, děkuji za optání. Pořád ale nevím, k čemu to tvoje pohrdání?" uhodila na něj. Už jí nebavilo, jak chodil kolem horké kaše.

„Mojí vinou jsi mrtvá a ty se tu na mě usmíváš, jako kdybys byla ráda, že mě vidíš," vyštěkl vztekle. Opravdu byl naštvaný a ona konečně pochopila, oč tu běží.
Vina! Sžírala ho vina. A on si myslí, že je mrtvá.
Nedokázala se udržet a propukla v smích. Všimla si, že na ni zíral v neuvěření, ale její smích ho rozzuřil do běla. Pokusila se tedy ovládnout, ale šlo to těžce.

„Nerone," promluvila už klidně a překonala vzdálenost, kterou mezi nimi on vybudoval. Odmítal se na ni podívat. Byl jak raněné zvíře. Položila ruku na jeho hruď. Její přesvědčení se ho nedotknout, vzalo za své, ani si na to nevzpomněla. Úplně zkameněl pod jejím dotekem. Zatajil dech, když se k němu ještě přiblížila. Vůbec jí nedošlo, že jsou uprostřed cesty a každou chvíli může kdokoliv přijít. Rukou spočívající na jeho hrudi, vyjela směrem vzhůru, ucítila jeho teplou pokožku. Bylo to, jako návrat domů. Znala ho.

Její opovážlivost ho naprosto odzbrojila. Zvedl k ní oči a prohlížel si ji. Jeho výraz konečně zjihl. Už nemusela dál nic dělat, jelikož se toho zhostil on.

„Zatraceně," zabručel hrdelním hlasem. Popadl ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Tiše se zajíkla, ale okamžitě mu obmotala ruce kolem krku. Na nic nečekal a přisál se k jejím rtům. Oba v jednu a tu samou chvíli zasténali a pak se jen utápěli v sobě navzájem. Zbožňovala, když byl takhle blízko ní. Nic je od sebe neoddělovalo. Byli zvyklí se spolu ustavičně hádat, ale jí se to líbilo. Ani teď to nebylo o nic méně složité, přesto nedokázala odolat.

Zabořila prsty do jeho hustých hnědých vlasů a tahala za ně. Zamlouvalo se jí, když to v jeho hrdle vyvolávalo slastné mručení.
On ji k sobě tisknul, jako kdyby to mělo být naposledy. Rukama jezdil po jejích zádech nahoru a dolů, málem z toho znovu omdlela. Vždy ji udivovalo, jak může zvládat být tak něžný a vášnivý zároveň. Nikdy nic podobného nezažila. Vlastně si nemohla vzpomenout na žádného muže v jejím životě. Byl tu jen on. Špatný, zkažený a arogantní... dokonalý, starostlivý, sexy...
Nedokázala jasně myslet.

„No to se mi snad zdá!" ozvalo se za Neronovými zády. Omámeně se od dotyčného odtrhla. Neronovi oči se teď leskly a jiskřily touhou. Lilly na tom nebyla jinak. Přesto se musela vrátit do reality. Podívala se přes Neronovu hlavu, kdo je vyrušil. Byl to Ery. Lekla se a odstoupila od Nerona. Ten se také otočil. Měla by se cítit provinile, ale nedokázala v sobě najít ani špetku viny. Neron ji pořád jednou rukou držel kolem pasu.

„Odstup od ní, Nerone," zavrčel Ery. Vždy vypadal jak nevinný anděl, ale teď po něm nebylo ani památky. Mračil se jak mrak a provrtával Nerona vzteklým pohledem.

„Ery, vše ti vysvětlím..." začala Lilly, ale když zjistila, že ji vlastně neposlouchá. Středobod jeho vesmíru byl v tuto chvíli Neron.

„Nerone, právě jsi předvedl přesně to, co tě odtud dostane. Děkuji," Ery povýšeně pozvedl bradu a pousmál se na svého soka.

„Neudělal jsem nic, co by se tomu byť jen přibližovalo," nedal se Neron a ne a ne sundat ruku z jejího boku. Ne, že by jí to vadilo, ale Eryho to evidentně dráždilo. A Neron tu byl jen za určitých podmínek, nechtěla být tím důvodem, který odtud Nerona vyžene.

„Nic se nestalo," ozvala se znovu Lilly. Ery se na ni podíval. I on to věděl, ale chtěl ho mít z krku.

„Neron tu není od toho, aby se tu muchlal s kdekým. Je tu na okraji, aby s nikým nepřišel do styku, než se Stella vzpamatuje natolik, aby nám sdělila pohnutky svého počínání. Tohle nestrpí," vysvětlil jí Ery.

„Já ho vyhledala, Ery. Neudělal nic špatného," to pravděpodobně neměla říkat, protože Neron se už zcela probral z toho žhavého polibku a odtáhl se od ní. Nepodíval se na ni.

„Měla bys jít, Lilly," zamumlal tiše. Zlostně po něm střelila pohledem.

„Ještě jsme si nepromluvili, nikam nejdu," měla sto chutí si ještě dupnout nohou a založit si ruce na prsou.

„Není o čem mluvit," podobnou odpověď očekávala, ale i tak to zabolelo. Ranil její pýchu. Zvedla hlavu do výše a rychle prošla kolem něj a i kolem Eryho. Nasupeně rázovala dál po cestě, dokud ji nedohnal Ery. Nic neříkal. Ale jí to mlčení iritovalo.

„Mě k tomu nic neřekneš?" obrátila se na něj.

„Co by? Jen jsem netušil, že máš tak kladný vztah ke zlému dvojčeti. Jeho sestra tě proměnila v živou pochodeň," připomenul jí netaktně. Zněl poněkud sarkasticky.

„Jistě, jeho sestra. Znám Nerona už nějakou dobu, vlastně nevím, proč bych se měla ospravedlňovat," zahučela.

„Vyprávěl jsem ti, co všechno dvojčata napáchala. Myslím, že víš proč," osočil se na ni. Překvapeně se na něj zadívala. Ještě s ní takovýmto způsobem nemluvil. Lilly se zarazila. Jak si má tohle přebrat. Vždyť to ví. Ale ona přece poznala i jinou tvář Nerona. To přece nemůže ignorovat. Dokonce i Stella ho tu nechává. To přece musí něco znamenat. Rozhodla se to s Erym neprobírat. Byl zatvrzelý. Ona se svým argumentem nemohla obstát. On byl přece bůh, ona je smrtelnice.

„Jak je na tom Stella?" změnila rychle téma.

A/N

Tak jsem si rychle pospíšila, ať zase máte co číst!
Doufám, že jsem Vás zase na chvili uspokojila, protože já osobně tuhle kapitolu zbožňuji!
Prostě miluji tuhle zapeklitou situaci a pořád je hodně věcí nevyřešených hihi! :P
Není to moc dlouhé, ale to neva že ne? :D
Povězte mi své názory prosím!
A pokud jste z toho stejně tak odvařené, jako já, dejte mi prosím vote! :)
Děkuji za pokračující podporu, jste dokonalí!

PS: V neděli se děje ten náš meeting! Už se na Vás moc a moc těším! Přijďte všichni! Ráda vás uvidím!

Love ya!