* Cool for the summer by Demi Lovato *

Eruanno

Canohteare

Všichni byli jako na jehlách.

Už to bylo několik hodin, co se Nejvyšší rozhodl vzdát Nornoturovi, a vyměnit se za Stellu. Pochodoval před branami do snového města. Sem a tam. Meldon byl ve své kanceláři. Ery tu byl na hlídce a už mu to lezlo na mozek. Každou vteřinu se díval do dálky, jestli neuvidí záblesk světla, ale nikde nic. Všichni byli v pohotovosti. Čekalo se, že na tom Stella bude bídně. Věděl, že bude. Musí se o ni postarat. Dával si za vinu, že ji sebou nepřivedl zpět, když měl možnost.

„No tak... kde to vázne?" zamumlal si pro sebe. Podíval se dolů na svoje nohy. Ovíjely se kolem nich chuchvalce bíle mlhy. Zamračil se a zpozorněl. Zatím co čekal na světlo, nedošlo mu, že asi nebude mít dostatek síly, aby se sem dostala sama. Snažil se prorazit očima bílou hmotu a dlouhou dobu nic neviděl. Až pak ho spatřil. Ery ztuhnul a pozoroval Nerona, syna Nornotura, jak kráčí směrem k němu. V náruči něžně kolébal jeho Stellu, která se zdála být v bezvědomí. V Erym vzplál vztek, ale pak svoje emoce rychle zchladil. Neron se nedíval na cestu, ještě ani neměl ponětí, že tu na něj někdo čeká.

„Princ podsvětí, osobně a s naší princeznou," promluvil, aby o sobě dal vědět. Neron pozvedl pohled. Uzlíček na jeho rukách se zavrtěl. Stella unaveně otevřela víčka a podívala se přímo na Eryho. Na rtech se jí zjevil slabý úsměv. Eruanno nadskočil a běžel jim v ústrety.

„Stello," zamumlal tiše, když se zastavil před Neronem. Ignoroval fakt, že stojí čelem proti zlému dvojčeti na domácí půdě a pohladil svou sestru po líčku.

„Ery, jsem v pořádku," zašeptala ochraptěle.

„Máš zcestnou představu o tom, co je v pořádku," zazubil se na ni, ale uvnitř se třásl obavami. Byla na tom zle. „Vypadáš příšerně,"

„Dík, to holku potěší," oplatila mu sarkasticky. Tak to uměla jen ona. Ale pak jí úsměv na rtech ochabl a celá se napjala. Neron na ní začal něco mumlat, zatím co ona prožívala nějaký záchvat.

„Co to s ní je?" zahučel.

„Potřebuje vašeho nejlepšího hojiče," zněla Neronova odpověď. Nedělal si nic z toho, kde teď je a dal se znovu do kroku, jako kdyby mu to tu patřilo. Ery ho následoval. Vlastně ho předehnal.

„Dej mi ji, postarám se o ni,"

„Slíbil jsem, že ji sem dostanu v pořádku. Dokud nebude v těch správných rukách, nehnu se od ní!" Neron mluvil tiše a klidně, ale velmi zapáleně.

„Hlavně se neperte, prosím," zaskučela Stella. Zarazila tak Eryho v neuváženém kroku, který chtěl podniknout proti Neronovi. Spočinul na ní pohledem.

„Stello, musíme tě dostat k Iressielovi a jeho musíme zavřít, co po mě chceš?" zeptal se jí vážně, nebylo času na zbyt, museli se rozhodovat hodně rychle. Popravdě řečeno, v tuto chvíli by Ery udělal vše, co by jí na očích viděl.

„Dělej, co musíš, ale Neron musí zůstat se mnou. Teď tu velím já," její hlas zněl nezdravě slabě, ale v posledních slovech zněla nevídaná síla. Jeho srdce se na vteřinu zastavilo, v jeho hrudí se něco zvedlo. Nevěděl, co to je, ale typoval to na hrdost. Byl na ni hrdý.

„Jistě, postarám se o to, tvrdohlavče," jemně se na ni usmál a ona mu úsměv také oplatila. Pak zavřela oči a zbledla. Asi se doteď držela jen na vlásku, aby mohla vyřešit nezbytné.

„Omdlela, to se jí stává celkem často. Veď mě, nepokrevní bratře Stelly," kývl na něj Neron. Až teď si všiml, jak hrozivě vypadá Neron. Byl skoro o polovinu hlavy vyšší než on. Určitě by ho rozmáčknul, jako malinu. Obrnil se proti jeho vzezření. Neuměl si představit, co budou ostatní dělat, až jim řekne, že tu Neron smí a musí zůstat. Už teď z toho neměl moc dobrý pocit.

Nemohl s tím nic dělat, musel doprovodit svého úhlavního nepřítele, který měl na rukou, doslova jejich svět. Mohla to být lest. Ale slyšel to od Stelly, přímo. S tím musí pracovat. Dal se do chůze, když překročili práh brány do jeho světa, na chvíli očekával, že se zhroutí, až na jejich půdu vstoupí to zlo. Ale pak si uvědomil, Neron už tu jednou přece byl. Protočil nad sebou oči a pokračoval dál. On šel vedle něj.

„Nebojíš se, že jakmile tě spatří Meldon, tak tě zase vsadí do žaláře, tam kam patříš?" neodpustil si. Ani se na něj nepodíval.

„Je mi to jedno, jsem tu pro ni," řekl neutrálně a bez náznaku, nějaké hlubší emoce. Ery ho přestával chápat. Několikrát s ním měl tu čest a vždy se choval, tak jak si představoval. Jako arogantní zmetek. Tohle byl někdo úplně jiný. Po domýšlivém úsměvu ani památky.

Na další šílené úvahy nebyl čas. Dostali se na dosah paláce, před kterým stála Boží garda. Jakmile je spatřili, jak míří směrem k nim, zpozorněli. V obličejích se jim zračilo ohromení a pak odhodlání bít se do krve. Tomu musel udělat Ery přítrž. Přidal na kroku a zvedl ruce do vzduchu, aby je zastavil v pohybu.

„Musím je oba neprodleně dovést k Meldonovi. Akhashiera je vážně nemocná. Není čas na vysvětlování. Nechte nás projít!" řekl důrazně, podávajíc ty nejdůležitější informace a přitom, neříci nic podstatného. Hlavní Boží ochránce sice zatvářil dosti zaraženě a podezřívavě. Ostatní k tomu vražedně popichovali Nerona pohledem, pravděpodobně stávající stav Stelly, dávali za vinu právě Neronovi. Ale přesto se garda rozestoupila a nechala je mezi nimi projít. Když vešli do paláce, museli ještě projít celým jeho vnitřkem a všude okolo se vyskytovalo mnoho dalších Bohů. Všichni netrpělivě čekali na Stellin příchod. S čím nepočítali, že s ní přijde i zdroj jejich nočních můr.

Jakmile se dostali na otevřený dvůr, přímo v srdci paláce, všechen okolní šum a shon opadl a úplně se zastavil. Bozi se zvedali ze země od započatých meditací, ustávali v činnostech, které právě prováděli, všichni se otáčeli jejich směrem a stoupali si na špičky, když neviděli. Bylo takové ticho, že mohl zřetelně slyšet tlukot svého srdce. Celou dobu šel Neronovi po boku. V jeho obličeji se nezračilo žádné pohnutí nad tím, že se stal středem pozornosti. Buď na to byl zvyklý, nebo mu to bylo jedno. Koukal se před sebe, jen několikrát mu pohled spočinul na Stellino bezvládné tělo.

Na konci dvoru se pod podloubím objevil Meldon. Nikdy neviděl mentora v šoku, ale teď se mu to poštěstilo. Hrozilo, ale že se probere a bude jednat. Ery se dal do klusu, aby u něj byl dřív, než mohl dát věci do pohybu.
Zastavil se těsně před ním, uklonil se mu podle etikety, aby si získal jeho pozornost.

„Meldone, Ellë je velmi vážně nemocná, neprodleně ji musíme dostat k Iressielovi," začal.

„Eruanno. I jisté další záležitosti si žádají další vysvětlení. Jak si mohl dovolit, aby syn Nornoturuv vstoupil na půdu paláce?" Meldonovů hlase se nesl celým nádvořím, zněl až nadpozemsky a rozhodně nasraně.

„Byl bych radši, aby vám to vysvětlila Stella, ale jelikož je v bezvědomí, spadá tato povinnost na mě, měl jsem v úmyslu ho vsadit do žaláře, ale právě Stella mi to nedovolila," horlivě hájil své počínání a v duchu proklínal Stellu. Usmyslel si, že hned jak jí bude dobře, zabije ji!

„Pojďte!" zavelel mrazivě. Asi to nechtěl řešit přede všemi. Meldon zavadil pohledem o Stellinu bílou tvář. Zahlédl v jeho očích starostlivost, ale pak se otočil a zašel do chodby vedoucí k jeho pracovně.

„Ať se bude dít cokoliv, ty radši mlč!" syknul k Neronovi. Ten se na něj, pro něj konečně typicky, zašklebil. Ery bral jako vítězství to, že jim bylo dovoleno pokračovat v tomhle šílenství.

Šli tedy dále za mentorem, než se ocitli v jeho pracovně. Neron se na nic neptal, prošel kolem obou Bohů a hrnul se k lenošce. Něžně na ni položil Stellu. Tím to divadlo nekončilo, jelikož k ní poklekl a z tváře jí odhrnul pramen hnědých vlasů.
Až pak se zase postavil, aby čelil následkům svého a Stellinýho rozhodnutí. Pořád však vypadal stejně odhodlaně, jako když stál na prahu brány.
Nastalo ticho. Meldon si měřil Nerona a ten zase jeho. Nehnul ani brvou.

„Ery, co přesně ti Stella řekla, musím vědět něco, co mě zastaví, jednat tak jako zástupce Nejvyššího," pronesl Meldon ledově. Meldon byl známý jako bodrý a přesto přísný mentor. Pravá ruka Nejvyššího, ale v tuto chvíli v něm bylo něco víc než to. Byl to bojovník, tak jaký býval, když ještě nebyl v takzvaném důchodu.

„Popravdě mi toho nestihla moc říct. Jen..., že Neron musí zůstat s ní a že teď tu velí ona," zopakoval, přesně to co řekla. Ať s tím Meldon naloží, jak uzná za vhodné. Meldon se však jen pousmál.

„Jak tak vidím, konečně se srovnala tím, kdo je. Bylo na čase. Ale její požadavek ohledně syna Nornorurova mi nezní moc logicky," Meldon přešel k svému stolu a pak dosedl na křeslo. Evidentně netušil, jak ven z téhle šlamastyky.

„Se vší úctou, jsem tu jako její ochránce, ať se semnou rozhodnete udělat cokoliv. Neopustím ji," promluvil Neron po dlouhé době. Ery po něm šlehnul pohledem, říkající „Drž hubu"!

„Ty tu ale nemáš žádné slovo," vyštěkl Meldon, pak se podíval na Eryho.

„Jdi pro Iressiela," rozkázal. Ery na chvíli zaváhal. Ale pod tvrdým železným pohledem mentora se otočil na podpatku a vyšel z pracovny.

Neron

Snové město

„Takže? Mluv. Obhaj svoji přítomnost tu. Řekni, proč bych tě teď hned neměl použít jako páku k vysvobození Nejvyššího," Meldon ho vyzval ke slovu. Neron se vnitřně ošil, ale na venek nedal nic znát.

„Slíbil jsem a přísahal, že Stellu dovedu bezpečně domů. Postarám se o ni," neměl ani páru, co by měl říct, zároveň s tím, aby neprozradil svoje opravdové pohnutky.

„To nic nevysvětluje, hochu," setkali se očima. Pamatoval si tohle oslovení. Pak si vzpomněl. Kolikrát, přeci čelil tomuto muži v bitvách. Vždy ho oslovoval Hochu. A Nerona to přivádělo k šílenství. Nikdo si nic podobného nedovolil. Teď jen stěží potlačil zvedající se koutky úst.

„Nemám nic, co bych více řekl," mlžil nadále.

„Nerone, proč jsi tu, popravdě. Nemáš žádné pojítko s Božstvem, jsi náš nepřítel. Zapomněl jsi snad?" připomněl mu Meldon. Prohlížel si spod přivřených víček. Jak by mohl zapomenout? Všechny jeho činy v minulosti, vytvářeli jeho nynější pověst. A že si na tom dával záležet. Kdyby měl spočítat, kolik Bohů zabil, kolik jich mučil, nedopočítal by se. Nedokázal ustát Meldonův pohled a sklopil zraky k zemi. Pro něj velmi netypické gesto.

„Vím, že jsem váš nepřítel. Nemám tu místo, neměl bych tu být. Toho jsem si vědom. Ale nějakým způsobem se za Stellu cítím odpovědný. Nikdy nebylo mým úmyslem, jí jakkoliv ublížit, i když se mi to několikrát povedlo," snažil se, aby jeho slova vyšla tak upřímně, jak to sám cítil. Znovu se mu podíval do očí, aby tomu dodal na důvěryhodnosti. Meldonův výraz trochu změknul a zkoumavě si Nerona prohlížel. Cítil se tak nadmíru nepříjemně, ale nemohl nic dělat.

„Mám věřit, že ti jde o její dobro?" dál dotíral. Neronovi už docházely nápady, jak ho odpálkovat. Už měl na jazyku pravý a přesný důvod toho, proč tu teď je. Když za zády zaslechl zasténání. Bleskově se otočil a klesl do podřepu. Popadl Stellu za ruku a stiskl ji, aby věděla, že tu s ní je.

„Nerone, už jsem mrtvá?" zašeptala. Neron se na ni usmál.

„Ne nejsi, zlato,"

„To je divný, myslela jsem, že jakmile překročíš práh města, zabijou tě, jinak si tvou přítomnost tady nedokážu vysvětlit," taky se pokusila o úsměv.

„To jsi celá ty. Já přežiju všechno. Jen se neboj. Ale je tu někdo, s kým bys měla mluvit, o tom zabíjení mé osoby," významně pozvedl obočí a pak uvolnil místo po jejím boku. Meldon kolem něj prošel a zaměřil svou pozornost na Stellu.

„Stello, jak jsi na tom?" promluvil k ní tiše, její oči se na okamžik rozzářily. Bylo jasné, že ke svému mentorovi má vřelý vztah.

„Je mi na nic, už nějakou dobu. Začínám si zvykat," pronesla sarkasticky. Meldon se na ni zamračil.

„Při přeměně, většina normálních Bohů, bývá v profesionální péči, aby vše proběhlo, tak jak má. Ale ty nejsi normální, že?" na jednu stranu to vypadalo, že ji plísnil, ale Meldon věděl, že to není její vina.

„Vše musím mít speciální. Jinak to neumím," povzdechla si slabě.

„To vzrušení a vše okolo ti moc nepomohlo. Vyrozuměl jsem, že tvoje zranění se taky vrátilo, to není dobré znamení, ale Iressiel se s tím pokusí něco udělat," ujišťoval ji. Stellu to viditelně uklidnilo, její napjaté tělo se trochu uvolnilo.

„Je tu i jiná možnost?" zeptala se přesto. Neronovi útroby se stáhly v bolestí. Zatajil dech, když čekal na Meldonovu odpověď.

„Ano,"

Všichni vydechli najednou. Ale ne úlevně.

„No jsem ráda, že se mnou nemáte slitování a jste ke mně vždy upřímný," ozvala se Stella. Neron se nemohl rozhodnout, jestli to znělo dostatečně vyděšeně, nebo prostě jen ironicky. Pro jistotu ji zpražil pohledem.

„Pro jednou, drž tu svoji nevymáchanou pusu zavřenou!" zavrčel frustrovaně. Dva páry očí se teď upíraly na něj. A i přesto, že byl na pozornost zvyklý, tohle mu bylo nanejvýše nepříjemné. Opovážil se zvednout zraky a střetnout se s Meldonovým. Ten se marně snažil zamaskovat překvapení.

Pak tuhle divnou chvíli přerušilo klepání na dveře. Hned na to vstoupil dovnitř hodně staře vypadající muž. Vypadal spíš jako, že se každou chvíli promění v prach. Na Nerona ani na Meldona se nepodíval a pomalým vratkým krokem zamířil rovnou za Stellou. Ta se na něj zašklebila. Evidentně se už znali.
Muž se k ní sklonil. Vypadal soustředěně, ale nic nedělal. Neron ho nechápavě pozoroval a marně čekal na nějakou akci.

„Jsi na to špatně děvče," zachraptěl stařec.

„To vím i bez vás," vypadlo ze Stelly.

„Stello!" okřikl ji Meldon. Stařec se ale jen pousmál a její neomalenosti si nevšímal. Pravděpodobně tu na ni byli všichni zvyklí. Jenže pak Stella pobledla ještě více a celá se zimomřivě zachvěla. Neron k ní vykročil, aby jí mohl nějak pomoci, ale zastavila ho ruka na jeho předloktí. Podmračeně se zadíval na Meldona, kterému patřila. Nikdo si na něj něco takového nikdy nedovolil, pokud se nejednalo o boj. Správně by se mu měl vytrhnout, ale vytušil, že je to jedna z mnoha zkoušek, které ještě budou následovat. A Neron věděl s naprostou přesností, jestli v jedné z nich byť jen zakolísá, Neron nemá sebemenší naději. To vše si přečetl v Meldonově výrazu.
Udělal tedy znovu jeden krok, ale zpět a jal se nečinně přihlížet, jak jeho sestra pomalu umírá.

„Dá se s tím něco dělat?" zeptal se netrpělivě. Stařec se pomalu napřímil a pak se setkal s jeho pohledem. Starcova tvář naopak nevykazovala jakékoliv pohnutí, či emoci ve spojitosti s Neronovou přítomností. Všiml si jen, že pozvedl bradu a přímo pátravým pohledem. Zíral na něj takovou dobu, že už se chtěl Neron zase ozvat.

„Pomůžeme tvé sestře, jak jen to bude v našich silách, ale tvoje netrpělivé funění kolem sebe nechci slyšet. Jdi si najít jinou práci, můžeš ji vidět, až bude stabilizovaná," promluvil přímo k němu a jako kdyby byl jemu rovný. Neron měl co dělat, aby mu brada nespadla až k zemi. Nechápavě na něj mrkal, aby vstřebal jeho slova. Na jazyk se mu drala zamítavá odpověď, ale stačil jeden pohled na Stellu za starcem, a svá slova pokorně spolknul. Stella se na něj jemně usmála. Cítil se čím dál tím více frustrovaně a utlačovaně.

„Nerone, poprosím tě, abys následoval Eryho. Čeká na tebe venku. Budeme tě o všem informovat. Do té doby tě musíme držet v ústraní, než budeme moci celou situaci nějak vyřešit," sdělil mu po té Meldon s ocelovou rozhodností. Neron zatnul čelisti. Že se na to nevykašle. Stejnak tu bude vězněm a ještě k tomu dobrovolně. Může sám sebe nazývat hlupákem, jestli byl ochotný uvěřit klidně jen na vteřinu, že by se jeho život mohl otočit o stoosmdesát stupňů. Nenechal se však vyšachovat tak lehce. Stáhnul obočí a bez dovolení se protáhnul kolem stařečka, aby se octil u Stelly, která k němu tak jako tak vzhlížela. Čekala, že se s ní rozloučí.

„Buď hodný, já se z toho dostanu a něco podnikneme ano?" zamumlala k němu rozpačitě. I on se tak cítil. Co by měl říct? Hlavně neumři?

„Beru to jako slib, ségra!" naklonil se k ní a vtiskl jí polibek na čelo. Pak už se na ni nepodíval, i když na sobě cítil její zraky. Sebral se a vyšel ven z kanceláře. Jinak hrozilo, že udělá něco neuváženého. Skoro srazil Eruanna. Který na něj zíral, jako kdyby mu na hlavě vyrostly parohy.

„Co?" vyštěknul a vydal se nějako chodbou bůhví kam. Ani ho to nezajímalo.

„Hej! Stůj, mám tě na starosti!" Ery ho doběhnul a mračil se na něj.

„Takže? Kam mě zamkneš?"

„O zamykání mi nikdo nic neříkal, mám tě jen uklidit do ústraní. Děsíš tu lidi," dodal jen tak pro informaci. Neron na něj nechápavě stočil pohled. „Tvoje pověst je děsí, pro upřesnění," Neron po kýval hlavou. Chápe.
Poté kráčeli vedle sebe a mlčky. Ale věděl, že na něj jeho společník neustále pokukuje.

„Jestli s tím nepřestaneš, tak tvou hlavou udělám díru do vašeho milovaného paláce," zavrčel vztekle. Potřeboval se nutně vybít. Jinak brzy vybuchne.

„Tím by sis podepsal úmrtní list, tak se uklidni laskavě. Jen nechápu, proč tu jsi, to je vše," Ery schválně mluvil tiše a klidně, aby ho zase nerozčílil, ale to Nerona dělalo ještě zuřivějším.

„Až to pochopím já, dám ti vědět," odsekl. Pak vyšli ven z citadely. A venku bylo hodně lidí. Hodně bohů. A všichni věnovali pozornost jenom a jenom jemu. Bylo to vážně znepokojující. Měl pocit, že co nevidět zažehnou pochodně a jeho upálí na hranici. Ta představa ho pobavila, hlavně proto, že mu oheň nemůže nijak uškodit.

„Být tebou bych se koukal jen na cestu," zašeptal Ery směrem k němu. Bylo evidentní, že toho blonďáka tahle situace náramně baví. Neron protočil oči a soustředil se na úhlednou cestičku vedoucí směrem k tomu lesíku, kde se nacházela kobka, ve které ho nějaký čas drželi. Nevzpomínal na to špatně. Užíval si to, ale jen díky Stelle. A je tu znovu, kvůli Stelle. Jak ironické. Jenže oni do lesa nezašli, procházeli zcela kolem něj. Když se podíval přes rameno, palác se začal pomalu a jistě zmenšovat a ztrácet v mlžném oparu. Jako kdyby ani nebyl skutečný. Minulý malý chatrně vypadající domek, skoro se ztrácel břečťanu. Ta chalupa ho něčím zaujala, ale nedokázal si to v hlavě srovnat a říct co. Měl divný pocit.

„Kam jdeme?" neměl nejmenší ponětí. Tenhle svět, na rozdíl od svého a země, absolutně neznal.

„Na okraj," zněla Eryho odpověď.

„Čeho?" vyzvídal dále.

„Města, pravděpodobně?"

„Proč, bohové jsou všude, stejnak," nechápal tenhle divný potup.

„Ale na okraji je víc, lidí, než bohů," vysvětlil mu Ery a významně pozvednul obočí.

„Lidi? Co by tady dělali lidi?" z neznámého důvodu se mu rozbušilo srdce.

„Nečetl si snad kroniku. Jsi na světě déle než já, sakra," Eruanno na něj valil oči. Jistě že Neron tu zatracenou bichli četl. Co jiného mu zbylo, když hledal nějaké informace o své matce. Takže pochopitelně nevěnoval moc pozornosti tomu, co že se to přesně děje ve Snovém světě. Bylo mu to fuk. Stačilo mu znát to, že to tu obývají nepřátele a že je jeho životním posláním se jich zbavit.

„No tak mě tedy pouč. Jsem si jistý, že ty nevíš ani polovinu toho, co se děje na Temné. Takže mě můžeš zasvětit," Ery se tedy zastavil, asi byli u cíle jejich cesty. Eruanno byl o polovinu hlavy nižší než Neron. Byl vlastně úplný opak jeho. Blond s modrýma očima. Nepříjemně mu připomínal biblického anděla.

„Řekneš mi pak, jaký zrůdnosti děláte u vás doma?" pronesl sarkasticky.

„Jseš si jistý? Je to fakt nechutný," upozornil ho Neron a samozřejmě si z něj utahoval. Neměl, co by řekl o jeho o domově, ani o něm nechtěl mluvit. Teď je to tam s největší pravděpodobností na nože.

„Vy lidi měníte na své vojáky. U nás lidé spočinou po smrti," řekl stručně a pak se k němu otočil zády a zašel do mini domku, který se tam z čista jasna objevil. Neronovi se zastavilo srdce. V duchu se mu jako rozbitý rekordér opakovala Eryho slova. Jaktože o tomhle nic neví? Rychle následoval Eryho, aby ho mohl zavalit otázkami.

A/N
Hola amigos!
Zítra letím na slunné Kanárské ostrovy!
Rychle jsem si pospíšila a napsala další kapitolu, abyste měli co číst, ale vážně netuším jak to bude s WiFi na hotelu, takže se předem omlouvám, že teď nic nepřibude! :)

A jak se vám to líbilo?
Vážně Neron zůstane ve Snové městě dobrovolně? Jaký bude asi jeho osud?
A co Stella? Přežije?
A co myslel Ery svým posledním výrokem?

A příští týden po více než roce do Čech! Už se celkem těším!
Wohooo!

Mějte krásné léto lidi!
Děkuji za hodně nových votů!
Love ya!