* I'm evil to the core
What I shouldn't do I will
They say I'm emotional
What I wanna save I'll kill
Is that who I truly am?*

Stella

Temná strana

Dívala se, jak Raven odpadl. Potlačila v sobě pocit viny. Musela si opakovat pořád dokola svou novou mantru. Je to Temný , je to Temný, je to Temný...

Co ji k tomu vedlo? Bylo to jednoduché, teoreticky. Věděla, že patří na druhou stranu bojového pole. Tak jako Neron. Ale s ním to bylo trochu jinak, nebyla do něj... byl to její nevlastní bratr. Jejich vztah byl založen na sdílení matčiny krve. S Ravenem nic nesdílela, přesto je osud svedl dohromady. A teď za to pyká, jak on, tak i ona.
Musí si udržet odstup. Prostě musí, jedno jak.

„Tak, jak teď? Vezmi je na zem a vy se pak dopravte do Canohtaere, jasné. Řekněte..." zarazila se. Komu má, co vykládat? Vzpomněla si, jak ji krmily lžemi.

„Neříkejte nic, prostě běžte," odsekla místo toho polohlasně. Všimla si, jak Ery pozvednul obočí. Udělal k ní jeden krok, ale když k němu zvedla oči, zarazil se.

„Stello, co se stalo? Neviděl jsem tě nějakou dobu, vypadáš... jinak," mluvil tiše, zajímal se, jako její milovaný přítel. Ale nějak shledala, že knedlík v jejím krku jí bránil ve svěřování. A rozhodně nebyla vhodná doba.

„Není čas, Ery. Uvidíme se brzy, slibuji," myslela to vážně. Nemínila tu trčet navěky. Ještě nevěděla, jak přesně má být využitá, ale to neznamenalo, že na to nemohla být připravená. Pokusila se na něj usmát, aby tomu dodala důvěryhodnosti. Zatvářil se zmateně a zklamaně zároveň. Nemohla se nad tím pozastavit, aniž by ohrozila jeho a Túreliúv život. Obrátila se k Neronovi.

„Jděte už," popostrčila je. Přišlo jí, že už tu jsou moc dlouhou dobu.

„Jdi zpět do svého pokoje, aby nikdo nepojal podezření," doporučil jí na oplátku. Jen přikývla.

„Buď opatrná," promluvil Ery. Jen na něj mrkla.

„Vy taky,"

Neron pokynul na její přátele a všichni poté vyšli z cely. Stella si částečně oddechla. Vrhla jeden rychlý pohled na Ravena, který seděl bezvládný na židli. Přežije to. Doufala jen, že bude držet jazyk za zuby.
Pak také odešla, nechala vše, tak jak je.

Snažila se být co nejtišeji, když se proplétala chodbami, aby se dostala ke svému pokoji. V hrudi se jí zvedala bublina naděje, že by přece jenom mohlo vše klapnout. Usmála se sama pro sebe zrovna, když zacházel za roh, jen pár kroků od jejích dveří. Když v tom narazila do něčí hrudi.

„Vypadá to, že máš dobrou náladu. Doufám, že nebudu ta, kdo ti ji zkazí," promluvila Nildon, když od ní Stella poplašeně uskočila.

„Už se stalo," zamumlala rozčarovaně. Srdce se jí divoce rozbušilo, při pohledu na nevlastní sestru. Pohodlně se opírala o zeď a zpod přivřených víček ji pozorovala. Stella měla neblahé tušení, že Nildon ví vše do puntíku. Ale nehodlala se jen tak vzdát a složit zbraně, které vlastně ani neměla po ruce. Ksakru. Co by teď za ně dala.

„Kde pak jsi byla, tak sama. Víš, že Temná strana může být pro dívenku, jako ty dost nebezpečná. Zvláště pro ty, co jsou neozbrojené," popichovala ji výsměšně. Připomněla ji velmi taktně, její situaci. Musela se ovládnout, aby se na ni nevrhla jen se svými pěstmi. Ale to by nebylo za prvé moc moudré rozhodnutí a za druhé, neměla nejmenší šanci. Nildon byla po zuby ověšená zlatými pancíři a u boku se jí významně pohupoval její meč, fialové barvy. Stelle připomínal až jedovatou purpurovou. A aby to nebylo málo, měla i své schopnosti.

„Jak ty dobře víš, nejsem jen tak ledajaká dívenka," odsekla a pokusila se kolem ní projít, co nejdůstojněji. Ale neviditelná síla ji zastavila na místa. Pobouřeně k ní otočila hlavu. Přišla si směšně, takhle zmrazená na místě. Nic se jí nedotýkalo, přesto byla svázaná na místě.

„Myslíš si, že jsi lepší než ostatní? Hmm?" vyrazila Nildon úsečně a přešla, tak aby jí byla čelem. Stella si uvědomila, že s Nildon nikdy nevedla žádný duchaplný rozhovor. Vždy jen při těch příležitostech, kdy proti sobě stáli, jako sokyně v souboji.

„K tomuhle přesvědčení jsi došla ty sama. A ne nemyslím si, že jsem. Mám své chyby, ale na rozdíl od jiných se k nim umím sama přiznat," byla si vědoma, že ona je tu v mocné nevýhodě, přesto se nedokázala zastavit v provokaci hada bosou nohou.

„Nedokážu pochopit otce, že se tvou existencí vůbec zaobírá. Nepotřebuje tě. Je schopný tu vaší Boží komunitu rozdrtit během chvíle. Jsi k ničemu," prskala jedovatě. Její slova ji rozvztekala. „Jsi k ničemu". Udělalo se jí zle. Protože Nildon měla pravdu. Ztuhle na ni hleděla. Nildon poznala, že s ní je za jedno a kysele se na Stellu zazubila.

„Vážně si to umíš přiznat. Pravděpodobně tvoje jediná přednost," opovržlivě pozvedla bradu. Stella musela uznat, že Nildon se v té nenávisti opravdu vyžívala. Stella se na nic ale nezmohla, došla jí slova. Nechtěla se obhajovat. To, kde teď je, mluvilo za vše. Neumí se postarat ani sama o sebe, jak se má tedy stát tou Nejvyšší?

„Tohle je tedy neobvyklé. Stella Akhashien nemá, co by řekla. Kam to napsat," vysmívala se jí Nildon vesele dál. Jak může být tak pohledná dívka, tolik zahořklá. Něco ji muselo neuvěřitelně užírat, jinak si to nedokázala vysvětlit. Mohla být velmi krásná, kdyby v obličeji neměla ten výraz. Ustavičná grimasa vzteku a pohrdání, ji dělala děsivou. Částečně jí připomínala Ravena, když ho viděla poprvé. Ale jemu už se byla schopná prokopat pod hradbami, které kolem sebe rozestavěl, svou vlastní bezprostředností a paličatostí.

„Co se to tu děje?" ozvalo se za Stellinými zády. Byl to Neron vracející se z jeho mise, pravděpodobně byl na cestě za ní, aby ji uklidnil. Nemohla se k němu otočit, aby zase uklidnila ona jeho.

„Holčičí pokec," pokrčila Nildon rameny a propustila Stellu ze své moci. Ošila se a obrátila k Neronovi, který si měřil své dvojče.

„Silně pochybuji, že vůbec víš, jak se něco takového provádí. Asi bych tě měl poučit, že většinou se to dělá, někde na hezkém místě nad kávou a bez použití donucovacích prostředků," vysvětloval trpělivě. Děkovala všem svatým za jeho zjevení. Když se není schopná ona ubránit, je tu aspoň on se svými sarkastickými poznámkami. Nildino chřípí se rozšířilo, jak zatínala čelisti.

„Stella je náš host, zbavená své moci. Neříkej mi, že ses tak snížila," už nebyl trpělivý, ale napjatý. Stella se dívala na ty dva. Kdo by teď věřil, že jsou dvojčata. Nildon na svého bratra zírala s nenávistí v očích.

„Měl by ses vzpamatovat Nerone. Nemysli, že ti vše projde. Udělal si mnoho chyb za krátkou dobu," vyhrožovala tiše Nildon. Stella měla dojem, že by se měla vytratit, nebo se přimotá do sourozenecké rvačky.

„A tys udělal jen jednu, ale za to hodně velkou, Nildon," zasyčel skrze zuby. Stella byla vnímavá a tušila, že Neron není daleko od vykonání své pomsty. Chtěla tomu nějak zabránit, ani nevěděla proč. Oba byli její nepřátelé. Nebo tomu tak bývalo. Byla zmatená, nevěděla čemu věřit a čemu ne. Neuvěřitelně jí to uvnitř rozpolcovalo. Nechtěla se ocitnout mezi něčím, čím si nebyla jistá ani z jednoho ohledu. Raven si vybral. Bylo to pro něj jednoduché. Neron se teď zdá být na rozcestí. A Stella se tam nedobrovolně blížila.

„Předhazuješ mi tu smrtelnou blondýnu?" evidentně se všichni v rodině rádi provokovali, jinak si neuměla tu nerozvážnost v provokaci takového ražení vysvětlit . Neron mlčel a doslova to v něm vřelo. Nildon byla taky ticho, pohrdavý pohled trochu povolil, jako kdyby si uvědomila, co řekla až teď.
V tom se ozval zvon. Neron vrhl jeden nehlídaný pohled na Stellu. Oběma to došlo zároveň, už se ví, že jejich zajatci unikli. Bude se hledat viník. Nildon už byla na konci chodby, aby zjistila, co se děje.

„Jdi do pokoje," pokynul jemně, všechen vztek se vytratil a on taky. Pocítila bodnutí lítosti, nad svým nevlastním bratrem. Otřesená z událostí se přesunula do své komnaty a podívala se ven okenním výklenkem. Dole na písčité zemi byl poplach. Byla jen otázka času, než někoho obviní. Dva příslušníci božstva, nižšího řádu, nemohli jen tak sami cestovat z temné strany bez pomoci Temného. Proto tu byla jen jediná možnost.

Byla v pokušení si začít hryzat nehty, ale nechtěla sklouznout ke starým zvykům. Tiše zaklela. Nedokázala jen tak sedět na zadku a čekat, jak se situace vyvrbí. Situace se však vyřešila sama za sebe. Dveře její komnaty se rozlétly dokořán, dovnitř napochodovala malá jednotka Temných. Asi šest mužů. Stella se na ně tázavě zadívala. Vyčkávala, co z nich vypadne.

„Jste očekávaná u Vládce," promluvil jeden na kraji. No, pomyslela si, všechno lepší, než jen tu sedět. Zase zajde na pokec s Nornoturem. Měla se na co těšit pokaždé, když se s tím chlapem setkala tváří v tvář, stálo to za to. Jen přikývla, nasadila povýšený výraz. Nedala na sobě znát, jakékoliv pocity a nechala se vést Temnou gardou.

Tentokrát nebyla odvedená do jeho pracovny, ale do hlavního sálu hradu. Když vycházeli, znovu ji udivila podivná velkolepost. U dveří stály stáže, dokonale nehybní. V hale už byl Raven, který měl napuchlou tvář a vrhal na ni zuřivé pohledy. Nerona a Nildon stojící, každý po jedné straně trůnu, na kterém hnízdil vládce. Jeho výraz byl nečitelný. Teď si připadala, jako kdyby přišla k soudu. Potlačila nutkání vzít okamžitě nohy na ramena. Sebrala všechnu kuráž v sobě, aby čelila zlu. I když neměla dostatek munice na obranu, její ostrý jazyk ji nikdy nezradil. Pozvedla bradu a zpříma se zadívala na krále podsvětí.

„Stello, tví zachránci, zbaběle utekli. Víš o tom něco?" promluvil zvučným hlasem. Byl oblečený do tmavě modré tuniky, která podtrhovala barvu jeho očí. Ty jakoby právě zářily.

„Vůbec nic," vyrazila ze sebe. Opětovala mu jeho pohled, jak nejlépe dokázala.

„V tu dobu, co se to stalo, si se někde potulovala, co jsi dělala?" dorážel dál.

„I kdybych to udělala, tak co? Zabijete mě? Vynadáte mi? Co horšího mi můžete udělat?" nenechala se zastrašit jeho postojem. Koutek jeho úst se pozvedl v zlověstném úsměvu.

„Moje milá, ještě jsi neviděla zdaleka všechno," zněla jeho odpověď. Poté se zvedl ze svého trůnu a svěže seběhnul schody přímo k ní. Rukou pokynul na své děti a gardu, ať stojí, tam kde jsou. Když se ocitnul přímo u Stelly. Ta instinktivně zatajila dech. Ne ze strachu, ale z toho, co nadcházelo.

„Pojď se mnou," rozkázal. Mohla mu klidně odporovat, ale nechtěla pokoušet osud a vydala se s ním ven ze sálu. Jak mohla jedna osoba vypadat děsivě a normálně zároveň, nedokázala pochopit. Kráčela vedle něj, když vyšli ven z hradu a šli dál od něj. Po kopci, kolem cvičiště a aleje. Dál někam do středu prachovité pustiny. Nic neříkal a ona byla moc zaujatá tím, kam šli, na to aby mluvila, tak jak měla ve zvyku.
Najednou se kolem nich zvedl vítr a rozvířil prach kolem nich. Přimhouřila oči.

„Co to..." chtěla se zeptat, jakože je možné, že tu funguje nějaký živel. Ale Král se už zastavil, tak se na něj otočila.

„Tohle je moje země. A tohle je speciální místo, proto jsem tě sem zavedl," vysvětloval. Skoro mu neviděla do obličeje. Olízla si rty, ucítila chuť zeminy. Vyvolalo to v ní vzpomínky na své schopnosti. Jak se jí po nich stýskalo.

„Dobře a co tady?" vyzvídala, všude kolem nich totiž nebylo nic k vidění. Jen prachovitá mlha, písčitá zem a Nornotur.

„Chci ti něco ukázat, princezno," zněla jeho zlověstná odpověď. Prošel kolem ní a zastavil se asi o metr dál. Pak si všimla něčeho na zemi. Předtím to neviděla, v podstatě to nic nebylo. Tak popošla blíže.
Ze země čněly dvě skoby. Byly od sebe vzdáleny asi něco přes metr. Pak si povšimla ještě něčeho. Od každé skoby vedly řetězy, na kterých byla zlaté okovy.
Pozvedla obočí a obrátila se ke králi.

„Co to má znamenat?" nechápala to. Proč by jí ukazoval zrovna tohle? To přece nedávalo žádný smysl. Pravděpodobně, měl mnoho mučících přístrojů, někde v hradě, tohle bylo nic.

„Zapoj mozek, Stello. Nejsi přece hloupá a určitě ti dojde, k čemu tohle asi je," stáhla obočí a obešla pouta na zemi. Jistě, že věděla k čemu tohle slouží.

„Jsou určeny pro mě?" zeptala se na rovinu. Nebála se odpovědi, protož tušila, že tahle pouta nenesou její jméno, i kdyby klidně mohla. Hádala dobře, když viděla, jak Nornotur zavrtěl hlavou na znamení záporu.

„Těsně vedle," procedil skrze zuby. Stelle to připomnělo jeho chování při vyprávění jeho životního příběhu. Takhle zchladl, při zmínce o... Tom Nejvyšším.

„Můj otec," zaslechla ve svém hlase mrazivou temnotu. Zírala na řetězy.

„Mohl jsi ho uvěznit dávno předtím, než jsem se já narodila. Proč sis vybral čas na vykonání pomsty právě teď," tuhle jedinou věc nechápala. Nornotur si odfrknul.

„Právě proto, že jsem čekal na tebe moje milá. Po smrti Marie nebylo nic, na čem by mu záleželo a teď mám tebe," znělo jeho vysvětlení. Které jí přišlo absurdní.

„Nerada kazím iluze o perfektní pomstě, ale jemu na mně nezáleží. Aspoň ne natolik, aby spadnul do nějaké pasti, jen proto, aby mě odtud dostal," Stella potřásla hlavou, snažila se nevyznít lítostivě. Naštěstí se jí to podařilo. I kdyby ji sem přišel zachránit zrovna on. Ještě se necítila na to stanout mu čelem a podívat se mu do očí. Ještě si nevěřila dost na tolik, aby mu jednu nevrazila, jen proto aby ulevila svému vzteku

„A to se právě mýlíš. Je mi jasné, že se nechoval jako otec roku, ale jsi jeho dcera. Právoplatná dědička, pokračovatelka jeho rodu a máš zaujmout jeho místo. Což uděláš, až s ním skončím," udělal k ní jeden krok, takže mu viděla jasně do očí, které mu jiskřily hněvem.

„Nebylo by efektivnější mě zabít, aby trpěl?" navrhla. Nějak jí bylo jedno, že se mu tím vydala všanc, ale byla to pro ni lepší představa, než kdyby měla s konečnou platností začít panovat. Ne, to prostě nemohla.

„Stačí, aby ho trápilo vědomí, že tě teď mám a že jsi v ohrožení. Ty ale žít musíš," odpověděl.

„Proč musím žít. Měl bys pak přece volné pole působnosti," Stella začínala přicházet na to, že politiku světa ještě zdaleka nechápe.

„Ve světě musí být rovnováha,"řekl se značnou nelibostí v hlase. Stelle svitlo.

„Jistě. Proto se uzavřely portály, jelikož jste přešláply hranice," Nornotur přikývnul. Takže na světě to nejde ani bez nebe ani pekla. Musí tu být obě strany. Byly to nikdy nekončící šarády probíhající mezi dvěma světy a jediný kdo to nakonec odskákal, byl jednoduše smrtelník. Tomu se tedy říká nespravedlnost. Protože, kde probíhají všechny ty boje? Právě na zemi.

„Takže až tu svoje super mstění dokončíš, tak mě prostě... pustíš?" nevěřícně na něj mhouřila oči. Neuměla se rozhodnout, zda jí jeho pohnutky přijdou logické, nebo ne.

„Jestli si myslíš, že jsem až takový netvor, abych vykonával svoji mstu na dítěti své životní lásky a i přesto, že jí z poloviny proudí žilami krev mého soka. Mýlíš se. Jsi nevinná. Ještě jsi ani neměla čas dospět. Až přijmeš post po svém otci, pak až teprve budeme pravými nepřáteli. Pak až teprve se tě budu snažit dostat," při jeho malém proslovu pomalu došel k ní, z blízka se jí díval do očí, jako kdyby se svá slova snažil potvrdit. Čišela z něj čirá upřímnost a přímočarost. S naprostou určitostí mohla potvrdit, že tenhle muž věděl přesně, co chce a šel si zatím hlava nehlava. Musela si, ač s nelibostí přiznat, že v sobě pocítila obdiv k tomuto muži.

„Když to tedy vidíš takhle ..." naklonila se k němu, aby dodala na váze tomu, co se chystala říci. „Já tě dostanu za všechno, co jsi udělal a co uděláš. Chystáš se zabít mého otce a to ti neprojde," přišla na to, že se konečně dobrala k tomu, aby její výhružky zněly otevřeně.

„Upřímně se na to těším, Ellë," zněla jeho ledabylá odpověď. Jedním koutkem úst se pousmál a odklonil se od ní. Pak se jeho obličej proměnil v bezvýraznou masku. „Teď to možná zabolí," zamumlala. Nechápavě se zamračila a pak to přišlo. Bodlo jí v místě, kde se nacházela jizva z jejího zranění od Nildon. Bolestí se jí podlomily nohy a složila se na kolena do prachu. Z hrdla ji unikl tichý výkřik.

„Co děláš..." dokázala vydechnout.

„Znovu jsem tě zapnul," řekl na vysvětlenou. Pro Stellu to znamenalo, že se vrátila její zmutovaná přeměna, či jak to nazvat, ale taky její schopnosti. Cítila je v sobě, ale byly pořád utlumené. Nemohla je použít na území Temné strany, to už věděla. A to jí činilo hodně frustrovanou.

Pak jako kdyby se vše zastavilo. Neonotur stál stranou k ní a měl zavřené oči, ruce svěšené u těla, jen dlaně měl obrácené vzhůru a prsty roztažené. Vypadal soustředěný na nejvyšší míru. Pak otevřel oči a rozhlédnul se kolem, zvednul oči k mlžnému nebi a čekal. Spatřila to ve stejnou chvíli jako Nornotur. Sakra! Problesklo jí hlavou. Nahoře se objevilo zářivé světlo, které se během vteřiny ocitlo před nimi na zemi. Záře ustupovala a uprostřed toho všeho se zjevil Archibald.

Byla zvědavá, jaké pocity bude jejich setkání doprovázet, před týdnem by řekla, že bude šťastná, až ho zase uvidí. Teď už si zas tak jistá nebyla. Bylo evidentní, že očima vyhledával zrovna ji, když na ní přistály jeho jasne modré oči, uvnitř sebe ucítila smutek. Jenom tohle. Vztek byl tatam. Rychle od něj odvrátila oči a zavrtávala je do země. Bylo jí zle. Nejen fyzicky.

„Stello, jsi v pořádku? Co jsi jí udělal?" vyjel okamžitě. Slyšet jeho hlas po tak dlouhé době s ní zamávalo. Všimla si podobnosti v jeho projevu, tak podobný jejímu, i když on se asi umí lépe ovládat. Proboha, je to tak očividné!

„Jen jsem ji zase vrátil do normálního módu," vysvětlil Nornotur, kterému teď svítily oči velmi zvláštním světlem. Zíral na Archiho, jako kdyby ho chtěl zabít pouhým pohledem. Archi udělal jeden krok k ní, než mu cestu zastoupil Nornotur. Archibaldův obličej se proměnil ze starostlivého na bojovný.

„Proč jsi mě sem zavolal? Chceš, abych se díval, jak jí ubližuješ? Vyřiď si to semnou," zavrčel hrdelním hlasem a měřil si svého protivníka.

„Sdílíš se svou dcerou stejné myšlenkové pochody. Ale ne nehodlám jí ubližovat, chci se dohodnout," pronesl vládce podsvětí sladce. Mrknul na Stellu, která při zmínce o dceři zvedla zraky, aby se střetla s otcovými. Byl ochromený, tím víc, když zjistil, že Stella není ani trochu šokovaná.

Otevřel ústa, jako kdyby se chystal něco říct, pak je ale sklapl. Byla ráda. Necítila se na to, aby teď poslouchala nějaké ospravedlňování a rozhodně ne něco na způsob. Je to pro tvoje dobro. Protože si byla jistá, že by ho po těchto slovech asi zabila.
Najednou se kolem objevila mlha a hned na to zlá dvojčata. Když Neron uviděl Stellu na zemi, udělal jeden krok k ní, ale nechal ho nedokončený. Dvojčata zhodnocovala situaci a pak pohledem zakotvila na svém otci.
Nornotur soustředil svoji moc a řetězy na zemi zařičely, zvedli se do vzduchu. Pouta zaklapla. Každé okolo jednoho Nejvyššího zápěstí.

„Máš mě, nech ji jít," vypadalo to, jako kdyby Archi věděl přesně, do čeho jde. Věděl, že je to past. Pro něj. Přesto přišel. Nevěřícně na něj mrkala.

„Ne tak rychle, ještě chvíli to vydrží, pak ji Neron vezme domů," promluvil Nornotur, obcházel Archiho, jako ji když se potkali poprvé v hale hradu. Evidentně byl spokojený s tím, kde to teď končí.

„Chci, aby Stella, viděla, co je zač její otec. Aby pochopila a uvěřila tomu, že já tu nejsem ten jediný špatný," vysvětloval své pohnutky dále. Dívala se jak Archi sklonil hlavu a stiskl víčka, jako kdyby ho bolela hlava, poté se na ni znovu podíval svým poměnkovým pohledem.

„Stello..." vyšlo z něj jen její jméno. Tak jak jí to nebylo vůbec podobné. Nemluvila. Nic neříkala. Mohla na něj vychrlit všechny urážky a obvinění, co ji napadla. Ale neudělala to. Přišlo jí to zbytečné.

„Takže Nejvyšší, řekni jí. Že jsi mi ukradl mou ženu. Její matku. Vzal jsi mi ji a donutil ji, být poslušnou Bohyní. Řekni, že vše, co jsem jí pověděl o její matce je pravda. Řekni jí to!" dorážel Nornotur, pohnul rukou a stáhnul řetězy pout tak, aby byla napnutá a Archi se musel trochu sklonit ve svém postoji.

„Neukradl jsem ji, sama se rozhodla," řekl Archi rozhodně, což však potvrzovalo vše ostatní. Věřila tomu, ale když to konečně mohla slyšet od něj, bylo to tak nějak konečné.

„Jsi můj otec tedy?" poprvé za celou dobu promluvila, musela to slyšet slovo od slova. Viděla to v jeho očích, v jeho tváři.

„Jsem," potvrdil to. Skoro neslyšně zasténala. V ráně jí zaškubalo, její končetiny ztrácely kontrolu. Těžko už se udržela vzpřímeně. Viděla se ležet na zemi v prachu. Bolelo jí srdce, v uších jí hučelo a v očích jí pálily slzy.

„Prosím, Stello, jen mě to nech vysvětlit," zaslechla šepot. Zavrtěl hlavou. Už se na něj nepodívala.

„Nerone, vezmi Stellu domů, já si promluvím se starým přítelem," řekl Nornotur vítězoslavně. O tohle mu šlo. Ublížit. Citově. I když v tom byl svým způsobem nevinně. Tady šlo o otce a dceru. Dceru, která se cítila zrazená svou vlastní krví. Větší zločin si nedokázala představit.

Po jejím boku se ocitl Neron. Sklonil se, ocitla se v jeho náručí. Kolébal ji na rukách. Položila mu hlavu na rameno. Ať si s ní dělá, co chce. Zavřela oči, v tuto chvíli nechtěla nikoho a nic vidět. A nebo omdlela, nebyla jistá, každopádně, když se probrala, pořád byla v bratrovo objetí. Naprosto bezvládná. Už nebyli na Temné straně.

„Kde jsme?" zeptala se tiše. Na kůži cítila chlad. Všimla si, že je tma a cítila vůni trávy. Určitě už nebyli na Temné.

„Doma," zněla Neronova odpověď. Udělal několik kroků a pak se posadil na lavičku.

„Jsem si celkem jistá, že Nornotur myslel, že mě vezmeš do Canohtaere," poznamenala unaveně. Ani se neobtěžovala se vůbec hnout, nebo zvednou hlavu, aby věděla, kde přesně jsou.

„Neřekl to jasně, tak se v tom nebudeme šťourat, co říkáš?" opáčil jednoduše, trochu s ní zamanévroval, takže měla natažené nohy na lavičce, ale dále spočívala na jeho rukách. Asi mu nevadila její váha a ona se o to v tuto chvíli nestarala.

„Otec má teď pravděpodobně úplně jiné věci na práci," dodal váhavě. Cítila na sobě, jeho pohled, ale odmítala k němu zvednout oči. Naopak, zavřela je. Odmítala přemýšlet nad tím, co se teď asi děje na Temné. Píchlo jí u srdce, prázdná díra, co tam zela po celých devatenáct let jejího života, se nezaplnila ani potom, co zjistila, kdo jsou její rodiče. Ani v případě Marie a už vůbec ne Archiho. Spíš to vypadalo, že její rodiče se ještě před narozením dcery rozhodly dohodnout se na tom, že jí ze života udělají peklo a ať se v tom sama plácá, jak chce.

„Stello, pošlu tě nahoru, ale zastavil jsem se tu s tebou, abys měla čas si to urovnat v hlavě. Chceš o tom mluvit?" mumlal klidně. Měla chuť ho praštit. Podívala se na něj.

„Nechci," odsekla rozhodně. Neron na vteřinu sklopil oči a povzdechnul si.

„Nevím, jaké to je vidět ho po tom, co ses vše dozvěděla, ale..." začal, ale nenechala ho domluvit,

„Přesně, nevíš. Nerone, tak si nehraj na soucitného a rozhodně mě nelituj," zarazila ho a podívala se stranou. Ošila se, když jí zapulzovalo v ráně. Zatnula zuby a přečkala nával bolesti.

„Jsi v pohodě?" optal se starostlivě. Nevěděla, jak se má rozhodnout. Jestli jí tenhle Neron naladěný na její vlnu vadí nebo ne. Něco v jeho chování bylo jiné. Ale neměla sílu rozebírat, co.

„Přijdu si na umření, jako když byly uzavřené portály. Myslím, že buď umřu, nebo se ze mě stane Bohyně. Nevím, co z toho je horší," pokrčila rameny a vážně se nad tím zamyslela. Pořád nevěděla.

„Neumřeš a jako Bohyně, to bude super, uvidíš," jeho pochybovačný tón hlasu jí na náladě moc nepřidal.

„To je jedno," odfrkla si. Nějak zjistila, že ztratila zájem. Vše jí bylo najednou fuk. V takové fázi se ještě nenacházela. Připadala si úplně otupělá. Ne tím způsobem, jako kdyby neměla svoje schopnosti. Ale spíše duševně.

„Hej. Země volá Stellu. Přestaň se tvářit tak prázdně!" Neron jí zaluskal před obličejem. „Myslíš, že jseš tu jediná v koncích?" vyjel na ni a postavil se na nohy. Měřil si jí potemnělým pohledem. Zatnula čelisti a čelila jeho pohledu.

„Cože?" zamumlala tiše. „Chceš mi říct, že jsi na tom duševně špatně? Promiň, ale hroutí se ti snad život před očima? Nevšimla jsem si!" ječela na něj, seč jí plíce stačily. Po výstupu se zklidnila a učila se zase v klidu dýchat. Nesnášela, když se cítila takhle pod psa. Ten pocit sebelítosti jí ničil.
Všechno ji ničilo.

„Stello, vím, že na tom jsi špatně, po všech stránkách. Ale já přišel o jedinou bytost, která mě mohla učinit šťastnou, za celou dobu, co jsem na tomhle podělaným světě. A teď jsi tu ty. Mám tě na starosti a dokud tu jsem já... no jestli budeš chtít, budu ti k dispozici," zpříma se díval do jejích očí. Překvapeně zamrkala, čekala cokoliv, ale tohle teda ani ve snu.

„Nevím, co mám říct. Pochopila jsem to správně a vážně mi chceš pomoci až do té míry..." nedopověděla to, nechtěla se plést.

„Do té míry, že se vzdám své rodiny?" dokončil větu za ni. Oči mu plály upřímnosti. V krku se jí utvořil knedlík.

„Nerone, ačkoliv to co říkáš, je moc milé. Nemůžu to po tobě chtít," vrtěla hlavou. Neron k ní přešel a vzal ji za ruce. Palci jí hladil po pokožce. Z nějakého důvodu to na ní působilo velmi konejšivě. Trochu se uvolnila, takže její tělo nepřebývalo v neustávající křeči.

„Není to nic, co po mě chceš. Sám jsem to navrhl. Stačí jedno slovo a vše se změní," řekl a pak čekal na její odpověď. Jak se má v tak ošemetné situaci rozhodnout. Rozhodnout o osudu jejího bratra. Neměla by s ním o tom vůbec mluvit, neměla by tu ani tak věřit. Sakra.

„A co se změní? To tě mám sebou jen tak vzít do snového města? Ahoj lidi, vedu sebou svého Temného bratra. Bude tu teď se mnou, jako můj ochránce. Jo mimochodem, od teď jsem tu vedoucí. Taťku mučí bratrův taťka," neměla sílu na nic jiného než se té absurdní představě smát. Neron se tomu taky pousmál, ale pak zase zvážněl.

„Asi tak nějak. Co na to říkáš Nejvyšší?" oslovil jí jejím titulem. Udělalo se jí z toho přímo a doslovně zle.

„Já nevím," zašeptala. „Necítím se jako Nejvyšší. Nevím, jak mám po tom všem čelit všem těm lidem v Canohtaere. Jak jim to vše vysvětlím. A chci, abys mi byl po boku, ale neumím si představit, jakou paseku by moje rozhodnutí mohlo napáchat," vysvětlovala horlivě. Začínala jí ovládat zimnice, ale věděla, že teď musí být silná.

„Musíš v sobě najít tu bohyni, co je k tomuhle stvořená. Převezmi kontrolu, Stello," poradil jí tiše. Povzdechla si.

„Je mi zle," zaskučela. Zvedl se jí žaludek. Bylo dobře, že ho varovala předem, teď se jen naklonila z lavičky a začala dávit. Žaludek se jí křečovitě stahoval. Nic nejedla, takže to šlo na prázdno. Ucítila na zádech jeho dlaň, chlácholivě ji hladil.

„Musíš domů, aby se o tebe postarali, tak honem. Chyť se mě kolem krku, jdeme na to zlato," zesláblá jako moucha ho nechala, ať ji vezme do náruče. Pak se kolem nich zjevila mlha, která je zcela pohltila.

A/N
Eyyy!

Předem Vám říkám, že tahle kapitola pro mě byla velmi emocialně těžká na psaní!
Doufám, že jste to cítily při čtení :')
A doufám, že oceňujete, že je extra dlouhá :)
Snažila jsem se hehe:D

Jake máte dojmy?
Řekněte mi vsechno!
Archie a Stella chvíle! Taky vám to zlomilo srdce?
A co pak teprv Stella a Neron? Co to ma znamenat?

Další věc co mám na srdci je...

https://www.facebook.com/events/886404751430996/

Tento odkaz, který Vás zavede na FB událost na to naše setkání!
Určitě se tam přidejte a pozvěte koho chcete!
Moc Vás ráda uvidím!

PS:
Zveřejnila jsem 1. Kapitolu mého noveho příběhu Záležitost S Duchem/ Mr. Ghost :)
Prosím, podívejte se na ten můj výplod!

Děkuji
Love ya!