*Já jsem malý unicorn a Lovuju Vás :D (já vím mám dost) *

Ohromeně ho pozorovala. Ještě větší šok ji čekal, když zvedla oči. Všichni přítomní, totiž napodobili Ravenovo gesto. Absolutně jí nedocházela pointa. Všichni jí o hlavu otloukali, jak je důležitá. Nevěděla, jak má na tohle reagovat. Nervózně si odkašlala.

Pak se Raven konečně zvedl a ona si oddechla. Nechápavě ho doprovázela pohledem, ale nemínil jí to jakkoliv vysvětlit.

„Odejděte!" zahřměl místo toho. Čumilové se zvedli, jako jeden muž a v tu chvíli byli pryč. Nikde ani živáčka, jen mlha. Zmateně těkala očima po prázdné ploše na Ravena.

„Dovol mi ti to ošetřit," řekl tiše. Nadskočila, když ji vzal jemně za ruku. Kristepane, před pěti minutami si šli ještě po krku. Vedl ji za sebou do malé chatky, ve které se jak záhy zjistila, nacházela jedna místnost, podobající se ordinaci. Připadala si jak omráčená, když ji vzal v pasu a vysadil ji na lékařský pult. Otupěle se dívala, jak vytahoval kousky buničiny ze skleněné nádoby a pak se k ní vrátil, postavil vedle ní dezinfekci.

„Trochu to zaštípe," upozornil jí a pak přiložil kousek bílého čtverečku na její poraněnou tvář.

„Nechtěl jsem ti ublížit, omlouvám se," pronesl skoro šeptem a díval se na ni, jako kdyby jí nadosmrti zmrzačil. Zamračila se na něj.

„Je to jen škrábnutí. Byla jsem zraněná už hůře," zahuhlala rozpačitě. Vzpomněla si na svou hnisavou ránu na straně hrudi. Teď tam neměla nic, jelikož ji vládce podsvětí nějakým zázračným způsobem utlumil. A tím i její zranění. Cítila, jak jí tvář žhne, ale to bylo vše. „Mimochodem, já ti ublížit chtěla, ale moc se mi to nepovedlo," rozhodla se být upřímná a jeho to nijak zvlášť nešokovalo. Jen se ušklíbl a dál ji otíral tvář. Proč se oni dva pokaždé dostanou do tak směšných situací? Lámala si nad tím hlavu pokaždé, když se ocitla v jeho přítomnosti.

Stáhl ruku z její tváře a jal se uklízet použité čtverečky. Pozorovala ho při práci. Kriste! Proč, i když byl zpocený a špinavý, vypadal, jako kdyby byl vzor jejího dokonalého protějšku. Když se na ni pak znovu otočil. Oči se mu podivně leskly. Jakoby nějakým odhodláním. Nadechovala se, aby něco řekla, nebo odešla. Cokoliv. On najednou všechno nechal, tam kde to je. Udělal jeden krok, čímž se ocitnul přímo před ní. Vykulila oči, když ji přiložil obě své obrovské ruce na tváře a pozvedl jí hlavu, tak aby se na něj dívala přímo.

„Jsi krásná, když bojuješ," vypadlo z něj. Buď si dnes dal předsevzetí ji ohromit na nejvyšší míru, nebo se uhodil do hlavy. Oněměle na něj mrkala, absolutně neschopná slova. Jedna jeho dlaň, se ocitla na jejím zátylku. Zatlačil na ni, aby si ji přitáhnul blíže. Zaútočil na ni nečekaně. Byla to úplně jiná podoba boje, oproti tomu, co se dělo venku. Hned jak se jeho rty dotkly jejích, explodoval v ní ohňostroj. Natáhla krk nahoru, aby k němu měla lepší přístup. On se k ní ale sklonil ještě víc, roztáhla kolena na stole a nechala ho vstoupit mezi její stehna, aby u ní mohl být co nejblíže. Jeho ruce se ocitly na jejích bocích. Přitisknul ji k sobě a hladil po vnější straně stehen. Tiše zasténala jemu do úst. Bylo příjemné nechvíli vypnout mozek a nechat tělo dělat si co chce. Kdekoliv se jeho kůže dotkla její, bylo to, jako kdyby jí na těch místech probíjela elektřina. Zoufale hledala něco, čeho by se zachytila, protože se jí sakra motala hlava. Zaryla mu prsty do ramen, odměnou za to mu bylo jeho zabručení, které mu vibrovalo hluboko v hrudi.

„Líbí se mi, když jsi taková," zamumlal jí do úst a znovu se jich rozvášněně zmocnil.

„Jaká?" popadla ho za vlasy a zběsile tahala za jeho dlouhé prameny.

„Divoká," uchechtl se tiše a kousnul ji do spodního rtu.

„Ahh," zahučela skoro bez dechu. Opustil její rty a vydal se na výpravu. Drobnými horkými polibky se přesunul její poraněnou tvář a zlíbal její povrch. Pak se pustil do zevrubného zkoumání její čelisti. Instinktivně zaklonila hlavu a přivřela oči nad tím pocitem, který jí nutil vylétnout ze svého těla. Byla omámená. Jeho vůní, která jí připomínala nějaký velmi exotický tabák. A jeho samotnou mohutnou přítomnosti. Nabral na svalové hmotě. Jaktože si toho předtím nevšimla. Činilo jí velké potěšení položit ruce na jeho rozložitá ramena a pak je pomalým pohybem hladit až na jeho svalnaté paže.

„Líbí se ti, čeho se dotýkáš?" zavrčel jí do krku. Rozklepala se a znovu zavrtala prsty do jeho pevné kůže. Odpověď na to jí byla jeho rozvášněnost.

„Moc!" skoro vyjekla. Jeho ruce se ocitly na jejích zádech. Velmi pomalu a promyšleně sjížděl po její páteři, což vytvářelo další elektrické jiskření mezi nimi.

„A já se vždy těším na každou příležitost se tě dotknout," svěřoval se Stelle, přímo u jejího ucha, kdy se hned na to zmocnil jejího lalůčku. Což na její tělo pochopilo jako rozkaz se rozpustit v jeho náručí.

„Ravene," vyhrkla jeho jméno. Zažila chvilkové navrácení do reality. Měla by ho zarazit. Což byla jediná a chabá myšlenka, co ji napadla. Pak její mozek zase zavřel dveře a nikoho nevypouštěl ani nevpouštěl. Jelikož se jeho ruce ocitly na přední straně Stellina těla.

„Ach, sakra," zaklela, když si vzal do parády její hruď.

„Beuchampe!" najednou se jí do mysli vetřelo cizí zavrčení. Raven se od ní na povel odlepil. Tělem se jí rozlilo zklamání. Pokusila se zaostřit na osobu, stojící ve dveřích. Trochu v ní hrklo. Přece jenom je právě někdo nachytal v dost zajímavé pozici. Raven měl ještě stále ruce na jejím těle.

„Okamžitě sundej ruce z mé sestry!" další ještě výhružnější zavrčení. Tentokrát už konečně rozeznala, kdo se stal svědkem jejího sbližování s Ravenem. Neron už postoupil do místnosti se založenýma rukama na hrudi a staženým obočím. Měl tmavé stíny pod očima a poněkud propadlé tváře, takže to vypilovalo jeho rysy. Potkat ho někde v tmavé uličce, asi by dostala infarkt. Teď jí jen divoce tlouklo srdce, z úplně jiného důvodu, než před malou chvílí. Raven spustil ruce z jejího těla, ale evidentně velmi nerad. Napřímil se, aby čelil princi podsvětí.

„Ty prostě pořád budeš porušovat pravidla," zkonstatoval Neron temně. Pak se podíval na Stellu. Bylo to poprvé, co ho viděla od té chvíle v aleji. Kdy jí řekl, že její přítelkyně je mrtvá. Napadlo ji, že nemá proč se cítit provinile, ale přesto byla zahambená.

„Stello, otec se po tobě shání. O tomhle mu říkat nebudu. Nelíbilo by se mu to," promluvil k ní. Říkal to zcela lhostejným hlasem, a méně zaujatý být nemohl.

„Co je komu po tom sakra?" rozjela se rozhořčeně. Seskočila ze stolu a dala si ruce do pasu. Čelila Neronovu pohledu se zvednutou bradou.

„Jsem tvůj bratr a absolutně se mi například nelíbí, jak se kolem tenhle holomek točí. A to už jsem dal najevo snad dříve," vyjádřil se nanejvýše jasně. Ale stále to nedávalo ani za nic smysl.

„Mě je úplně u zadní části, co tobě se líbí. Přestaň se chovat, jako kdybys byl vzor ctnosti! I kdybych se rozhodla si to rozdat se všemi Temnými, ty s tím nic nenaděláš," dala si záležet na tom, aby teď bylo jasné, za čím si ona stojí. Nepodívala se na Ravena, když procházel kolem něj, jelikož cítila, jak se celý chvěje, tušila, že není daleko od výbuchu. Tak se klidila ze scény.

„Jsi tak zatraceně tvrdohlavá," zahučel Neron, když procházela kolem něj. Ignorovala ho a vyšla ven z ordinace.

„Kam mám jít," promluvila, až když byla venku a věděla, že její zlatý bratr ji následuje.

„Se mnou," rozkázal a objevil se po jejím boku.

Neron

Temná strana

Záchvěv emocí, který právě zažil, byl vítaný. Bylo jasné, že Stella byla jediná bytost v jeho zasraným životě, na které teď záleží. A hodlal se k ní upnout. Ať se jí to líbí nebo ne. Netušil, ani co to pro něj bude znamenat. Věděl jen, že musí vložit nejvyšší úsilí ji ochránit, před vším, co by jí tu mohlo potkat. A teď zrovna ji vedl ke svému otci, což znamenalo, být ostražitý na nejvyšší míru.

Nemohl si dovolit, myslet na jiné věci. Ani truchlit. Nemohl na to ani pomyslet. Stačila jedna zbloudilá myšlenka a byl zase na začátku. Vnitřně se hroutil. A to si jednoduše nesměl dovolit, ne teď. Má století na truchlení, vztekání a pomstu. A ano mínil se pomstít. I když to znamenalo... zabít svou sestru, Nildon.

Ale tohle teď plánovat nemohl. Je obviněn z velezrady a bude trestán. Ještě se nedověděl, jak a kdy. Ale byl si jistý, že bude. To že je synem podsvětí, neznamenalo v tuto chvíli zhola nic. Každého potká to samé. I když ostatní by byli usmrceni. Jeho jen tak popravit nemohli. Byl dědic trůnu.

Zachmuřil se. Jeho otec měl něco v plánu se Stellou. Nikomu nic neřekl. Věděl o tom jenom on sám. Nemohl být ani připravený na to, co se bude pravděpodobně dít. Po očku se podíval na Stellu vedle sebe. Zarputile upírala zrak před sebe. Byl na něj naštvaná, nedivil se jí, ale udělal by to znovu. Ať už s tím co s Ravenem dělal souhlasil nebo ne, nemohl jí to teď dovolit, budou se dít jiné, větší věci. Musela být soustředěná na to a ne na to co s jejími hormony provádí Raven. Musí s tím zmetkem promluvit, musí ho přimět pochopit závažnost situace.
Pokud tohle vše dopadne dobře, mají jeho požehnání.
I když jim na tom pramálo záleželo v tuto chvíli.

Každopádně, když se něco posere, nebude na tom záležet ani krapet.

„Takže, když už jsi mě tak neurvale vyrušil z té činnosti, co jsem dělala, co po mě tvůj táta chce?" ještě pořád to v ní vřelo, jelikož jí hlas přeskakoval emocemi. Ale ani se na něj nepodívala, pravděpodobně by mu jinak utrhla hlavu, nebo jinou důležitou končetinu.

„Nemám nejmenší tušení," odpověděl popravdě. Konečně se na něj podívala, vypadala pochybovačně.

„Jsi jeho syn, nedělej ze mě idiota," zasyčela jedovatě.

„Jsem obviněný z velezrady, ať to mu věříš nebo ne, nejsem teď zrovna oblíbený potomek," řekl poněkud hořce, což neměl v plánu a ona to poznala.

„Co to pro tebe znamená?" asi nechtěla znít tak starostlivě, ale nepovedlo se jí to. Byli na tom stejně, pokud šlo o ni, nedokázal nic skrývat. Což bylo jasné hned poté, co se předvedl jako zlomená troska, když jí říkal o Lilly. Tohle snad nic nepřekoná.

„Ještě nevím. Kdybych byl obyčejný Temný, popravili by mě. Ale moje provinění se bude soudit a pak mi přidělí nějaký trest," vysvětlil jí, jak nejjednodušeji dokázal. Držel se jen fakt a nezacházel do podrobností. Nemusela vědět, jaké možné tresty by mohl zakusit.

„Tak to máš asi ještě štěstí," zkonstatovala, ale podle tónu jejího hlasu, že chápala víc, než dávala najevo. Pousmál se a jen přikývl. Bylo jedno, co ho čeká. Hlavní tu teď byla ona.

Zastavil a chytil ji za ruku, překvapeně se na něj ohlídla.
„Stello, ať po tobě můj otec bude chtít cokoliv. Já tu jsem pro tebe, rozumíš?" díval se jí do očí, aby věděla, že to myslí smrtelně vážně. Mrkala na něj svým nefritovýma očima a rozuměla mu. Věřila mu, když sotva znatelně přikývla na jeho slova. Znovu se vydali po cestě k hradu. Prošli hlavní bránou, ale nešli do vstupní haly, kde Nornotur normálně přijímal své hosty. Šli do jeho pracovny. Zaťukal, když došli k jeho dveřím. Ozvalo se dále, tak vzal za kliku a vpustil Stellu dovnitř, jako první. Uvnitř už byla jeho sestra. Nepodíval se na ni, ačkoliv její přítomnost cítil. Nemohl se na ni podívat, udělal by něco neuváženého. Nevěřil si natolik, aby to zkusil. Ještě ne. Nejhorší na tom všem bylo, že byl se svým dvojčetem určitým způsobem propojený. Vytušil její emocionální rozpoložení. Viděla ho ráda, a dívala se na něj. Chtěla s ním mluvit a nechápala, co s ním je. Jistě že ne. Tak jako Lilly byla jeho slabila. Nildina slabina, byl on sám. Věděl to. A taky věděl, že toho jednoho dne využije, aby se mstil.

Pak se podíval přímo na otce. Ten ho ignoroval, jako ostatně celou tu dobu, co se vrátil. Nornotur se díval na Stellu, jako kdyby na tom záležel život. Neron se zamračil. Věděl, proč na ni tak zírá. Taky na ni tak civěl, když ji viděl poprvé. Když ji jen několik týdnů pozoroval, nemohl se nabažit pohledu na ni.
Stella totiž vypadala přesně jako jejich matka. Jako kdyby jí z oka vypadla. Stejné oči a vlasy. Stejná barva. Stejný odhodlaný výraz ve tváři. Stejné tělesné proporce. Neron nikdy svou matku osobně nepotkal. Ale bylo tu několik velmi dobře vystihujících portrétů. Kdokoliv by si Stellu mohl zaměnit s Marií.
Nornotur seděl za svým obrovským psacím stolem, opřený o křeslo se zaujatým výrazem v obličeji. Neron nechal Stellu dojít ke stolu a sám se přesunul na jednu stranu pokoje, tam kde nestála Nildon.
Věnoval pozornost svému otci.

„Posaď se, Stello, promluvíme si," promluvil Nornotur a ukázal na pohodlné polstrované křeslo, před jeho stolem. Stella, byla poněkud umazaná od písku z arény a na tváři rudý škrábanec. Musí přiškrtit Ravena. Stella vypadala pochybovačně, ale nakonec se usadila, s páteří rovnou jako pravítko.

„Vím, že chceš vědět, proč tu jsi. Proč jsi pro mě tak důležitá. Na vše ti odpovím, ale musíš vědět začátek příběhu. Protože znáš jiný příběh, který považuješ za pravdu," začal tajemně. Neron přimhouřil oči a pohlédl na profil svého táty. Vypadal upřímně. Což bylo znepokojující. Většinu času, byl bezstarostný a usměvavý třicátník. Neron zdědil tuhle část jeho charakteru. Vše ostatní se naučil. A pokud je v Neronovi něco dobrého, musí to být po Marii.
„Jaký příběh? O čem to mluvíte?" ozval se Stella. Zněla rozpolceně, jako kdyby si nejraději nasadila klapky na uši, ale nemohla si pomoci a zajímala se.

„Pravdivý příběh tvé matky," vysvětlil jednoduše Nornotur a sledoval Stellinu reakci. Několikrát zamrkala a dál se na něj dívala, nehnula ani brvou. Bylo znát, že drží své emoce a jakoukoliv reakci na uzdě.

„Znám její příběh, nepotřebuju ho slyšet znovu od někoho, jako jste vy," řekla mírným hlasem podbarveným vztekem. Viděl, jak se chvěla, byl v pokušení k ní přijít a chytit ji za ruku, nebo udělat něco, čím by jí pomohl. Ale ona nebyla batole, uměla se o sebe postarat sama, ať jí Nornotur řekne cokoliv. Nebo v to doufal.

„Znáš příběh, který ti napovídali Bohové. Neznáš druhou stranu věci," upřesnil Vládce.

„A proč bych měla věřit něčemu z toho, co mi chcete říct?" Stella pozvedla bradu a měřila si Krále podsvětí.

„Protože můj příběh je pravdivý, dcero Marie," teď teprve si získal její pozornost a popravdě i Neronovu. Vždy chtěl o své matce vědět víc. Ale jediné, co je o ní známe je, že byla silná Bohyně z rodu Akhasierů. Nadějná žena v jejím světě. Byl jí podobný. Její otec ji unesl a znásilnil, aby mu dala právoplatného potomka. Dala mu rovnou dva a pak ji nechal jít. Zlomenou zpět do Canohtaere.

„Nebudu věřit ani jedinému slovu," odfrkla si a uhnula pohledem. Zavadila s ním o Nerona. Upírala k němu široce rozevřené oči. Zatnul čelisti. Sakra!

„Věř mi, že budeš. Máš to v krvi. Uvědomíš si, co je pravda a co lež. Máš to po své matce," další záhadné zkonstatování. Neronovi začalo pulzovat ve spáncích, jak se snažil si to dát dohromady, dřív než Stella bude vědět, o co se jedná. Ale nic ho nenapadalo. Nedávalo to smysl. Co se snaží říct? Nornotur jeho ani Nildon neposlal pryč. Museli v tom hrát nějakou roly, tedy.

„Víš, když jsem se dověděl o tvém narození, měl jsem v plánu tě zabít, nechat tě zabít. Prostě tě vymazat z povrchu. Byl jsem v té chatrči, když Marie rodila. Stál jsem tam v rohu, abych tě mohl zabít, až se prodereš na svět," začal svůj příběh. Neron ho poslouchal se zaujetím a hned ho napadla jedna otázka. Evidentně, byli se Stellou na jedné vlně, jelikož ji záhy vyslovila.

„Proč jste Marii nezabil rovnou, proč jste čekal?" vyhrkla Stella.

„Kdybych nečekal, zabil bych i ji. A to jsem nemohl dopustit," vypadlo z vládce podsvětí. Měl sklopený zrak, jak byl předtím odhodlaný povědět ten příběh. Už se tak nezdál být. Jeho rysy zamrzly a rty se stáhly do tenké linky. Uzavřel se do sebe. Byl to jen zlomek vteřiny, co měli tu možnost ho vidět v takovémto rozpoložení. Ale i tak to otřáslo všemi. Stella na něj valila oči a její rty byly pootevřené v němé otázce. Nakonec našla hlas a vyslovila ji.

„Proč?"

„Protože byla láska mé existence,"

A/N

Ups!
Pěkně to utneme!
Muhahahaha!
Jak se s tím potomci Marie asi poperou?
Že to je skoro jak telenovela:D
Just kidding:D

Rychle jsem dopsala tuhle kapitolu, abych Vás potěšila, doufám že jsem uspěla!

Co říkáte na Neronovi bratrské pudy?
A splašené hormony R+S? :D

Love yaaaaaa!