Eruanno

Canohtaere

„Takže co se dá dělat?" zeptal se už asi po páté, ale i po tolikáté, jako kdyby nic neřekl. Nacházel se na radě Bohů.

„Eruanno, zbytečně mrháš dechem. Nikdo tě tu nebude brát vážně, než dospěješ," ozvalo se vedle něj. Byl to Meldon. Bodře se na něj pousmál a dál věnoval pozornost dění na radě. Ery protočil oči. Proč tedy dostal povolení se rady zúčastnit, když vlastně ničím nepřispívá. Mohl být někde jinde, dělat něco jiného.

A kolem čeho se otázka na radě točila? Jak dostat Stellu zpět domů.

Bylo tu několik možností. Ale všechny byly stejně nebezpečné a všechny obsahovaly boj s Temnými a také to znamenalo ztráty, jak na jejich straně, tak i na lidech a podobně. A to nikdo z rady nechtěl riskovat. Až tedy na Nejvyššího. Ten byl ochotný jít pro ni přes mrtvoly. Vážil si jeho odhodlání, ale něco mu na tom nesedělo. Jako kdyby v jeho úmyslu bylo i něco jiného, jako kdyby ho motivovalo víc, než že Stellu věznili na Temné.

Ale ani za nic se mu nedařilo, to rozlousknout. Ne že by neviděl vážnost situace, Stella už tam byla skoro tři týdny. Neměl páru, co tam s ní tak dělají, když ani nevěděl, proč ji zajali.
Ví, jen že má nevyřízené účty s Neronem, Ravenem a teď na jeho seznam přibyla i Nildon.
Neron za to, že se nedržel od Stelly. Raven za to samé, plus, že to byl on, kdo ji odnesl na Temnou stranu. A Nildon za to, že se do toho všeho zamotala Lilly.

Povzdechl si. Nemohl se dočkat, až jednání rady skončí, aby mohl vyrazit do snového města.
Nervózně poklepával nohou a očima visel na obrovských hodinách, jediné ozdobě v Síni Rady. Konečně to začalo kolem šumět, což znamenalo, že je volný. Pochyboval, že sem ještě někdy zajde, než dospěje k proměně. Do té doby je to naprostá zbytečnost. Vyskočil na nohy, ale cestu mu zatarasil Meldon, který na něj zíral.

„Je tu ještě něco, co musíme projednat," začal, zatímco všichni přítomní opouštěli svá místa. Ery se rozhlédl kolem sebe, všichni byli na odchodu. Zůstával jen on, Meldon a samozřejmě Nejvyšší. Pak si ještě všiml stopaře Túrelia. Pozvedl obočí, ale posadil se zpět na své místo.

„O co se jedná?" zeptal se na rovinu. Meldon se díval, jak se poslední člen rady vytratil dveřmi a pak se otočil na Eryho.

„Jak se zdá, rada nemá zájem na tom, aby zachránili nástupkyni trůnu ze spárů Nornotura. Ačkoliv se nedivím jejich strachu z otevřeného útoku na Temný a ztrát. Stella je důležitá. Musíme ji dostat zpět a to i bez jejich svolení," promluvil Meldon naprosto vážně. Tohle byla řeč podle jeho gusta.

„Jdu do toho, ať je to cokoliv," přitakal bez zaváhání. Nejvyšší se pousmál, ale pak hned zvážněl a spočinul na něm s důrazným pohledem.

„Problém je v tom, že ještě nejsi vyspělý. Nemůžeme riskovat, že tě vyšleme na misi, při které bys zemřel," na povrch vyšel jeden háček.

„Je mi jedno, jak nebezpečné to je, chci zachránit svoji přítelkyni," řekl procítěně.

„Jsem rád, že to říkáš. Tohle musí být tvoje rozhodnutí. Jestli vyjde najevo, že nebyl uposlechnut verdikt rady. Poneseš si následky. Musí to být nanejvýš utajené," upozornil ho Nejvyšší. Ery přikývnul na znamení pochopení. Bylo mu to jasné, když se mu něco stane, nebo ho přistihnou. Nikdo mu nepřijde na pomoc a nikdo se za něj nepostaví. Ale bylo mu to fuk. Musel to udělat, nedalo mu to spát.

„Ale nepůjdeš sám Ery. Túrelio půjde s tebou. Je stopař a byl Stellin. Až se dostanete na Temnou stranu, bude vědět, kde přesně je a bude ti krýt záda," upřesnil to Meldon a ukázal na dychtivého anděla. Už prošel proměnou ve vyspělého, před hodně dlouhou dobou. Znal Túrelia, už se zamotal do Stelliných problémů, když napravoval Ravena. Byl to super chlap. Úžasný bojovník.

„A jaký je tedy plán?"

Stella

Temná Strana

Prsty proplétala skrze oka plotu. Byla na něm skoro přilepená. Přišla sem jen náhodou. Když zase bloumala bez cíle. Hlavu měla úplně prázdnou. Nedokázala najít sílu, na to aby vůbec byla schopna nad něčím přemýšlet. Cítila se unavená, ale ne fyzicky, ale duševně. Dělo se toho v poslední době tolik, nikdo, ani Bohové přece nemohli všechny ty hrůzy světa jen tak ustát.

Nebo je slabá. Což byla asi ta pravda.
Ale její srdce krvácelo, pravděpodobně vyplakala všechny slzy, co měla k dispozici. Slané vodopády padaly za její přítelkyni Lilly. Za jejího bratra Nerona, který její ztrátu nesl stejně těžce, jako kdyby v sobě měl srdce. Což se snažil vždy tak úspěšně zakrýt. Možná našel někoho, za celou svou existenci, kdo mohl jeho ducha ovládnout. Ale jak se zdálo, to skončilo dřív, než to mohlo přejít v něco krásného.
Měla obavy, že teď už ho nic nezachrání.

Týden, co se to stalo. Kdy jí to oznámil. Od té doby ho neviděla. A jelikož si vzpomněla na sebe, když ztratila Ravena. Usoudila, že je někde zalezlý, užírá se a je pevně rozhodnutý se uzavřít před světem. Ať to znamenalo, že spáchal velezradu nebo ne.
Všechno bylo tak složité. Zamotané. Ráda by si vzpomněla jak úžasný a bezstarostný život vedla, předtím než zjistila, kdo doopravdy je. Ale nějak to nešlo.

Zatřásla hlavou, aby si zase vyčistila mysl.
Soustředila svoji pozornost na přítomnost. Tam kde teď byla. Musela se naučit věci řešit popořadě. A to i vstřebat vše, co zažila v rychlém sledu událostí.

Dívala se skrze proplétaný plot do cvičného cirku. Její dva bodyguardi stáli neslyšně několik metrů od ní. Ze všech koutů na tomhle proklatém místě ji to táhlo nejvíce sem. Asi proto, že jí to jistým způsobem připomínalo cvičiště ve snovém městě. Ale jen hodně z daleka. Šlo o to, co se tu z velké části dělo. Zrovna byla svědkem jednoho z mnoha rozřazování nováčků. A kdo jiný mohl mít tenhle důležitý a nelehký úkol na starosti, než její... ne její! ... Raven. V duchu se okřikla. Někdy jí štvalo, jakým směrem se její myšlenkové pochody uchylovaly.

Nejhorší na tom všem je, že ji to mělo vše odpuzovat, znechucovat. Věděla, co by měla při těch jatkách pociťovat. Jenže nějak v sobě nedokázala najít ten popud. Byla tou podívanou fascinovaná proti své vůli. Objekt jejího zájmu prostě nešlo jen tak ignorovat. Nejen kvůli tomu, že svůj meč držel tak sebevědomě, jako kdyby se s ním narodil. A ona věděla, že ne.

Ale taky kvůli tomu, jak elegantně se pohyboval, jako panter na lovu. Vyzařovala z něj bojovná dravost a zapálení pro to. Nemohla z něj spustit oči. A nebyla jediná. Vykulení nově probuzení Temní ho hltali pohledem. Byla to pastva po oči. Samozřejmě z hlediska člověka, kterého zajímají bojová umění, nebo do toho nějakým způsobem vidí. Druhá věc byla, s kým bojoval.

Raven se zastavil nad schouleným klubíčkem, které ještě před malou chvíli bylo mužem. Meč, který si muž vybral, byl pohozený notný kus od něj. Měl mnoho řezných ran. Raven ho nešetřil. Nikoho z těch nováčku, co se vystřídalo na place. Hlína v cirku, byla nasáklá krví Temných. Měla dojem, že Raven zasáhl mužovu tepnu v koleni, jelikož z něj tekutina prýštila, daleko rychleji a ve větším množství, než z předešlých adeptů. Ale bojovník si z toho nic nedělal a dál shlížel na svého slabého protivníka s nechutí v očích. Opovržlivě zkroutil rty do úsměvu.
Znovu si v duchu vynadala, tohle gesto jí mělo přijít nechutné. Ale nepřišlo.
Pro ni to bylo sexy. Ve svém brnění vypadal velmi přitažlivě. Ani v nejdivočejších snech si nikdy nepředstavila, že Ravena uvidí v brnění, s černým mečem a bojovným výrazem. Tohle bylo na její splašené hormony trochu moc velký odvaz. Černé vlasy měl zpocené, jednotlivé prameny se mu kroutily kolem tváře, jelikož se mu jich pár vysvobodilo z uzlu. Byly delší než si je pamatovala.

Zrovna, když si říkala, že je jako ve svém živlu a během boje nic jiného nevnímal. Zvedl zrak od klepajícího se muže a zakotvil na její postavě. Jeho výraz se trochu změnil. Už ji tu párkrát nachytal, když jen procházela kolem. Ale nikdy se nezastavila, aby na něj takhle otevřeně zírala.

Svaly v jeho obličeji se uvolnily, zkřivený úsměv ozdobil jeho rty, když stáhnul ruku s mečem, kterým doposud mířil na Temného. Ustoupil o jeden krok a sklonil hlavu, aniž by z ní spouštěl oči. Na něco čekal. Zamračila se na něj. Dopaloval ji ten způsob, jakým na ni civěl. Otočila se na svůj doprovod a pak zpět na něj. Pozvedla bradu, jelikož cítila, jak na ni koukají už i všichni ostatní.

Dala se tedy do chůze, kolem plotu, než našla mezeru, neboli vchod, kterým se mohla dostat do arény. Její doprovod se zastavil u vchodu a dál za ní nešel. Zamračila. Copak? Měli snad špatné vzpomínky na rozřazování? Jelikož jejich výrazy zůstaly tvrdé, nemohla soudit.

Zastavila se kousek před Ravenem. Přišlo jí, jako kdyby povyrostl tak o metr. Byl obrovský, hrůzostrašný, s ďábelským úsměvem na rtech. Proti její vůli jí srdce přeskočilo jeden úder. Snažila se soustředit na lesk jeho brnění, ne na něj. Založila si ruce na hrudi a čelila jeho pohledu.

„Temní, naskytla se vám šance se seznámit s Akhashierou. Božskou bojovnicí. Tou Nejvyšší. Ellë," promluvil Raven. Měla chuť nad tím protočit oči, kdyby nebylo tónu jeho hlasu. Říkal to uctivě, jako kdyby každý její titul myslel smrtelně vážně. Párkrát nechápavě zamrkala. Potlačila nutkání se obřadně uklonit s dlaní přiloženou na hrudi, jak to diktovala etika u ní doma. Podívala se po ostatních přítomných. Evidentně to na ně zapůsobilo. A jelikož Temných žen bylo jen málo, zírali na ni jak na svatý grál. Trochu se ošila a pak zase věnovala pozornost Ravenovi.

„K čemu tohle všechno?" její hlas zněl zatraceně divně. Uvědomila si, že asi týden nepromluvila ani slovo. Raven z ní na chvíli spustil oči. Podíval se na muže na zemi. Už se neklepal a čekal, jak to s ním dopadne.

„Zvedni se a hlas se v kuchyni!" řekl velitelským hlasem. Temný se vysoukal na nohy a velmi pomalým krokem šel uposlechnout rozkaz. Raven zasunul svůj meč do pochvy, znovu jí věnoval jeden z těch svých pohledů, při kterých měla pocit, že jí vidí až na dno duše.

„Musíš se tu cítit dost frustrovaně, nemáš své schopnosti, jen bloumáš po okolí, nechceš uvolnit trochu napětí?" vyzval ji. Bylo jasné, co tím přesně myslel. Málem začala skákat radostí kolem něj, že někoho konečně napadlo ji využít. Očima zatěkala k místu za jeho zády, kde se nacházelo mnoho krásných a ostrých zbraní. Ovládla se a pochybovačně se vrátila k němu.

„Jsem tu jako zajatec. Pochybuji, že někdo považuje za dobrý nápad mi propůjčit ostrý nástroj, jakéhokoliv tvaru," konečně usměrnila svoje hlasivky. Ale nedokázala zamaskovat zřejmé nadšení z jeho návrhu. Její svaly se napnuly, přišlo jí, že je nepoužila strašně dlouhou dobu. Zatoužila po svém meči. Ten, který jí padl do dlaně jako ulitý. Ten, po její matce. Ten, co byl stále zlomený na dva kusy, díky Nildině zásahu.
Bylo by to, jako když tu není úplně sama.

„V téhle aréně velím jen já a mimochodem jsem si dost jistý, že tě dokážu zvládnout, i jednou rukou," naparoval se, tak jak to uměl jenom on. Rty zkroutila do výsměšného úsměvu.

„To nemůžeš myslet vážně," zahučela, ale už se dala do pohybu, obloukem ho obešla, načež skončila u koutku s výzbrojí. Očima klouzala po lesknoucích se a velmi dobře udržovaných ocelových čepelích mečů, které byly na druhou stranu, absolutně k ničemu v boji se zlatou. Nic z toho tady nebylo k užitku v Božkých měřítkách. Rozhořčeně se na něj obrátila.

Stál naproti ní a v ruce držel jiný Temný meč. Byl tmavě rudý, jako krev.

„S těmi meči tam bych se tě neopovážil vyzvat k boji, Stello," vysvětlil jí se třpytem v očích. Hypnotizovaně na něj hleděla a sledovala, jak k ní přistupuje. Opatrně obrátil meč tak, aby byl jílec nastavený pro ni. Nezaváhala ani minutu a omotala prsty kolem hladkého, ale velmi svědomitě opracovaného jílce. Raven pustil čepel a díval se, jak Stella zkouší jeho vyváženost. Párkrát s ním zamávala a zjistila, že je skoro dokonalý. Jako dělaný přímo pro ni. Přimhouřila oči a pohlédla na Ravena, který ve své výzbroji vypadal smrtonosně. Už se chtěla zeptat, co to má znamenat. Když se začal vysvlékat z brnění. Uvolnil si přezky na ramenou a v bocích. Přiběhl k němu mladý muž. Pravděpodobně nějaký sluha a přebíral od Ravena jednotlivé kusy lesklého krunýře. Pod ním měl jen černou tuniku a volné plátěné kalhoty zastrčené ve vysokých vojenských botách. Jestli jí předtím přišel jako ztělesnění sexu. Netušila, že to může být ještě závažnější. V ústech měla najednou vyprahlo, jako na poušti. Násilím od něj odvrátila oči, jelikož se zrovna zvedl lehký větřík, což bylo za prvé příjemné zjištění, ale ten vánek si začal pohrávat s uvolněnými prameny jeho vlasů. A to jí činilo nanejvýš nejistou.

„Jsi si jistý, že z toho nebudeš mít problém, Ravene?" rozhodla se dělat, jako by nic a vykročila do strany, přičemž se obrnila vší silou, co v sobě našla a koncentrovala se na taneční kroky jejich počínajícího souboje. Ani se nepokoušela v sobě potlačit plamínek vzrušení, které skýtalo fakt, že zkříží meč s Ravenem. Napětí se mezi nimi vznášelo, tak jako vždy, ale tohle bylo přece jenom trochu něco jiného. Nikdy by si nepomyslela, že se oni dva ocitnou v takové situaci a přece se jí ten pocit líbil. Švihla mečem v dokonalém kruhu. Vyčkávala. Byla zvědavá, jestli zaútočí, jako první. Líbil se jí jeho soustředěný výraz. Musela se nutit do toho samého, jelikož ji jeho vzezření značně zneklidňovalo.

Jeho pohyby jí opravdu připomínaly pantera, se svým ladným nakračováním a se zvířecími instinkty šelmy, chystající se vyrazit do útoku a skolit svou oběť. Kroužili kolem sebe v uctivé vzdálenosti, ale ne tak daleko, aby na sebe nemohli. Tak akorát.

Stellina netrpělivost se opět předvedla v plné kráse, když už to nevydržela a vrhla se na svého protivníka. Pozvedla meč do výše jeho pasu a provedla několik jednoduchých výpadů, nic co by nesvedl úplný začátečník. Nechtěla hned vyrukovat se všemi kartami a už vůbec ne ukazovat esa v rukávu. Nebyla hloupá. Ale ani on nebyl. Bez sebemenších problémů odrazil její rány. Ale na rtech se mu objevil potěšený úsměv. Překvapila ho svou živostí. A opravdu jí to do žil vlévalo nadšení.

„Nedrž se při zdi. Odvaž se, Stello. No tak!" ponoukal ji vemlouvavým hlasem. Tentokrát na ni nečekal a přiskočil k ní. Donutil ji se bránit a ustoupit o dva kroky zpět. Skoro ztratila balanc pod jeho tvrdými ranami. Nešetřil ji a ona o to nestála. Vzpamatovala se a tiše zavrčela. Skrčila se pod jeho svištící čepelí a přesunula se k jeho pravému boku. Plochou stranou meče ho praštila do holeně. Překvapeně zaklel a ona mezitím s nezměrným potěšením vyskočila s podřepu. Meldon ji vždy říkal, že všichni bojovníci ji budou záměrně podceňovat, kvůli její drobnosti a jejímu pohlaví. Někdo to mohl brát jako její mínus, ale on to nazýval výhodou.

Její vzrůst jí dovoloval se pohybovat rychleji než velcí, svalnatí muži. A ona by byla moc hloupá, kdyby toho faktu nevyužívala. Hravě se na něj zašklebila a znovu se do něj pustila. Uvědomila si jen na vteřinu, že se jejich publikum poněkud rozrostlo. Nikdo ani nedutal, což byla výjimka, většinou při soubojích, každý někoho svým křikem povzbuzoval. Jediné zvuky, které se v cirku ozývaly, byly od jejich setkávajících se čepelí a jejich vzájemné bojovné škádlení.

„Oh, promiň, doufám, že to moc nebolelo," zasyčela a provedla rychlou otočku, aby zmizela z jeho dosahu.

„Ani přinejmenším, Hvězdo," odfrkl si posměšně. Zkřížili spolu meče, když po sobě vyjeli v tu samou chvíli. Vydržela jeho tlak jen chvíli, než musela odskočit, aby jí neusekl ruku. Mohla být sebelepší šermířka, ale co se síly týče, těžko s ním mohla zápolit. Což ji samozřejmě dopálilo, a když se po ní hned na to ohnal, byla roztěkaná a vypadla z rytmu. Takže se špička jeho nástroje ocitla nebezpečně blízko jejího obličeje. Ucítila pálení, až po chvíli jí došlo, že ji rozříznul kůži na tváři. Tvář jí přímo hořela, ale nevěnovala tomu pozornost a zaměřila se na objekt své momentální msty. Stačilo si vzpomenout, díky komu se tu ocitla a šlo to jako po másle.

Teď vypadal vykolejeně naopak, Raven. Přišlo jí, jako kdyby ustupoval.

„Sakra, je to jen škrábanec. Nepolevuj," vyštěkla v zápalu vzteku. Měl jediné štěstí, že ji okamžitě poslechl. Chtěla mu taky uštědřit ránu, kterou by si od ní zapamatoval. Musela se k němu dostat blíž, než jak to bylo správné při šermířském boji. Vyměňovali si rychlé výpady a ona se k němu mezi tím pomalu přibližovala. Schválně se očima zaklesla do jeho, byla to jen vteřina, ale ta jí stačila. Aby mu přišlápla nohu u země, přičemž ztratil rovnováhu a padal po zadu na zem. Měl ještě dost času ji chytit za ruku, takže padala za ním. Na rozdíl od něj přistála do měkkého. Ale při nárazu se jí meč vyrazil z ruky. Stačila si všimnout, že ani on ho neměl při ruce. Vzepřela se proti jeho hrudi, pomocí rukama. Stačil jeden pohled do jeho temných očí, a věděla, že se jen tak nevzdá. Vyjekla, když ji popadl za pas a snažil se ji přidržet, aby mu nikam neunikla, když se začala sápat po zbrani. Praštila ho dlaní do hrudě, ale evidentně to nemělo žádný účinek. Tak se uchýlila k více bolestivým metodám. Posunula se o něco níž, tak aby kolenem mohla sklouznout do jeho rozkroku. Měla v plánu ho trochu potrápit, ale on vytušil, co se chystala provést. V hrudi se mu vzedmulo zabručení. Shodil ji ze sebe a ona se po čtyřech vydala ke svému meči, nebyla to výhodná ani uctivá poloha, ale ani on na tom nebyl lépe. Oba byli od prachu a uřícení.
Konečně se dostala ke své čepeli. Popadla ji a otočila se na záda, vytasila meč ve chvíli, kdy se nad ní zjevila jeho postava. Taky na ni mířil meč. Byla na zemi a on na nohou, bylo jasné, kdo vyhrál, ale i tak, mohla by pokračovat, protože nikdo nikoho neodzbrojil. Jenže Raven stáhnul svůj meč a uvolnil postoj. Jeho výraz byl neproniknutelný, ale jeho oči ho prozrazovaly.

Líbilo se mu to. Stejně tak jako jí.
Nabízel jí pomocnou ruku, ale nepřijala ji. Není žádná křehotinka, aby se nezvládla sama vytáhnout na nohy. Když předním znovu stanula, znovu jí došlo, kde je a rozhlédla se kolem sebe. Podmračeně si měřila všechny ty Temné bytosti, které na ni zíraly, jak uhranuté. Pak se vrátila zpět k bojovníkovi před sebou. Ten sklopil pohled. Přesunul svůj meč před sebe, tak aby špička byla zabodnutá do země. Obě dlaně měl položené na jílci. Nechápala, co to dělá, dokud před ní nepoklekl na jedno koleno a nesklonil hlavu. Vlasy se mu svezly do obličeje. Ale v celém tom gestu se skrývala obrovská úcta.

A ta patřila jí.

A/N

Sakryš, ani nevíte, jak mě tohle bavilo psát :D
Mám ráda akci a tu rivalitu mezi Stellou a Ravenem!
Nevím, jak vy, ale mě přišlo, jako bych tam byla s nimi! :P

Jak se vam to líbilo?
Říkala jsem si zda máte, nějaké nejasnosti a nebo proate nějaké otazky ohledn toho, jak píšu atd, určitě se mi ozvěte! Cokoliv Vás zajímá!
Jsem schopná se bavit o problémech autorů donekonečna a jelikož jsem teď, tak nejak jediná v mém okolí, kdo píše... Tak to v sobě dusím hah!
Doufám, ze to naše setkání nějak vyjde! ;)

Stále děkuji za Vaší podporu, nikdy me to snad nepustí!
Lova ya!