„Ne!" zachraptěl naléhavě. Zarazila se. Předešlá emoce už se z jejího pohledu vytratila. Teď už tam byla jen obezřetnost a váhavost.

„Jsi v pořádku? " zašeptala k němu se starostlivostí v hlase. Nechápavě se na ni zamračil. Proč se o něj sakra stará, copak nemá žádný pud sebezáchovy?

„Co tu děláš?" zahučel a ignoroval nutkání se ztratit v temnotě. Cestou sem ho sice napadly různé myšlenky, ale záměrně se snažil nebrat v potaz ty, které jeho mysl zahlcovaly bez ustání. A všechny tohoto typu se týkají právě ženy, stojící přímo před ním.

Silou vůle se od ní pokusil odtrhnout pohledem, musel si zachovat klidnou mysl, a přímý modrý jako obloha za jasného dne jeho vlčice, ho v klidu nenechala nikdy. A to ani v případě, že se zrovna nenacházel v její přítomnosti.

„Byla jsem u Irresiela v chatce na prohlídce, když jsem tě viděla, jak rázuješ kolem, směrem k lesu. Tak jsem šla za tebou," ospravedlnila svou přítomnost zde.

„Neměla bys tu být," zkonstatoval zachmuřeně. Potřeboval, aby šla pryč. Hrozilo, že mu povolí nervy a to nechtěl, ne před ní.

„No, ale jsem tu," pokrčila rameny a nadále na něj upírala svůj pohled. Netušil, co by na to měl říct. Ale nemusel nad tím ani moc přemýšlet, jelikož mluvila dál. A on si vzpomněl na jejich poslední pořádný rozhovor, oba zanechávající v nejistotě. Právě ta dováděla Nerona k nepříčetnosti. 

„Vypadal jsi dost zadumaně, myslela jsem... že by sis možná rád promluvil, ale nečekala jsem to... no to co jsi dělal, " vysvětlila Lilly zasmušile.

„Už jsi konečně pochopila, co jsem zač?" vyštěkl a stáhl na ni obočí. Její přítomnost ho zneklidňovala. Bylo to tak vždy, ale teď mu žilami probudil čirý vztek a hrozilo, že ztratí sebeovládání.

„Nevím, co tím myslíš. Jediné, co jsem pochopila, že jsi zrovna ubližoval sám sobě. Mám o tebe starost, Nerone, " mluvila tiše, jako ke zraněnému zvířeti a to ho přivádělo k šílenství. Odvrátil se. Byl naštvaný sám na sebe, pro svoje chování.

„Ušlo ti snad, že jsem tě právě mohl znovu ohrozit na životě, do prdele? Pokaždé, když se se mnou ocitneš sama, jsi v nebezpečí. Copak to nechápeš? Jdi pryč!" jeho hlas se odrážel od kamenných zdí a prosycoval už tak studený, zatuchlý vzduch tady dole.

„Neprošli jsme si tím už, Nerone? Byl jsi to ty, kdo mě sledoval na každém kroku, a když se rozhodnu být ti na blízku, začneš mě od sebe odstrkovat. Už se rozhodni!" taky byla naštvaná a možná to bylo lepší. Měla by ho nenávidět. Mlčky na ni zíral. Jistě že zase jednou měla pravdu. Už o tomhle jednou mluvili.

„Co řekl Irresiel o tvém zranění?" změnil rychle téma a snažil se ignorovat nutkání se k ní přiblížit a ukázat, jak moc byl rozhodnutý ji k sobě navždy připoutat.

„Zítra odpoledne jdu domů. Dal mi na to nějakou silně zapáchající mast, ale jinak jsem v pořádku." odpověděla šeptem. Věděl, že už brzy půjde domů, ale zjištění, že tak brzy, s ním zamávalo. Vpil se pohledem do jejího.

„To je dobrě," zachraptěl pohnutě.

„Přijdeš mě navštívit?" zeptala se nevinně, snažila se vyznít ledabyle, ale její pohled prozrazoval naléhavost. Spolkl první odpověď, která se mu drala na jazyk.

„Ano," zalhal. A ona to věděla, přimhouřila na něj oči. Díval se, jak zatnula zuby, aby nevybuchla. Nečekaně se k němu přiblížila. „Měla bys jít," zkonstatoval a zavrtěl hlavou.

„Nerone, nejdu nikam, dokud nepřestaneš být zbabělec a neřekneš mi, co se děje!" Zkonstatoval stejným způsobem, jako on. Teď se mu její bojovnost vůbec nehodila.

A pak mu došlo, co musí udělat. Musel ji nechat jít. Musí ji donutit. On se musí soustředit na svůj úděl a ona se musí vrátit ke svému životu. Je jen člověk.

„Lilly, nezahrávej si s ohněm," zavrčel, nemohl jasně myslet. Jak ji má přesvědčit, aby na něj zapomněla? Udělala k němu další krok, až mohl cítit teplo její pokožky. Její vůni.

„Přestaň s tím, Nerone," zahučela. Natáhla k němu ruku. Popadla ho panika. Netušil, jaké škody by mohl napáchat její dotek. Nemohl to riskovat. Jenže, to už položila teplou dlaň na jeho hruď. Zalapal po dechu. Popadl ji za zápěstí a odtáhnul její ruku, ale její oči ho učarovaly.

„K#rva!" zavrčel. Vzal ji kolem pasu tak rychle, že měl čas jen postřehnout překvapení, které se mihlo v jejich očích. Drsně ji přitisknul k ledové, vlhké zdi. Na chvíli ztuhla, ale když jeho prsty putovaly po jejich bocích, okamžitě zvláčněla. Vyhnul se jejím pootevřeným ústům a zaútočil na linii jejího krku. Přiložil rty na rychlé tepající žilku, prosvítající pod jemnou pokožkou. Dočkal se blaženého vydechnutí. Přejel přes ní i zuby, jako odezvu na to se Lilly rozklepala. Přitiskl se na její vítající tělo a uvěznili tak, že ji zcela znehybnil. Měl ji úplně ve své moci.

„Co mi to jen děláš?" zamumlal Neron do záhybu její šíje. Odtáhnul se od ní, zkoumal její obličej, který byl zcela ponořen do šťastné blaženosti, čekající na další jeho laskaní.

Pomalu otevřela oči, když jí došlo, že přestal. A to mu stačilo, aby se na ni bezmyšlenkovitě znovu vrhnul. Vpil se do jejich měkkých rtů. Nechal se pohltit jejich hebkostí a sladkou chutí. Tvrdě drtil její ústa ve vášnivým polibku. Ponořil prsty do jejich vlasů a jemně tahal, dokud nezaslechl její hrdelní zasténání. Nechal své ruce putoval přes linii jejího krku, až přes ramena a na lopatky, aby si ji k sobě mohl více přivinout. Pokusila se pohnout rukama, ale nenechal ji. Musel ji mít aspoň na chvíli zase ve své moci. Dále jazykem prozkoumával horkost jejich úst a dováděl sebe a ji k šílenství.

„Nerone... " zašeptala tiše. Odtrhl se od ní. Byla úplně omámena. A to byla jeho příležitost. Musel to udělat. Pro ni, pro sebe... Na vteřinu ho bodl pocit viny, který okamžitě odstrčil do pozadí. Musel počkat, než si Lilly opět uvědomí, že už ji nelíbá. Pomalu otevřela víčka a zastřeným zrakem se na něj zadívala. Následoval svůj instinkt a proklouznul bez žádného problému za oponu jejího pohledu.

Ponořil se do plynulého proudu její mysli. Jako kdyby si právě uvědomila, co dělá, trochu se začala vzpírat. Ale on k ní vyslal uklidňující vlnu, a hned se upokojila. Zvedl ruku, aby ji mohl naposledy nepotrestán pohladit po tváři. Pak se počal soustředit. Našel v jejím vědomí, vzpomínky na něj. A že jich bylo dost. A všechny je seskupil dohromady. Nechal tam jen ty, díky kterým mohla vědět kdo je a jak nebezpečný je. Ale vše ostatní, co znamenalo jejich blízký vztah... Na to vše snesl mlhu. Vše zahalil tak, aby to její mysl vnímala jen jako nedůležité vzpomínky a celý nepotřebný materiál zastrčil někam do pozadí. Cítil, jak je celé její tělo ztuhlé pod jeho rukama, trochu se od ní odtáhnul. Zkontroloval svoji práci, aby si byl jistý, že se nestane to, co při jejich prvním setkání. Spustil z ní své ruce a ustoupil do stínu v rohu kobky. Díval se a čekal, až se probere z transu. Hluboce se nadechla a několikrát zamrkala. Nechápavě se rozhlížela kolem sebe, pokrčila obočí, jako kdyby ji bolela hlava, což asi nebylo daleko od pravdy.

Musel se hodně ovládat, aby se jí hned teď neukázal a nezvrátil svůj čin do původního stavu. Tak moc chtěl by sobecký. Ale udržel se a díval se, jak se stále zmateným pohledem, prohledává místo. Když nic nenašla, otočila se na podpatku a vydala se ven z hrobky. Neodtrhnul od ní oči, dokud neviděl, jak její chodidla zmizela na schodech. Až pote si uvědomil, ze celou dobu zdržoval dech. Trhaně se nadechnul a ignoroval pocit ztráty, co se rozléval celým jeho tělem.

Raven

Temná strana

„Na trůn zasedla nová Akhashiera, pane," promluvil zvěd. Jeho slova se odrážela od stěn trůnního sálu.

„Jistě že ano. Snové město nedokáže být dlouho bez někoho, kdo je povede za ručičku," zamumlal Tvrdý vládce. Raven se na něj podíval. Zrovna měl službu tady, takže mu neuniknou ty největší novinky. Jako právě ta, kterou očekávali všichni.

„Mám připravit armádu k boji, pane?" promluvil Temný. Byla to zřejmá otázka, ale i tak Ravena zamrazilo při jejím vyřknutí.

„Vím, je asi ta nejlepší příležitost zaútočit, když jsou Bohové oslabeni. Ale ne, ještě není ten správný čas. Hvězda je sice nová, ale lidé ji budou i tak následovat," Nornotur vypadal přemýšlivě. Raven věděl už, co to znamená. Tvrdý vládce měl jiné, zajímavější plány. Neměl z toho dobrý pocit.

„Jaké jsou vaše rozkazy, vaše veličenstvo?" zeptal se Temný. Raven se zadíval na krále, který zíral do dálky, jako kdyby se mu v hlavě rodil plán. Plán na zničení Bohů. Raven z toho všeho měl divný pocit.

„Stellina iniciace, ještě není u konce. Musíme ještě počkat, pak ji vylákáme ven. Chci velitele všech jednotek, do jednoho, aby začali s přípravami." vypadalo to, jako by to bylo od Nornotura vše, ale když už se chtěl Démon vypařit, zastavil ho mávnutím ruky.

„Chci, abyste přivedly bývalého Nejvyššího na poradu, chci aby si byl plně vědom toho, jak hodlám zničit, vše, co je mu drahé!" Nornoturův hlas se zlověstně rozléhal sálem. Démon přikývl a poté se vypařil.

„Nějaké novinky o mém synovi?" promluvil Nornotur po chvíli hrobového ticha. Ravena překvapilo, že je pro krále podsvětí, Neron stále syn. Ravem se rozhlédl po sále, aby zjistil, na koho Vládce mluvil. Zdálo se, že k nikomu, dokud se ze stínu nevynořila postava, která nepatřila nikou jinému, než zlému dvojčeti.

Nildin výraz byl nečitelný, tak jako ostatně vždy, když ji viděl, až na pár výjimek, když někoho mučila, či s někým bojovala. Přemýšlel nad tím, jak se asi musí cítit poté, co ji tu její vlastní bratr nechal. Nikdo to tu neřekl přímo, ale všichni věděli, kde Neron je, a že je tam dobrovolně. Raven to věděl s jistotou. Avšak o tom s nikým nepromluvil. A i to byla lež. Byl tu člověk, díky kterému, to vlastně věděl s určitostí. Archibald se stal teď jeho vrbou.

„Nikdo o něm neslyšel, otče," promluvila Nildon tiše.

„Avšak oba víme, kde je a proč tam je..." dodal Nornotur místo své dcery, ta jen němě mrkala a nevydala ani hlásku. Raven se snažil být neviditelný. Byl jen podřadný pěšák, proto se Nornotur neostýchal před někým, jako byl on, mluvit otevřeně.

„Brzy potáhneme do nové bitvy, která bude v mnohých ohledech jiná od ostatních. Potřebuji, abys stála na mé straně dcero," Nornoturův hlas byl hebký a chladný, jako hedvábí. Raven musel potlačit zamrazení v zádech a dál naslouchal jejich rozhovoru.

„Jistěže, ano otče! Jsem připravená," Nildon zněla rozhodně, ale Raven měl neblahé tušení, že co následuje dále, se jí nebude zas tak líbit.

„To rád slyším. Protože potřebuji, abys pro mě něco udělala!" otcův a dceřin pohled se setkal.

„Cokoliv," zněla odpověď od Nildon.

„Chci, abys zabila svého bratra. Chci, abys udělala vše proto, abys splnila tuhle misi," zdálo se, že ani Raven ani Nildon, nebyli Vládcovo požadavkem překvapeni. Nildon jen přikývla.

Raven si to snažil urovnat v hlavě, když po pár hodinách odcházel na směnu hlídání u Archibalda. Nedokázala pochopit, jak otec může, chtít, aby jeho potomek zemřel a co více, že ho má zavraždit jeho vlastní sourozenec. Snažil se to pochopit, ale nedokázal to. Nerona neměl rád, možná více než to, ale poté, pro jaký život se rozhodnul, mu nepřál takový osud.

A je tu zase.

Opět ten pocit rozpolcenosti. Už si na něj začínal zvykat. Zvykat si na fakt, že se nikdy úplně nevytratí.

Jeho myšlenky rozptýlil jen pohled na stín muže před sebou. Byl pokrytý od hlavy k patě krví, modřinami a velmi špatně vypadajícími ranami. Tóga, která už rozhodně zažila lepší časy, byla rozsápána na cáry a utápějící v nánosu špíny.

„Nevypadáte dobře," zkonstatoval Raven, přičemž se Archibald jen pousmál. Nechápal, kde na to ten Bůh ještě bral nějakou sílu. Proti své vůli toho muže obdivoval. Čím víc, s ním trávil čas, tím více v něm viděl náznaky Stelly. Ona opravdu byla jeho dcera, nedalo se to popírat.

Úspěšně se pokoušel na ni nemyslet, ale jako vždy mu uklouzla jedna myšlenka a už se to s ním vezlo. Viděl před sebou její tvář a to byl jeho konec.

„Nějaké novinky?" ozval se k jeho úlevě, hlas Boha. Stiskl víčka, aby zahnal nefritovou zář Stelliných očí z mysli a soustředil se na muže před sebou. Už si tak nějak zvykl na ty jejich dýchánky. Z nějakého důvodu mu Raven vždy vše vyžvanil. Na oplátku za to mu Archibald pověděl mnoho věcí ze své minulosti, které se týkali obzvláště Stelly.

„Nornotur svolal radu, brzy se potáhne proti Bohům, podle všeho Stellu, čeká poslední ceremoniál a poté..." konec věty Raven spolknul, jelikož si vzpomněl na další věc, kterou Tvrdý vládce, plánuje.

„Vím, že už to nebude dlouho trvat. Nornotur se mi svěřil s plány, týkající se hlavně mě, při jeho poslední návštěvě," vydechl Archie tiše. Raven měl tušení, co to mělo znamenat.

„Má i plány pro svého syna," svěřil mu místo toho. Archibald k němu zvedl zrak.

„A to jaké?"

„Chce ho nechat zabít. Nildon to má udělat a mám takový dojem, že u toho se nezastaví. On ví, že Neron odešel do Canohteare dobrovolně, bude za to vinit Stellu," vysvětlil mu Raven své obavy. Bůh nic neříkal a jen se díval do země.

„Ravene, musíš je varovat," vypadlo z něj najednou. On se zamračil. Ani si to neuvědomil, ale dokonce i vrtěl hlavou.

„Nemůžu," zněla jeho odpověď. Archibaldovi se v očích objevilo, něco co mohl Raven identifikovat, jako ztek. Znal tenhle pohled moc dobře, jelikož přesně tak nějak se tvářila Stella, když ji nasral.

„Ravene, jednou provždy si musíš uvědomit, na jaké straně jsi," zavrčel Nejvyšší. Raven už se nadechoval k odpovědi, ale zarazila ho další jeho slova. „Miluješ ji?"

Raven na něj jen němě mrkal, neschopný v hlavě zformulovat, jakoukoliv odpověď. Odvrátil od něj pohled.

„Miluješ moji dceru, Ravene?" naléhal Bůh. Raven stále nic neříkal. Nemohl, nemohl to říct!

„Odpověz!" zahřměl Archibald.

„Ano! Ano, miluji ji!" vyštěkl Raven. Přišlo mu, jako by jeho srdce explodovalo. Všiml si, jak se muži mihl přes rty náznak úsměvu. Kdo by si to byl pomyslel, že se Raven někdy ocitne v situaci, podobné této.

„A teď mi řekni, je pro tebe tak důležitá, že jsi hned běžel do Snového města, aby ses ujistil, že je živá. Riskoval jsi, že tě někdo odhalí. Každý den mi tu vyzradíš vše, co má Nornotur za lubem. Co to z tebe dělá?" dál ho Archie pokoušel.

„Jsem zrádce? Ale na tom vůbec nezáleží, jedna moje polovina je stále loajální Tvrdému vládci, jsem Temný. To už nic nezmění," oponoval Raven tvrdě.

„Neron byl schopný to změnit,"

„Neron, je z poloviny Bůh, proč by nebyl schopný?" zahučel rozladěně, unavoval ho tenhle rozhovor.

„Ty jsi z poloviny stále člověk, Ravene," prozradil mu Archibald. Raven se k němu otočil zády. Věděl to. Jeho city ke Stelle, ho nějak donutily si uchovat, tuhle jeho stránku. Netušil, zda to bylo proto, že ji miloval dávno předtím, než byl zabit a proměněn.

„Co po mě chcete, abych odtančil do Canohteare a hrál si na slušňáka? Oba víme, že to není možné!" zachraptěl, ale představa sama sebe, bez závazku k Temné straně pro něj byla přímo neodolatelná. Stěží se však může jen tak zbavit své Temné stránky.

„Chci, abys poslechl svoje srdce. Stella potřebuje někoho, jako jsi ty po svém boku," Archibald promluvil a Raven se na něj v šoku otočil. Znovu oněměl. Zíral na něj a nevěřil svým vlastím uším. Opravdu ho tu Ten Nejvyšší nabádá, aby následoval své srdce? A to právě k jeho vlastní dceři?

„Myslím, že už jste k smrti unavený a hodně poraněný. Mluvíte nesmysly!" tohle bylo jediné vysvětlení, kterého napadalo.

„Copak si to neuvědomuješ? Už dávno si se stal dvojitý agent, ale teď si musíš vybrat, jakou cestou se chceš vydat," nevšímal si Ravenovo poznámky a dál mlel. Jenže to Ravena zarazilo. Zmínka o dvojitém agentovi s ním zamávala. Jelikož to byla čistá pravda. Na co si celou dobu hrál? Svěsil hlavu a promnul si čelo. Z toho všeho měl dojem, že mu pukne lebka.

Jakou cestou se má vydat? Když byl probuzen, jako Temný démon věděl, že bylo o jeho osudu rozhodnuto, proti jeho vůli. Nebo si to myslel. Jenže pak se ukázalo, díky Neronovi, že o všem ve svém životě může rozhodnou právě sám. Podělanej syn podsvětí. Proč zrovna on mu musí ukázat, že je tu i jiné východisko.

„Do prdele," zahučel si pod vousy a pak se zadíval na otce své životní lásky.

A přikývnul. 

A/N

Poněkud peprná kapitola já vím. Odpusťte mi několik né moc přijatelných výrazů, ale jinak to nešlo. Jsou to chlapi a ti nejsou slušní, ať už ve své hlavě nebo nahlas, no ne? :D

Ok a teď mě můžete všichni zabít! :D

Nedá se teď popřít že Neron a Stella sdílejí krev, jelikož, co se týče lásky, jsou oba dva totálně nepoužitelní. Ale kdo by jim to měl za zlé. Stella se potýká s mnoha problémy a Neron prožívá velmi špatné období. Říkala jsem že to s ním bude ještě horší a teď to majestátně pohnojil!

A to chudák ještě neví, co má přijít :D

Hah!

A co říkáte na Ravenovo přiznání? A Archieho?

Moc bych chtěla najít způsob, jak Vám všem, co projevujete tolik nadšení do mých knih, poděkovat! Přidávání kapitol mi prostě nepřijde dostatečné!

Jelikož to Vaše komentáře a hlasy posouvají knihy dále! Vždy se mi nad tím srdíčko tetelí radostí! Jste ti nej nej čtenáři! Dokonce mě i pár tichých překvapilo a do-ohlasovali kapitoly, které pozapomněli hah....ale pořád je tu hodně dalších, kteří to neudělali! No tak lidi ...společnými silami to dokážeme! třeba u Záležitosti s duchem to pomohlo...jelikož se teď kniha drží už dva dny na 6 příčce! Jak na hlavu postavený je tohle? :D

Ok, děkuji a napište mi pár krásných komentů ať mám krásný víkend...a ten přeji i Vám!

LOVA YA!