„No tak to byla sranda ne?" vtipkoval, ale v jeho hlase zaslechla úlevu. Otočila se na něj a věnovala mu ten nejoptimističtější úsměv.

„Vítej v klubu dobráku," mrkla na něj. Taky se na ni zubil jako šílenec a nakonec ji nadšeně objal. Tak netypicky na jeho povahu. Všimla si, jak na něj Meldon s Ery vyjeveně zírají. Budou si muset na tuhle maličkost zvykat. Neron prostě nikdy nebyl úplně zkažený, jelikož v jeho nitru byla dobrota zděděná po jejich matce.

„Stello..." ozval se Meldon. „Nečekal jsem, že mě poctíš takovým způsobem... tvoje sebevědomé chování a přímočarost mě překvapila. Omlouvám se, že jsem o tobě někdy pochyboval," sklonil hlavu a gestem ruky na svém srdci, ji složil poklonu.

„Nikdo jiný by tu funkci nikdy nemohl zastávat lépe než můj mentor. Znám vás od úplného začátku nehledě na to, že ještě nevypadáte dostatečně zrale na to, jít do důchodu. A máte mě ještě naučit ovládat oheň," částečně to zlehčila, jelikož netušila, co jiného by na to měla říct. Byla ráda, že nadále bude po jejím boku, jediná neshoda pramenila z přítomnosti Nerona, který získal povolení. Bariéra byla fuč.

„Zvládla jsi to bez problému," přidal se Ery. Byl na ni pyšný. V krku se jí tvořil knedlík , z toho dojetí.

„Nezvládla bych to bez vás. Řekněte mi, jak se jmenuje hlavní starší, jelikož na toho si musím dát pozor. Ten mě totiž opravdu nemá rád,"

„To byl Mahtion. A máš pravdu, celou dobu zastával názor, že jsi spíš člověk, než náš druh. Ale všichni vědí, že by nejraději, aby na trůn zasedl jeho syn," Sdělil jí Meldon, mračil se, takže její pocit z Mahtiona, byl správný. Svojí další domněnku spolkla.

„Kdo je jeho syn, abych věděla, na koho dalšího si mám dát bacha," v tu chvíli si uvědomila, že se pomalu začíná ponořovat do politiky Bohů.

„Byl také na radě, i když tam němá moc co dělat. Ewan, větrný Bůh," tahle informace ji zaskočila. Tady to máme. To je ten kluk z rady a předtím, ho potkala na tom kopci, když se cítila jak spráskaný pes. Jistěže o ni jevil zájem. Protočila nad tím oči a vypustila tuhle skutečnost z hlavy. Ewan už se s ní poté nepokoušel nijak spojit, ne že by měl mnoho příležitostí, její život se stal jen jednou velkou smrští.

„Na tom už nezáleží, dala jsem všem na Radě najevo, že nebudu jen jejich loutka a vše, co tam bylo řečeno jsem myslela vážně. Pokusí se někdo z nich neuposlechnout?" zeptala se Meldona, jelikož tušila, že on je jediný, kdo by mohl vědět na tuhle otázku odpověď.

„Šli by sami proti sobě, jestli ano," odvětvil klidně.

„Kdyby se tak stalo, mám právo je zprostit jejich funkcí v Radě?" vyzvídala nadále. Měldon pozvedl obočí.

„Můžeš podat návrh, o kterém se pak hlasuje. Stello, myslím, že bychom se asi měli pustit co nejdříve do studia naší politiky," navrhnul. Jen přikývla. Sama ho o to chtěla požádat, kdo by to byl tušil, že někdy nad něčím takovým vůbec bude uvažovat.

„Děkuji vám všem, že jste stáli při mně. Pokud teď dovolíte, ráda bych byla sama," vydechla. Najednou se cítila neskutečně vyčerpaně. Její nejdražší ji naštěstí chápali. Neron jí stisknul ruku a odcházel směrem zpět k citadele. Ery následoval.

„Tvůj otec by na tebe byl velice pyšný, Ellë," zamumlal k ní Meldon, když ji opouštěl. Chtěla zachovat zdání vyrovnanosti, ale v očích jí pálily protivné slzy, jen přikývla a pak se konečně hnula z místa. Rozhodla se, že zajde na své šťastné místo.

Došla na odlehlou zelenou louku, někde v jejím středu se zastavila. Vyzula své decentní páskové sandálky, aby mohla chodidly pročesávat trsy zeleně. Okamžitě cítila, jak ji její nejsilnější živel vnímá. Zvrátila hlavu do zadu a nechala lehký večerní vánek, cuchat její dlouhé vlasy. Vzduch se trochu ochladil, díky blížící se noci. Ale to jí nevadilo. Svezla se do trávy. Natáhla nohy před sebe, aby se protáhla a pak je stáhla k sobě a posadila se do tureckého sedu. Ruce položila na stehna a narovnala se v zádech. Potřebovala chvíli, aby si to uspořádala v hlavě. 

Dýchala pomalu a hluboce. Milovala vůni zeminy. Nechala myšlenky odplout někam do pozadí a povolila uzdu svým pečlivě hlídaným schopnostem. Dívala se, jak se stébla trávy kolem ní kroutí a vlní. A pak se jak se sedmikrásky rozhodly okrášlit Stellin výhled a rozkvetly pro její potěšení. Vzduch tvořil malá viditelná tornádka a tančil kolem ní. Usmívala se jako šílená. Vláha ze země smáčela její řízu, ale vůbec jí to nevadilo. V duchu všechny své živly podporovala v další činnosti, dokonce to zkusila i s ohněm, byla tak rozjařená, že se k jejímu překvapení ukázala. Natáhla ruku před sebe, když podezřele svrběla a zírala na slabé plameny ohně vycházející z konečků jejích prstů. Zasmála se a byla vděčná pro to, co má.

Ani si neuvědomila, že je sledována, dokud ji nevyrušil něčí hlas.

„Vy jste jedna vážně neobyčejná Akhashiera," prudce zvedla hlavu od své tvorby, což ji samozřejmě vyvedlo ze soustředění a vše záhy utichlo. Uviděla před sebou stát Ewana. Nedokázal se krotit a zamračila se na něj. Což nemělo kupodivu pražádné účinky na jeho osobu. Začala se škrábat na nohy, přispěchal k ní, aby jí nabídnul ruku, kterou přezíravě ignorovala. Oklepávala si hlínu ze svých šatů, až pak se na něj zase podívala. Pozvedla bradu. Nenechá se zahnat do kouta. Už se šeřilo, takže mu stěží viděla do očí.

„Co jste měl na mysli?" zeptala se, aby věděla, jak si má přebrat jeho rádoby lichotku.

„Jen to, jak mladá jste. Po roce, co vás našli rovnou být Tou Nejvyšší. A přitom to vypadá, že jste se s tím už vyrovnala. Pamatuji si, že tomu tak, před nějakou dobou nebylo," jeho tón byl neutrální, ale vnímala jeho slova, jako uštěpačná. Už si pravděpodobně na nic nehrál.

„Mnoho věcí se změnilo. V mém životě se toho děje hodně. Moje mládí s tím nemá nic společného a teď pokud mě omluv..." nenechal ji domluvit a udělal k ní jeden krok, takže mu konečně viděla zpříma do obličeje. Jeden koutek úst měl pozvedlý. Pak jí to došlo, taky už byl po proměně. To zjištění jí z nějakého důvodu znervóznilo, ale nenechala to na sobě znát.

„Mám dojem, že jste se pro dobro věci rozhodla to popřít," on ji provokoval. Věděla to, ne podle jeho nic neříkajícím výrazu, ale podle vzteku, který se v ní zvedal. A který se snažila ukočírovat.

„Ne, jen jsem se rozhodla přestat fňukat nad svým osudem a vzít ho pevně do rukou," vyštěkla rozčíleně. Rozhodil ji. Ona věděla, jak na tom je... se vším, ale jeho slova v ní vyvolala pochybnosti, stejné, které ji sžíraly před nějakou dobu. A vlastně po celý čas od zjištění, kdo doopravdy je a co se od ní očekává. Jeho jediná reakce bylo pozvednutí obočí.

„Pro dobro nás všech v to doufám," zamumlal. Uhnula před ním pohledem. Bylo jí to nepříjemné.

„Poslal vás za mnou váš tatík? Trochu si se mnou pohrát, nahlodat mě?" obvinila ho nesmlouvavě. Sice ji rozhodil, ale rozhodně věděla, jak se bránit.

„Nejsem tu jako váš nepřítel, i když vy je asi nedokážete jen tak rozeznat, když jste jednoho přivedla mezi nás," a tady to máme. Konečně jsme se dobrali toho, co ho žere, nebo jeho otce, nebo asi všechny. Téma "Neron" nebylo smeteno ze stolu ani náhodou.

„Pro dnešek už toho mám plné zuby. Své pochybnosti sdělte svému otci, jistě je rád příště přednese na radě, a nebo vy sám, jelikož vám je přístup na něj z nějakého nepochopitelného důvodu dovolen. Ale nebudu s vámi probírat své pohnutky. Já jsem Ta Nejvyšší, syne Mahtionův. Třeba, že si váš otec usmyslel, že vy máte usednout na trůn, já jsem na něm zasedla. Stížnosti si hlaste někde jinde. Mám jiné starosti, než řešit vaše malichernost," mělo toho už tak akorát. Navážejí se do ní na radě a ještě mimo ni? Oh ne ne a ne, milý pane! Ewan na ni chvílí mrkal, jako kdyby si probíral její slova a pak si ji celou prohlédl od shora dolů.

„Pochopila jste mě špatně má paní. Jak jsem řekl, nejsem váš nepřítel. Dával bych si pozor, být na vašem místě. Být Tou Nejvyšší, je nebezpečný úděl," pak se jí uklonil a vmžiku se vytratil do tmy, která se mezitím definitivně snesla. Zdálo se jí to, nebo právě inkasovala výhružku?

Neron

Snové město

V tu samou chvíli

Měl v plánu se ztratit do svého pokoje. Ale když už byl u brány jeho plán se změnil. Měl neskonalou radost ze Stellinýho triumfu. Dokonce i z toho, že mu vlastně povolili tu zůstat naprosto bez žádného postihu, vzhledem k jeho minulosti. Věděl však, že ho tu nikdy nikdo neakceptuje. Pomalu se s tím smiřoval a opakoval si, že jenom na jediném názoru tu záleželo a to byl Stellin. Přesto vše, však uvnitř v sobě cítil pořád něco špatného. Byly to jeho schopnosti. Nevyužité schopnosti, pokud měl být doslovný.

Zatřásl hlavou, aby rozehnal nechtěné myšlenky a soustředil se na cestu. Už tušil, kam ho jeho kroky nesou. Kráčel po šťerkové cestě, která se napojovala na tu, co vede k hlavní bráně pozemku citadely. Ale od té on se odklonil a šel směrem k tmavém lesíku. Slunce už zapadlo, ale jemu nečinilo problémy vidět v šeru. Byl temná bytost. Bylo to v jeho krvi. Znovu se mu do mysli zatoulala poznámka o jeho osobě. Zaposlouchal se do ticha, které se kolem něj linulo. Cítil vůni země a květin. Pak si všiml, že se blížil k plevelem docela pokryté chatrči. V dokonale udržovaném okolí, působil zchátralý dům, jako pěst na oko. Vypadalo to však opuštěně a tak kolem jen rychle prošel a dál se přibližoval k tmavém lesu. Věděl přesně kam jde. A měl v plánu to tam navštívit už nějakou dobu. Cítil v sobě úzkost a potřeboval to, že sebe setřást. Bez toho aby za ním někdo pořád běhal. Což se dělo celou tu dobu, co tu byl jako nezvaný host. Sešel z úledné cesty na lesní, která se kroutila kolem stromů. Les nebyl hustý. Ale jehličnaté kmeny se nad ním tyčily až do závratné výše . Konečně došel na místo utápějící se v měsíčním světle. Betonový placek. Naprosto obyčejný. Kdo to tu nezná, nemohl tušit, že pod placem se nachází rafinované vězení pro Temné. Kde on strávil nějaký ten čas. Pro Bohy tohle místo bylo zapovězené. Nikdo nepovolaný sem nesměl. Hlavou mu prosvištěla myšlenka na Stellu, která sem za ním přes všechny zákazy přišla. A nejen jednou.

Uvědomil si, že v moment kdy se s ní oficiálně setkal, byl jeho osud pravděpodobně stvrzen do poslední kapky. Pousmál se. Pocit úzkosti však neutichal. Přidal na kroku, dokud se neocitl na kraji prvního schodu do podzemí. Dole byla tma jak v pytli, znamení toho, že tam nikdo vězněn není. To zjištění ho nezastavilo a tak pomalu scházel dolů. Nahromaděná energie jeho schopností, se v něm vzdouvala každým krokem, kterým se přibližoval k patě schodiště. Cítil chlad stoupající z kamenné zdi. Pak spatřil pochodně, které už nikdo dlouho nepoužil. Zaváhal jen na vteřinu, a pak v sobě našel kousek svého daru, který byl zasvěcený ohni. Ne každý Temný démon, měl tohle privilegium. Došlo mu, že nadání pro živel má jen on a jeho dvojče. Jak mu to mohlo jen tak ujít? Tohle zdědili jistě po matce. Ta myšlenka jím otřásla. Díval se na svou ruku, kterou pozvedl a otočil dlaní vzhůru, jako kdyby čekal, že mu do ní za chvíli něco spadne. Ale stalo se něco jiného a z dlaně mu vyšlehly plameny, které procházely celou jeho bytostí. Když se pak rozhlédl po tmavé místnosti, kde teď na pochodních tančily zlatavé a oranžové plameny, které prosvěcovaly místnost. Přimhouřil oči, aby navyknul náhlému světlu.

Zpozoroval své dávné vězení. Od zlatých tyčí se teď odráželo světlo pochodně a vrhalo dlouhé stíny do žaláře za tyčemi. Další myšlenka probleskla jeho myslí, když si vzpomněl na lekce s meči a Stellou. Šťastnou vzpomínku přemohl ten stejný pocit ztracenosti a úzkosti. Věděl, že sem nikdy patřit nebude. Co si to nalhával? Svůj slib věrnosti Stelle myslel naprosto vážně, ale nemohl ignorovat svoji přirozenost. Jeho osud byl jen boj o přežití a moc. Nebyl den, aby na Temné straně nezápasil aspoň jednou. A tady už to bylo moc dlouho, co někomu nakopal zadek. A bylo to dost frustrující. Nikdo mu tu do ruky nedá dobrovolně zbraň. Zavrtěl hlavou a dal se do hlubokých nádechu a výdechu, aby se uklidnil. Ale jeho mysl zalily myšlenky na jeho otce a sestru. A to bylo prostě už moc. Pořád byli součástí jeho života, jenže teď už je na druhé straně, bude bojovat proti nim. 

 Došlo mu proč tu je. Aby se donutil uvědomit, co je teď jeho povinností. Zoufalá bublina v jeho hrudi se drala neklidně na povrch. Tiše zavrčel a zavřel oči. Došel ke zlatým tyčím a zvedl ruku, zastavil se jen pár milimetru od jejich povrchu. Prsty ho rozbrněly bolestí, kterou už očekávaly. Nemohl se jich dotknout bez toho, aby sám sobě neublížil. Rozhodně obmotal prsty kolem ní. Rukou mu projela silná bolest, ale nepustil. Musel spálit na popel zlovolné nutkání v jeho nitru. Když už si myslel, že se ovládne, uslyšel za sebou nějaký zvuk.

Jedno jediné zašramocení, stisklo spínač z ovládajícího se Démona na utrženého z řetězu Temného. Vztekle zavrčel a ve vteřině se otočil na patě, aby čelil nebezpečí číhající za jeho zády. Když se otáčel, snažil se zmobilizovat víc než připravené schopnosti a v dlani vytvořil ohnivou kouli, kterou hodlal bez mrknutí oka vrhnout na hrozbu. Jednalo se o milisekundy, kdy jeho pohled padnul na osobu, která ho vyrušila z jeho počínání, když se jeho tělo ocitlo v bojovné pozici a kdy si plně uvědomil, kdo to na něj zírá od paty schodiště.

Pravděpodobně by pokračoval a zničil by narušitele.

Jediné co ho v tu chvíli zachránilo, byla hrůza zračící se v modrých očích, které nepatřily nikomu jinému, než Lilly. Okamžitě uvolnil svůj postoj, jako kdyby ho polila studená voda. Nechal zmizet ohnivou kouli a udělal rozhodný krok vzad. Zář od zlatých tyčí mu však nedovolila postupovat dál dozadu. Musel se spokojit s tou mezerou mezi nimi, kterou mu dovolovala místnost kobky. Děs v jejich očích stále přebýval, ale přesto k němu udělala krok. 

Zvedl ruku a vehementně zavrtěl hlavou.

A/N

Ok jsem tu jsem tu, aby se na mě nesnesl hněv mých čtenářů, což se asi stane i tak po konci téhle kapitoly....nechalo Vás to nahlodané?? hmmm?? To je dobře! :D

Napadají vás nějaké myšlenky ohledně další kapitoly, jelikož mě asi pak zamordujete, nebo Nerona ...uvidíme, koho stihne trest hah:D

Copak se asi v té kobce stane?

A co měl znamenat ten rozhovor s Ewanem? Kdopak si ho pamatuje? Říkala jsem, že ještě sehraje roli, i když menší. :P

btw. Jak se Vám líbilo Q&A??? Vyevokovalo to ve Vás více otázek, či mé postavy a já uspokojily Vaši zvědavost??

Ok dnes to nebudu zdržovat!!

I když je tu jedna věc, kterou mám na srdci! :)

Je tu mnoho z Vás kdo čte moje knihy a já jsem za to neskonale vděčná a někdy mi to přijde až neskutečné. Ale je tu jedna věc, která mě tíží. A to jsou voty. Protože vím, že je tu dost lidí kdo čte a líbí se jim to, ale voty ke kapitole nepřidávají. Voty jsou jedna věcí, které dostávají knihu na vyšší příčky a tudíž , je pak i víc viditelná a tudíž pak na ni přichází více čtení chtivých duší. 

Nepeskuji Vás, to rozhodně ne! Ale když si najdete čas a nasázíte mi tam ty Voty! Budu moc moc šťastná!

Pořád Vás zbožňuji! Komentáře od Vás mě nikdy nezklamou!

Takže nadále děkuji!

Love ya!