Stella

Snové město

Týden po proměně

Stála před obrovským zrcadlem a zírala na svůj odraz, měla na sobě slavnostní řízu se světle zeleným lemování, tak jak si přála to mít. Měla ji přehozenou přes jedno rameno, takže to druhé zůstávalo holé. Těžké hnědé prameny jejích dlouhých vlasů jí splývaly po zádech. Jedinou ozdobou v nich byla velmi jednoduchá korunka utkána ze sedmikrásek. Vypadala přímo nadpozemsky. Nemohla uvěřit, že žena v zrcadle je ve skutečnosti ona sama.

Byla už dospělá, v očích se jí zračilo všechno to, co se za celý ten rok stalo. Její oči už nebyly plné drzé radosti ze života, jako takového. Už nebyly sladce naivní. Bylo v nich hodně nabytých zkušeností, které ani nedoufala, že zažije.

Usmála se na svůj odraz, zkoušela si natrénovat ten úsměv, ve kterém nikdo nepozná, jak se doopravdy uvnitř cítí. Eufórie, kterou pociťovala po přeměně, téměř okamžitě odezněla. A zbyla jen divná, zneklidňující prázdnota. A ať se snažila sebevíc, nemohla to ze sebe setřást. Milovala být Bohyní. Po zdravotní stránce jí bylo dokonale. Její rána se úplně zahojila, i když jizvy se už nikdy nezbaví, jelikož ke zranění přišla už před proměnou. Ale jí tenhle fakt nevadil. Nechtěla o tu připomínku nikdy přijít. Možná by i uvítala, kdyby všechny šrámy na její duši byly opravdové jizvy, aby si připomínala kým teď je a že musí být silná.

Všechno to bylo její psychikou. Tak jako vždy. Moc nad vším přemýšlela.

Takže do jejích myšlenek zabloudil i Raven, který se tak nečekaně objevil a způsobil v její hlavě úplný zmatek. Jeho přítomnost tady možná i z části započala konec její proměny. Netušila, co si s Ravenem má počít a děsila se budoucnosti. Několikrát už se jí stalo, že se v noci probudila s noční můrou, kde byla nucena ho zabít. Vlastnoručně. Na bitevním poli. Nemohla zklamat své bohy a lidi. Kteří na ní spoléhají. A tím slovem myslela, že opravdu spoléhají. Jako, kdyby o ní nikdo nepochyboval. Což byla další fáze její úzkosti.

A v neposlední řadě tu byl její otec.

Právě teď se oblékla slavnostně, jelikož má předstoupit před radu starších.

Měla v plánu na ně zapůsobit, nebo se o tom aspoň pokusit. Potřebovala je přesvědčit o tom, že je schopná vést. Nejistotu a úzkost potlačila. Musela být silná, pro sebe, pro své blízké a pak pro všechny lidi na světě. Žádný problém.

„Jsi připravená?" ozvalo se ode dveří jejím komnaty. Nechala si svou původní, na další změny nebyla připravená. Její starý pokoj, ji připomínal, že už není hloupá, mladá naivka. Očima zalétla ke dveřím a našla tam Eryho. Asi by vyslán, aby ji popohnal. Zubil se na ni, jak šílenec.

„Co?" zamumlala rozpačitě, přímo netypicky k jejímu charakteru.

„Vypadáš božsky, Stello," vypadlo z něj nakonec, po chvíli mlčení, kdy na ni jen zíral. Měla dojem, že jí tváře zahořely a zbarvily se do temně rudé. „No ne, naše nastávající Nejvyšší se červená při složení komplimentu," utahoval si z ní. Ale v jeho očích mimo smíchu našla i něco jiného. Pýchu. Byl na ni pyšný. Činilo jí problémy se přes to přenést. Zavrtěla hlavou.

„No tak Ery, nedělej mě ještě víc nervní. Jsem napnutá jak špagát," svěřila se mu se svým momentálním rozpoložením.

„Nemáš proč být nervózní, Stello. Ty to v obě máš, je jen otázka času než si to zcela uvědomíš. A já vím, že už tušíš," mrknul na ni. Ať už v několika posledních měsících byli od sebe tak odříznuti a možná se i poněkud odcizili, jelikož ona neví, co se dělo za celu tu dobu v jeho životě a stejně tak i on. Ale i tak, on vždy věděl, jak na ni a co jí má říct, aby se cítila lépe. Rychle překonala vzdálenost mezi nimi a skončila v jeho připravené náruči.

„Děkuju. Miluju tě, Ery," zašeptala, ucítila jeho úsměv, když jí odpovídal ve stejném duchu.

„Tak honem, konec sentimentalit a jde se na to," odtáhl se od ní, zmáčknul jí ramena a vyšel na chodbu. Ona se naposledy shlédla v zrcadle a pak se rozhodlas nepřemýšlet a udělat to, co měla v plánu.

„Hele, Stello, já si tím nejsem tak jistý," ozval se Neron, který už byl na chodbě ve společnosti svých ochránců, kteří ho hlídali na každém kroku. Nelíbilo se jí to, jemu taky ne. Ale než vyřeší tenhle malý problém, nic jiného jim nezbývalo.

„Přestaň si stěžovat. A hlavně nemluv a snaž se tvářit jako andílek, jasný?" podala mu instrukce. Protočil na ni oči a pak pozvedl obočí, když si ji celou prohlédl. Neubránila se úsměvu, když v jeho očích našla to samé, co v Eryho. Poprvé za celou dobu tohoto šílenství si uvědomila, že její rodina, dříve čítající dvě osoby a to ji a Amélii, se poněkud rozrostla. V krku ucítila knedlík. Kdo by si to byl pomyslel, že se tak zvětší. Má otce, sourozence dvojčata a Ery byl její bratr odjakživa. A pak Lilly, jedinou kamarádku na celém světě. A pak velmi, super komplikovaný vztah s Temným Ravenem. Ať byl její život najednou tak těžký, bylo v něm hodně dobrého. A ona ho i tak milovala.

„Je tohle ta chvíle, kdy padneme na kolena a začneme líbat zem, po které chodí?" jakoby tiše zašeptal jednomu ze svých strážců a přitom na ni spiklenecký mrkal. Neodolala a dala oči v sloup. Nedočkala se od něj žádného komplimentu, ale jeho úmysl pochopila. Neprojevoval svoji dobrou stránku na veřejnosti. I když by to asi pomohlo. Ale jí to bylo jedno, ona to věděla a to stačilo.

„Kde je Lilly?" zeptal se, nikde kolem ji neviděla, když se dala její družina do pohybu.

„Meldon ji poslal za Iressielem na kontrolu, ona stejnak nemá přístup na radu povolený," vysvětlil jí Ery. A další pravidlo bylo na světě. Žádný lidi na radě. Po pravdě tam nesměl ani Neron, ale Stelle to bylo jedno. Ona ho tam potřebuje. Bude se jednat i o něm. Nebylo by fér, aby u toho nebyl.

„Tak jdeme na to ne?" vyzvala je. Uvědomovala si, že se octila v čele průvodu. A pokusila si na ten pocit zvyknout. Vnímala zraky lidí na sobě. Bohové a bohyně, které míjeli, ji hltali očima. A klaněli se jí. Vzdávali jí hold a vykřikovali její jméno. Na rtech vyčarovala sebevědomý úsměv. Přesto, že se tak necítila ani trochu. Kývala na davy, které se shromažďovaly podél cesty, která vedla k amfiteátru, kde se konala dnešní rada. Oddechla si, když tam došli. Byla ráda, že nezakopla o svůj oděv a hned z kraje se neznemožnila.

„Trochu se uvolni, Stello. Nemáš z čeho být nervózní," zašeptal Neron vedle ní. Podívala se na něj s veškerou vděčností, kterou v sobě našla.

Z druhé strany se k ní připojil Ery, které ji chytil za ruku a přenesl na ni svůj vnitřní klid. Odměnila ho stejně. Dveře před nimi se otevřely, najednou si přišla, jako kdyby se ocitla Římském koloseu. To kam teď vcházela, bylo obrovské. Měla dojem, že budova tak z venku velká nevypadala. Vnitřek byl však kolosální. V hlavě se jí vybavila majestátnost Snové citadely. Tohle mělo jiné grády. Její údiv nad budovou, hned rychle opadnul, když si všimla, že všechny zraky v sále se teď soustředily výhradně na ni. Vlastně nejen na ni, šuškání, které započalo, když si všimli, kdo jí stojí po boku, bylo jen těžko přeslechnutelné.

Stella si prohlížela obličeje, jejichž zraky byly přilepené na její družině. Nikoho z těch lidí si absolutně nevybavovala. A toto byla Rada, skupina lidí, co pomáhá a radí tomu Nejvyššímu, nebo Nejvyšší. Možná vinna padala na její hlavu, jelikož si krom svého vlastního životního dramatu moc dalších lidí, co do toho dramatu nijak zvlášť nespadali, nevšímala. A nebo se kolem ní, opravdu nikdy nepohybovali, ale pak si všimla jedné známé tváře. Vůbec nezapadala do skupiny lidí kolem sebe, kteří vypadali převážně nad padesát let a výše. Ten kluk mohl být stejně starý jako ona. Tenhle do rady starší rozhodně nepatřil. Pokoušela si vzpomenout, odkud ho zná. Někde se s ním už setkala.

Pak se jí to vybavilo. Byl to ten kluk, co ho potkala jednou na kopci, kousek od snového města. Ovládal vzduch, ale ani za nic si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Trochu se zastyděla, ale bylo to už přece jenom před nějakým časem. Setkala se s jeho pohledem. On ji evidentně poznával okamžitě. Usmál se na ni. Nebyla si jistá, jestli má tohle přátelské gesto opakovat. Všichni tu na ni zírali, asi by se to nehodilo. Tak jen pokývala hlavou a rychle uhnula pohledem, aby se nemusela dívat na jeho reakci.

Měla jiné záležitosti, na které se musela soustředit. Pomalu postupovala vpřed uličkou mezi řadami dřevěných stoliček. Všechny byly obsazené. Nějak nevěděla, kam by se měla usadit, až uprostřed toho celého viděla krásně vyřezávaný obrovský dubový pařez, vrostlý do země. Kolem něj se linuly větve, všech možných velikostí a délek, z některých vyrůstaly bílé hvězdicovité květy, Jasmíny a sytě zelené lístky. Ta krása jí brala dech. Musela urychleně zavřít ústa a nadále pokračovala k tomu majestátnímu trůnu. Najednou začala celá místnost bzučet a celý ten dav lidí se zvednul ze sedu.

Vstávali pro ni.

Udiveně se podívala kolem sebe, aby se ujistila, že opravdu všichni udělali to samé. Něco uvnitř ní se probudilo, tak jako předtím, když se přeměnila. Byla hrdá, že je tím, čím je. Konečně se necítila, tak moc ohroženě a trochu se uvolnila, i když si uvědomovala, že ani zdaleka není u konce boje. ¨

Došli ke trůnu, kde zaváhala. Tázavě se zadívala na Eryho a žádala ho radu.

„Ten je tvůj," přitakal. Neron, byl netypicky tichý, spočinula na něm zrakem a hned poznala, že se cítí nepříjemně a ani trochu se mu to nelíbilo. Díval se všude, jen ne na nikoho konkrétního. Když si všimnul, že na něj zírá, pokusil se o povzbudivý úškleb, což vypadalo asi tak, že si do pusy zrovna strčil kyselou rybičku. Protočila oči a obrátila se zády k trůnu. A pomalu si na něj posadila. Uvědomujíc si, že na něm museli sedět všichni předchozí vůdci, a hned jak na něm skončila celou vahou, dopadla na ni tíha té zodpovědnosti.

Ucítila v sobě své živly a především její nejsilnější, spojený se zemí. Uvědomila si, co to znamená. Ten pařez, nebyl mrtvý, naopak byl velmi živý.

„Vaše veličenstvo, dovolte mi, jménem všech přítomných, vás přivítat na Radě starších. Trůn, na kterém se sedíte, se jmenuje První trůn, mění podobu a styl, příslušící každému novému Nejvyššímu/Nejvyšší," ozval se první z mužů, sedící v první řadě, nejblíže k ní. Asi byl mluvčí, usoudila. Hned, jak ji poučil, se pařez pod jejím pozadím, začal jakoby vlnit. Málem vyskočila na nohy, ale pokusila se zklidnit a dívala se na područky, na kterých měla položené ruce. Se sílícím překvapením sledovala, jak se z větví spouštěly stonky, na jejichž koncích byla poupata. Která se hned na to začala otevírat, až v nich nakonec poznala své nejoblíbenější květiny. Orchideje. Velmi těžké na pěstování. A bylo jich tu tolik. A byli všude, všech možných odstínu a druhů, okamžitě se z nich začala linout vůně.

„To je krása," vydechli oba její společníci najednou. Potěšeně se na ně zasmála, tím víc, že nad tou proměnou, neměla žádnou vládu, přesto se jí výsledek, neskutečně líbil.

Opravdu se lekla, když se sálem roznesl bouřlivý potlesk. Asi to mělo úspěch.

„Nejvyšší, zítra vás čeká oficiální ceremoniál pro všechny bohy. Máme totiž pár věcí na srdci a vy jistě také," ozval se muž znovu. Ráda by znala jeho jméno, ale netušila, zda to není všeobecné známé, jen ji to pravděpodobně minulo, jako mnoho dalších věcí.

„Prosím, mluvte dále," pokynula mu a více se napřímila v zádech. Muž se zarazil, jako kdyby nečekal, že promluví tak v klidu. Všimla si Meldona, stojíc u dveří, kterými před chvíli přišla. Díval se na ni svým ocelovým pohledem, jako kdyby jí říkal, aby se hlavně nenechala unést svým temperamentem. Věděl, co brzy přijde.

„V den, kdy vás sem přinesl syn Nornotův, Neron, Zlé dvojče..." vypočítal všechny jeho tituly, už teď to začínalo být urážlivé. Neuniklo jí, že muž si to evidentně užíval. V očích se mu zračila nenávist, jen nedokázala posoudit, vůči komu byla přesně namířená. Ale ještě to nekončilo. „ Jste porušila všechna pravidla Canohteare," ukončil svůj úvod. Bohužel se v ní hned probudila zlost.

„Když mě můj nevlastní bratr přinesl, neměl na výběr, jelikož jsem nebyla schopná sama se přesunovat. To vám jistě neuniklo," počala hájit sebe a Nerona. Měla v úmyslu to dělat, do posledního dechu. Muž se nadechoval, aby ji tu přede všemi shodil, ale ona se nenechala a rychle ho utnula.

„Neron se na Temné Straně, nabídnul sám. Se slibem být mi loajální a nevracet se zpět. Vysvětlil mi své pohnutky a je ochoten přísahat přede všemi," v hlavě se jí rojily myšlenky a snažila se najít ten nejlepší a nejschůdnější postup k úspěchu. Celý sál se překvapeně nadechnul a hned na to začal povyk, všichni se překřikovali a Stella jim nerozuměla ani slovo. Zaslechla i starovětštinu. Podívala se na Nerona, čekala nevěřícný pohled z jeho strany, ale měl jen pozvednuté obočí. Zelené oči mu zářily, ale nikde v nich nenašla nic, co by naznačovalo, co si doopravdy myslí.

„Ticho!" zvedla se na nohy a okřikla ty nevychovance, uposlechli ji okamžitě.

„Říkala jsem to už i Meldonovi, řekla jsem, že to klidně i zopakuji, stejně tak i Neron. Kterého od teď budete nazývat, jenom tak," její hlas se zvučně odrážel od stěn chrámu.

„S veškerou úctou k vám, vaše veličenstvo, něco takového nemůžete po lidu snového města chtít. Asi vám ještě nikdo nevysvětlil, že nejen vy máte pravomoce, hýbat světem, rada starších je tu od toho, aby se o taková nedorozumění postarala. Vy jste tu..." dál ho mluvit nenechala, byla vytočená do toho bodu, že už s tím ani Meldonův vražedný pohled nemohl nic dělat.

„Jsem tu jen na okrasu? Pravdu máte v to, že o tom jak se vede tohle město, nebo celý svět nevím zhola nic, ale učím se rychle. Do toho to světa jsem byla vtáhnutá něco málo před rokem a půl. Naprosto bez varování. A musela jsem se naučit, jak ovládat svůj hlad po energii, své živly, naučit se váš složitý jazyk. Zvyknout si, co nejrychleji to jde. Přežila jsem svůj pobyt na Temné. Za krátkou dobu, jsem si užila dost věcí. A jsem si naprosto jistá, že se naučím i jak být správnou Nejvyšší, abych následovala stopy svého otce. Vy se však mýlíte v tom, že půjdu tím samým směrem jako on. Jste moje rada. Raďte mi, ale rozhodnutí nechejte na mě. Protože aspoň tomu já rozumím,"

Skončila svůj výlev a v celé hale se nikdo ani nepohnul, snad ani nedýchal. Pak se několik z můžu na sebe navzájem podívali, poprvé uviděla, někoho z nich se skoro usmát. První myšlenka, že byla moc příkrá, se rozplynula.

„Veličenstvo, víme, že jste ta pravá na trůn. O tom není pochyb, i když se našlo několik hlasů, které chtěli váš nárok na trůn zpochybnit,"ozvalo se odněkud zprostředka davu. Vyhledala muže očima. Kupodivu vypadal velmi sympaticky. „ Ale jediný problém je, že Neron je až příliš proslavený svou zrůdností, několik z nás mu čelilo v bitvách. Viděli jsme čeho je schopný, dávno předtím, než vy jste vůbec přišla na svět. Nemůžete po nás chtít, abychom jen tak zapomněli na nespočet bohů a lidí, které umřeli pod jeho rukama," musela přiznat bod pro tohoto Staršího. Mluvil vážně, ale vyvaroval se neuctivého tónu, který používal hlavní Starší, který se teď tvářil kysele.

Stella se nadechovala k odpovědi, ale Neron se k ní právě naklonil. Jen tak, aby ho slyšela jen ona.

„Nech mě mluvit, Stello," řekl jen. Zadívala se do jeho zelených očí. Přikývla. Obrátila se zpět ke starším.

„Neron by rád sám mluvil na svou obranu. Očekávám, že ho nikdo nebude přerušovat," v hlase se jí odráželo varování. Nikdo ani nedutal. Všechny zraky v sále se otočily Neronovým směrem. Slyšela, jak se nadechl, jako kdyby při tom sbíral i odvahu. Někdo by si mohl myslet, že by proslovy před velkým davem, měl mít v malíku. Což pravděpodobně měl, ale ne před Bohy. Kteří k němu nechovali úctu, nepovažovali ho za vůdce, nýbrž za zrůdu. Chápala jeho rozpaky a zdrženlivost.

Udělal jeden krok vpřed a napřímil se do celé své výšky.

„Zdravím radu starších Bohů. A skládám vám tím i poklonu," začal zvučným hlasem, sklonil hlavu v uctivé pokloně. A sál se nadále utápěl v tichu.

„Mám na srdci hned několik věcí, které bych rád objasnil. První z nich je můj původ a tím, kým jsem. Rád bych zdůraznil fakt, který všichni jistě znáte, že jsem potomkem Nornotura, ale také Marie. A jak jsem se před nedávnem dozvěděl, jsem se svým dvojčetem plodem lásky. Říkáte, že jsem zrůda? Tím pádem, všichni mohou být, nebo nemusí být. Nejsem jenom Temný, ale i Bůh!" Stella na něj vytřeštila oči. Byla v pokušení mu zatleskat, jelikož, nad tímhle nikdy nepřemýšlela, vůbec ji ta skutečnost nenapadla. Ale Neron měl pravdu. A jak se koukala do tváří starších, i oni to brali v potaz.

„Jsem si však vědom toho, že to neomlouvá, nebo smazává moje skutky z minulosti. To netvrdím. Nemohu říct na svou obranu nic, co by vaše smýšlení o mě změnilo. Vím to. Jediné co mohu udělat je, říct že se omlouvám. Omlouvám se za všechny Božské, nebo lidské životy, které jsem zmařil," Stella v jeho hlase slyšela nepopiratelnou upřímnost, netušila však, jestli není jediná. Pak se Neron odvrátil od svého publika a očima spočinul na ní. Tázavě pozvedla obočí. Nechápala, co dělá.

„Největší omluva, však patří tobě, Stello a Ravenovi. Zničil jsem jeho život a uvrhl ho do temnoty a tebe jsem od něj oddělil, v domnění, že pro tebe není dost dobrý. Rád bych to svalil na skutečnost, že jsem se vlastně snažil konat dobro tím, že jsem ho zabil. Ale všichni dobře víme, že to tak není. Nečekám, že mi někdy odpustíš. Dále jsem se míchal do Lillinýho života a zatáhl ji do něčeho, s čím nemá mít nic společného. Taky jenom má chyba," sklopil oči, a úpěnlivě zkoumal cosi na zemi. Byla ohromená mírou jeho otevřenosti. Zvedla se a došla k němu. Chytila ho za ruku a zakryla ji druhou. Čekala, než se na ni zase podívá. Jeho výraz pokání, ji dohnal k dojetí. Skoro až oněměla a zapomněla, co chtěla říct.

„Nerone, myslíš, že by jsme tu teď takhle stáli, kdybych ti už dávno neodpustila?" zeptala se ho jemným hlasem a pozorovala jeho reakci. Několikrát na ni zamrkal a nevěřícně na ni hleděl. Zavrtěl hlavou. Pak ani nevěděla, jak se ocitla v jeho obří náruči, nemotorně ho objala nazpět. A najednou se cítila úplná, se svým nalezeným bratrem, měla rodinu, kterou celou věčnost postrádala, a nedovolí, aby ji někdo o ni připravil. V hlavě se jí objevil obrázek Archibalda. Nesmí na něj zapomenout, usmyslela si.

„Miluji tě, Stello,"

„Já tebe taky, Nerone," zašeptali oba tiše. Musela pracně polykat slzy, aby nevypadala, jako měkota, před všemi staršími. Když se od sebe odtrhli, zjistila, že několik z nich na ně zírali v ústy odevřenými dokořán. Odkašlala si. No tomu říkala nadělení.

„Další věc, kterou jsem už zmínil a tak i Stella. Slíbil jsem ji svou věrnost. Pro vás to možná nic neznamená, ale pro mě ano. Dodržím svůj slib a budu ji chránit, především, co by jí mohlo ublížit," pokračoval Neron dále, jako kdyby se ta scénka před vteřinou neudála.

„Nikdo nemůže věřit slovům Temného. Nesvěříme ochranu Té Nejvyšší, do rukou někoho jako jste vy," vykřiknul hlavní Starší. V obličeji byl poněkud zarudlý, když vášnivě dával najevo svůj postoj.

„Nikdy bych jí nic neudělal. Zdali máte obavy z toho, že jsem nadále nějak pojen ke Tvrdému vládci, pak se mýlíte. Můj otec mě v tuto chvíli už patrně odvrhnul a jsem prohlášen za zrádce krve a temných. A pokud se jedná o moje stanovisko, nechci s ním už nikdy nic mít," Neron mluvil strohým hlasem, věděla, že se mu o tom nelehce mluví, ale tak se snažil.

„Zradil jste je, můžete to udělat znovu," odfrknul si hlavní starší. Postřehla, jak se začal Neron třást. Vzteky.

„Pokud se tak někdy stane, nebo mým přičiněním dojde k újmě na Té Nejvyšší, jsem více než ochoten se nechat dobrovolně popravit Bohy," vyštěkl Neron smrtelně vážně.

„Nerone!" vykřikla Stella. Starší se tvářil spokojeně, jako kdyby Nerona k tomuto slibu chtěl dohnat. Spražila ho pohledem a on hned splasknul. „Nebudeš dávat takové sliby! Rozumíš?" obrátila se na svého bratra.

„Neboj se, nezavdám jim důvod, pro popravu," zašeptal s uklidňujícím úsměvem na rtech. Ale nesežrala mu to. Mračila se na něj, aby věděl, jak se ohledně jeho návrhu cítí.

„Dobrá tedy. Zítra na ceremoniálu bude Neron prohlášen za spojence, jedinou dcerou Archibalda, Toho nejvyššího," jakmile hlavní starší vyřknul tato slova. Pocítila Stella nával radosti, i když si uvědomovala, že ten muž ani trochu nevěří tomu, že by mohl Neron uspět. Vítězoslavně se zadívala na všechny kolem sebe. Nebylo to nějak moc jednoduché?

Ostatní starší neprojevili žádné city, takže podle toho soudit nemohla. Možná by to neměla zbytečně hodnotit, dosáhla toho, čeho chtěla. Musí si ten pocit užít, dokud trvá. Neron sklonil hlavu a ustoupil zpět, aby se zase octil po jejím boku. Hodil po ní očkem, mrknul na ni.

„Vaše veličenstvo, ještě je tu několik věcí, které musíme vyřešit. Jedná se o vaši přítelkyni, kterou zachránila naše garda, při pátrání po vás. Jistě chápete, že jejím přijetím tady, jsme také porušili několik pravidel. Musíme ji poslat zpět na zem a vymazat jí vzpomínky," pokračoval muž nadále.

„Jistě, že se vrátí na zem, až se zcela zotaví. Ale nemyslím si, že vymazání její paměti, ji nějak ochrání. Jelikož o ní Temní jistě už vědí. Něco pro mě znamená a je tu ještě pár dalších věcí, či lidí, co tomu taky moc nepomáhají," sdělila jim svůj názor na tuto situaci.

„Nejde tu však jen o její bezpečí, ale bezpečí vaše, spolu s celým naším systémem, jestli mi rozumíte," ten člověk se ji neustále snažil ponížit a jeho způsoby se jí ani za mák nelíbily. Dovoloval si z ní dělat, hlupačku, která ničemu nerozumí. Narovnala se v zádech, aby mu dala najevo, že se před ním neschová do ulity.

„Chápu vaše přehnané obavy, pane. Ale Lilly bude pod dohledem gardy, kterou nasadím na její ochranu, aby nepadla do zajetí Temné strany. Pokud váš strach pramení z toho, aby Lilly něco neprozradila o našem světě. O to se nemusíte bát. Poprosím, jednoho z nejschopnějších stopařů, Túrelia, aby ji očaroval, aby o našem tajemství nemluvila před nikým nepovolaný, kdyby jí to mělo i třeba nějak uklouznout, což je vysoce nepravděpodobné. Věřím jí," vychrlila ze sebe. Muž se tvářil uraženě, udělala z něj totiž záměrně poseroutku.

Pozvedla bradu. Tady to máš, shodíš mě, já tě srazím o to níže. Promluvila k němu ve své hlavě. Rozšířil oči dokořán a pak se tak hrozivě zamračil, až se lekla. Neřekla to na hlas?

Všichni ostatní se tvářili normálně, byli tu spíš jako na divadelním představení, kde se zájmem sledovali jejich slovní přestřelku. Rozhodla se tu divnou chvilku ignorovat.

„Je tu někdo, kdo by to semnou chtěl ještě probrat?" vyzvala ostatní účastníky rady. Hala se utápěla v tíživém tichu. „Dobrá tedy, ještě je tu jedna záležitost, která se musí dát neodkladně do pohybu. Chci, aby se do zítřejšího rána zformovala záchranná četa, která poté půjde vyjednávat o propuštění mého otce," několik stařečků po jejím výroku zalapalo po dechu. Ostatní na ni jen tupě zírali.

„Ale... to nejde..." vykoktal někdo. Nestihla se na něj podívat.

„Dejte mi jediný vážný důvod proč ne. Nejdříve, jsem se Arhibaldovým rozhodnutím chtěla řídit, ale změnila jsem názor. Raven, Temný démon, tu byl na popud mého otce. Za prvé, aby se ujistil, že sem přežila. A za druhé, aby Raven za jeho zády referoval o otcově stavu. Nornotur ho mučí. Nezabil ho, jak se někdo z vás mylně domníval," informovala je o něco klidnějším hlasem. Představila si, jak na tom asi její otec je a že na něj chtěla zapomenout. Rychle svoje myšlenky zklidnila. Podívala se na Eryho, který celou dobu jen klidně stál. Pokýval na ni a věnoval jí rychlý schvalující úsměv, potěšil ji jeho souhlas.

„Jak si přejete, Vaše Výsosti," zabručel hlavní starší. Stella jen přitakala. Vše, co měla na srdci, už vyřešila a byla nad míru spokojená.

„Můžeš ukončit zasedání, Stello," zašeptal Ery směrem k ní, když nadále mlčela. Narovnala se ted do své výšky.

„Pro dnešek ukončuji radu starších, pokud budete mít nějaké další připomínky a rady. Můžete je sdělit Meldonovi, jelikož bude nadále zastávat svou funkci, nejbližšího rádce Toho Nejvyššího, tedy mne," informovala publikum a pak se vydala ven ze síně, tou samou cestou, kterou sem předtím přišla. K jejímu malému průvodu se přidal i Meldon, jemuž se z nějakého důvodu podivně leskly oči. Rozhodla se to ignorovat. Už se těšila, až unikne do svého vlastního soukromí, kde se bude moci uvolnit. Nejraději by se hned teď rozeběhla po sytě zelené louce a vše nechala za sebou.

Ale mohla si aspoň oddechnout, když prošla dveřmi ven. Zvládla to. I bez toho aby vybuchla jako sopka, i když k tomu samozřejmě neměla daleko. Mohla děkovat jen svým nejbližším, že jí stáli po boku. Šli mlčky nějakou dobu. Nakonec ticho prolomil Neron.

A/N

Uff!

A radu starších máme za sebou!

No nebyla to nakonec procházka růžovou zahradou?

Ani náhodou! Už jen při psaní mi bilo srdce tak rychle, asi jako Stelle! 

Ale že ta holka ukázala, jaký má koule! :D

Hned se omlouvám, jak dlouhá tahle kapitola je, ale jinak to prostě nešlo:)) (přiznejme si, že to zas tak moc nevadí haha)

A co Neron? Není to pupík, mám chuť si s ním plácnout (kdyby byl skutečný, rozhodně bych to udělala), možná jsem divná, ale i přesto, že tenhle příběh plodím, strašně mě baví ho po sobě číst a tedy prožívat to všechno dokola s Vámi. Takže jsem teď na měkko z Neronovi omluvy! :')

Jsem magor, však já vím!

No a jak se cítíte ohledně Stelliných rozhodnutích? O Lilly, Archiem?

A co i myslíte těch páprdech v Radě? 

Prosím, prosím....napište mi své názory, jsem na nich závisla! :D

No nic, tak zatím!

LOVE YA

ps: přemýšlela jsem( a nechala se inspirovat jednou knihou, kterou tu čtu v angličtině)kde se autorka rozhodla nechat své čtenáře ptát na různé otázky ohledně knihy, či děje, postav, autorovi atd atd...a pak udělala spešl kapitolu, kde odpovídala na dané otázky prostřednicvím postav (kterých se to přímo týkalo) takže, kdyby vás tížily nějaké dotazy, sem s nimi.... ptejte se na co chcete!:)