„Co mám dělat?"

...

Jedním rychlým skokem se ocitl na zemi. Hned jak mu to okolnosti dovolily. Myslí rozehnal mlhu, kterou sám svým příchodem vyvolal. Byl překvapen, jak klidný byl, když se chytal, k tomu, k čemu ho Archi nabádal. Neměl ponětí, jestli to bude fungovat. Ani Nejvyšší si nebyl jistý. Jelikož pravidla, hry se trochu pozměnila. Vždy když se jedna strana, rozhodla vyjednávat s druhou, buď se vyslanci setkali na zemi, nebo si vyžádali audienci u vůdců obou táborů. Ale teď bylo všechno trochu jinak. Archibald mu pověděl, že jestli se Stelle něco stalo, je vše vyjednávání pozastaveno a brány Snového světa jsou zavřené. Na druhou stranu, pokud je Stella v pořádku, brány by měli být i tak zavřené, protože se iniciuje její uzmutí trůnu. Což taky není žádná sranda. Stella totiž nezná ani polovinu toho, co by měla a už má převzít vládu. Raven musí být přesvědčivý.

Zvedl hlavu a v ruce žmoulal obálku s žádostí o audienci. Mezi prsty vykouzlil mlžný obláček a položil obálku na ni. Nikdy nic podobného nedělal, přesto doufal, že se mu to podaří. Nechal obláček stoupat vzhůru a doufal, že se stane, to co má. Když už byl oblak dostatečně vysoko, zjevila se jiskra světla mlha i s obálkou zmizela.

Raven se pousmál.

Stella

Snové město

V tu samou chvíli

Eruanno ji držel v náručí a bez jakýchkoliv námitek ji pronesl celým palácem až k bráně, která vedla na travnaté prostranství, kde jak doufala, se stane zázrak. Stálle byla slabá jako moucha, ale to vzrušení z nadcházejícího ji vlilo do žil trochu energie.

Vedle nich kráčela i její milovaná přítelkyně. Lilly se na ni po očku podívala a věnovala jí jeden ze svých úsměvů. Na to kde je a co se s ní všechno stalo, to ustála na jedničku. Stella musela uznat, že to vzala lépe než ona sama. Stella si mohla gratulovat, že si vybrala kamarádku velmi dobře. I když to vlastně ani neplánovala. Ale pravděpodobně něco podobného potřebovala.

Stella si však v hlavě ještě formulovala omluvu. Které nikdy nemohla obsáhnout, to do čeho ji Stella vlastně zatáhla, i když to ze začátku vůbec nechtěla. Mohla za to z části děkovat právě svému nevyvedenému bratrovi.

„Polož mě do trávy prosím," ozvala, když pocítila chvění na kůži. Znala tyhle vibrace velmi dobře, takže jí to napovídalo, že je na správném místě. Ery se zastavil a opatrně se sehnul, aby ji usadil na zelené dece. Pak si stoupnul vedle Lilly a oba se na ni dívali. I několik kolemjdoucích se pozastavilo a zvědavě ji okukovali. Ponořila prsty do trsů zeleně a užívala si ten úlevný pocit. Zavřela oči a pokusila se soustředit. Uvědomila si, že naráží na svou slabou stránku a to meditaci. Ale rychle tu myšlenku zahnala a snažila se vystrnadit všechny ostatní, aby měla v hlavě prázdno.

Nádech, výdech.

A znovu. Pořád dokola. V hrudi pociťovala, zpomalující se tlukot srdce.

Netušila, jak dlouho, dělala pořád to samé dokola. Koncentrovala svou mysl na okolní svět. Malá stvoření, pochodující pod zemí, myši v křoviskách. A pak samotné rostliny. Tohle bylo jednoduché, její nejsilnější živel, ji nikdy nezklamal. Tráva jí hladila a upokojovala.

Pak se vzedmul malý poryv větru a rozcuchal jí vlasy. Naskočila jí husí kůže. Na vteřinu se ocitla uprostřed cyklónu, který vzápětí rozpustila.

Vodní živel, který jí dělal takový problémy, se teď projevil velmi zlehka, když se vláha z hlíny pod jejíma rukama, vzedmula a namočila její prsty a nohy. Zasmála se. Pak se začala smát naplno. Byla šťastná. Nemělo smysl zkoušet oheň, jelikož s ním, nedělala nikdy a nic. Ale to nevadí. Dokáže to. Brzy.

„No to mě podrž," zaslechla tiché mumlání za sebou. Podívala se přes rameno na Lilly, která na ni civěla, jak na svatý obrázek. Ery do ní strčil loktem.

„To tě tohle udivuje, po tom všem, co už si viděla a zažila?" výmluvně pozvedl obočí a Lilly se na něj pokusila usmát.

„Stellu jsem to ještě dělat neviděla. Je to síla," nadále ohromeně mrkala a valila oči. Stella se shovívavě usmála a otočila se zpět. Chtěla se znovu ponořit do té výjimečné soustředěnosti, protože cítila, že jí to dělá dobře. Ale už jí to nebylo dovoleno.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji Akhashiero," v jejím zorném poli se objevil jeden ze strážců brány. Na vteřinu se v jeho obličeji objevilo zaváhání, když ji viděl, jak dřepí na zemi, ale pak nasadil masku bojovníka. Gestem jí složil poklonu a čekal na její reakci. Po pravdě řečeno nevěděla, co má dělat.

„Ery," zavolala svého přítele, ten jí pomohl na nohy. Okamžitě poznala ten rozdíl mezi tím, jak se cítila teď a jak před malou chvílí, když sem přišla. Udržela se na nohou, Ery ji jen lehce přidržoval.

„Co se děje?" zeptala se bojovníka.

„Brány jsou podle tradice iniciace zavřeně, ale objevila se tu žádost o audienci od Temného démona," vysvětlil jí bojovník. Několikrát zamrkala, a co ona s tím má dělat? Pak si uvědomila, že ona je tu šéf. Sakra, co má dělat?

„Jaké je jméno Temného a co chce?" nic jiného nenapadlo. Jednala tak, aby se dověděla nějaké užitečné informace. Je zvykem Temné přijmout? Nic neví, sakra, sakra, sakra! Záleželo na tom vůbec?

„Beuchamp, Akhashiero. A chce vidět vás,"

Rozhodně na tom nezáleželo. Při vyslovení jeho jména se málem zalkla. Srdce se rozeběhlo po závodní trati a nemínilo se jen tak zastavit. Jednala impulzivně a bez přemýšlení.

„Otevřete bránu a doveď to ho ke mně," rozkázala zvučným hlasem. Voják se otočil a bez jediného náznaku pochybnosti, běžel splnit její přání.

„Stello, jsi si jistá, může to být léčka," promluvil Ery, který ještě stále podpíral. Pak Stella na vteřinu zaváhala. Podívala se do modrých očí svého kamaráda a viděla v nich jen starost o její osobu. Ale ona si byla jistá, ať už sem Ravena přivádělo cokoliv, ona to dokáže ustát.

„Neboj se," řekla jen a podívala se do dálky, kde před chvílí zmizel bojovník. Zlaté brány za ním zůstaly otevřené, jak rozkázala. Ona se bála. Ale netušila, proč. Chtěla vědět, co Raven může chtít? Proč přišel? Bála se toho, jak na něj bude reagovat. Její srdeční činnost jí ale napovídala, jak.

„Nemám ti přinést aspoň židli nebo něco?" dotíral Ery nadále. „A nechceš ho třeba přijmout v sále?"nenechal se odbít, při zmínce o sále, jí žaludek udělal dva kotrmelce.

„Na to nejsem připravená ani z daleka, tady mi je velmi dobře, děkuji," Ery se na ni chlácholivě zakřenil. Lilly byla ticho a dívala se stejným směrem, jako Stella.

„Modli se, aby se o tomhle nedověděl Meldon, protože tě nechá rozčtvrtit," zamumlal Ery. Stella ho zpražila pohledem.

„Nezmiňuj ho, nebo se tu obje..." nestihla to ani dopovědět, když ji oslepilo zářivé světlo. No to snad ne! Krucinál! Neodpustila si to a pěkně Eryho štípla do boku. „Packale..." zavrčela.

„Stello, můžeš mi vysvětlit, co tu proboha vyvádíš? Máš být v posteli a ne pořádat den otevřených dveří pro Temné," zahřměl Meldon asi metr před ní. Propaloval ji nahněvaným pohledem. Ale Stella se nedokázala cítit provinile.

„Je mi už o moc lépe. A nechápu, proč bych nemohla přijmout žádost od Temného," pokrčila rameny. Tušila, že jí to Meldon názorně vysvětlí. A nemýlila se.

„Žádosti od Bohů si přijímej, kdy chceš, ale od Temných, o tomhle se musíš poradit s radou starších, nebo vyslat někoho, aby s ním probral záležitost, ale na zemi. Ne na území města! Přece nejsi tak hloupá, Stello!" zvyšoval na ni hlas a jí se to vůbec nelíbilo. A už vůbec se jí to nelíbilo, že ji označil za hloupou. Její divoká povaha se zase projevila. Vytrhla se z Eryho pomocného držení. A poněkud vratkým krokem, došla blíže ke svému mentorovi.

„Měl byste vědět, že o tomhle nic nevím. Nemám ponětí, jak tuhle hru hrát. Ještě nejsem ani u konce proměny, tak mě neosočujte..." chtěla nadále pokračovat v obranném proslovu, ale za Meldonovým ramenem zahlédla pohyb. Oněměla. Byl to on.

Silou vůle musela potlačit nutkání se rozeběhnout a to přímo jemu do náruče. Ale úsměv, který se jí dral na rty, zastavit nedokázala. On ji ještě nenašel. Očima prohledával okolí, prvně na Lilly, pak na Eryho, Meldona a pak konečně jeho pohled našel ten její. Pocítila úlevu.

Jeho oči se rozšířily a celá jeho postava se narovnala, co celé své výše. Měl na sobě tuniku, kterou nosili jen Temní. Žádná zbraň. Vlasy měl trochu delší, než si pamatovala. Dlouhé prameny mu spadaly do očí, několik jich měl zastrčených za ušima. Všimla si, že na vteřinu zavřel oči a jeho postoj se poněkud uvolnil, když ji spatřil.

„Jsi na živu..." vypadlo z něj nakonec, což vysvětlilo, jeho výraz. On sem přišel, aby zjistil, jestli žije, nebo je mrtvá. Neměla ponětí, jak se má cítit. Polichocená? Musí s ním mluvit o samotě. Hned, jak ji tohle napadlo, představila si ten povyk, co by spustil Meldon.

„Nechte mě s ním o samotě, prosím," rozkázala tím nejtvrdším hlasem, který v sobě dokázala vykřesat. Všechny přítomné zraky se na ní upřely v naprostém ohromení. Meldon svraštil obočí, připravený jí vysvětlit, jak by se měla správně chovat. Rychle, než ztratila odvahu, se mu podívala pevně do očí.

„Je to naléhavá záležitost, Meldone. Jde jen o pár minut, děkuji za pochopení," vzala mu vítr z plachet a prošla kolem něj. Zabije jí, ale až potom. Kývla na Ravena, který byl vyvedený z váhy stejně tak, jako všichni ostatní. Děkovala Lilly za její nápad, byla na tom mnohem lépe, takže se dokázala pohybovat sama, bez toho, aby na někom závisela. Takže bez problému došla k opuštěnému bílému altánku, který byl kolem dokola obehnaný keři. Pořád je doprovázel bojovník, který hlídal bránu.

„Zajistěte prosím, aby sem nikdo nechodil," promluvila k němu a pak vystoupala po dřevěných schůdkách. Raven jí byl v patách. Její dech se zrychloval proti její vůli, když si uvědomila, že s ním je zase po nějaké té době, úplně sama. Obrátila se k němu čelem, když si byla jistá, že při pohledu na něj se jí nepodlomí kolena. Byla ticho a jen si užívala výhled, který se jí teď naskytoval. Evidentně i on potřeboval trochu času, aby ji mohl prozkoumat.

„Vypadáš lépe..." zamumlal rozpačitě. Panebože! Spílala si v hlavě, když na něj tak civěla. „A máš to tu pod palcem, ale to máš asi v krvi, že?" nezaslechla v jeho hlase žádnou emoci. Jako, kdyby byli obyčejní cizinci.

„Přišel jsi sem, protože si měl nutkání zjistit, jak na tom je moje zdraví a postavení v mém světě?" zamračila se na něj. Zaváhal s opovědí.

„Tvůj otec mě sem poslal," zněla jeho odpověď. Stella pozvedla obočí v šoku.

„Od kdy posloucháš Bohy?" snažila se zamaskovat rozladění. Ale moc jí to nešlo. Odvrátila od něj pohled a držela svoje myšlenky na uzdě. Nechtěla přemýšlet, jak na tom je Archibald. Nikdo odtud ho nemůže jít vysvobodit, až na ni a... znovu k němu zvedla oči.

„Nikoho neposlouchám... jsem tu z vlastní vůle," přiznal, až to Stellu, překvapilo. Vpíjela se do jeho očí.

K čertu s tím. Zanadávala v duchu.

Oba dva vyrazili v tu samou chvíli a setkali se v půl cesty k sobě navzájem. Oběma rukama ji vzal kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Stella nemarnila ani vteřinu a natáhla krk, aby ho mohla políbit. Prsty mu zajela do vlasů a přitáhla si ho k sobě.

Přitiskla své rty na jeho stejně nedočkavě jako on. Tiše vydechnul a pak si vytáhnul výše. Přece jenom ji poněkud převyšoval. Mačkal ji ve svém obřím objetí a ona nemohla být více spokojená. Milovala chuť jeho polibků. Uvědomila si, že tohle bylo asi poprvé, co dala přímo najevo svoje tužby. Byli pro sebe stvořeni, od první dne, kdy se jejich pohledy střetly přes ulici. I přesto, že věděla, že je to do sebe zahleděný a uzavřený člověk. Zamilovala se do něj, i přesto.

„Od té chvíle, co jsem tě tu spatřil, jsem chtěl tohle udělat, abych se zaprvé ujistil, že jsi vážně živá a zadruhé, protože jsem na sobě prostě chtěl cítit tvoje teplo. Vždy rozehřeje ledový krunýř kolem mě," tohle vycházelo z jeho úst, když se jen na milimetr odtáhl. Musela, chvíli počkat, až se mlžný opar v jejím mozku trochu rozptýlí po tom polibku. Vážně řekl něco tak otevřeného?

Zvedla k němu zrak, aby se ujistila o upřímnosti jeho slov. Vážně tomu tak bylo. Silný cit v jejím srdci, byl ten samý, který přepadl i jeho. Nemohla tomu uvěřit. I když to nevyslovil nahlas. Jeho dotyky a oči to dokazovaly. Přesunul ruce z jejího pasu na její tváře a jemně ji hladil. Obral ji o všechny slova, což se nestávalo často. Přerývavě vydechla a cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Sakra! Teď ne. Prosím, jen teď ne.

Rychle mrkala, aby je zahnala, ale jemu to neuniklo, zatvářil se ustaraně. Svraštil obočí a nedovolil jí, se vymanit z jeho objetí.

„Ravene, teď není vhodná doba," zírala na látku jeho tuniky, ale on jí prstem donutil zvednout hlavu.

„Ještě před malou chvílí byla," oponoval, snažil se něco vyčíst z jejích očí. Byl tak netypicky mírný a něžný. „Nelíbilo se ti, co jsem řekl," dodal dutým hlasem. Okamžitě k němu zvedla pohled.

„O to nejde," zašeptala a pohladila ho po lících, přičemž on přivřel víčka.

„Tak o co?"

„Jsem teď Ta Nejvyšší a ty jsi..." jeho zorničky se rozšířily, když pochopil. Jeho sevření povolilo. Odstoupil od ní. Ona si skousla ret. Nechtěla ho ranit.

„Kdežto já jsem Temný, odpad lidstva," doplnil její větu, aby bylo vše krásně jasné. Takhle to nechtěla. Udělala k němu krok, ale on ucouvnul.

„Tak jsem to nemyslela a ty to víš. Já se nezamilovala do Temného. Já miluji tebe. Ravena Beuchampa," mluvila zoufale, pohledem zakotvil na ní. Neočekávaně udělal skok k ní a znovu se vrhnul na její rty. Vášnivě si bral, to co mu dobrovolně dávala, když to stejně tak rychle utnul. Opřel se čelem o její. Pod rukama cítila, jak se chvěje.

„Jenže já už nejsem obyčejný Raven Beuchamp," vydechl a pak se k ní obrátil zády. Bylo jí, jako kdyby ji někdo kopnul do žaludku. Nechala jednu jedinou slzu skanout na její tvář. Bleskově ji otřela. Nádech výdech. Pokusila se trochu uklidnit.

„Měl bych jít, abych nezpůsobil ještě víc problémů," promluvil tiše.

„Žádné problémy neděláš. Klidně tu ještě zůstaň," vyhrkla, obešla ho, aby mu zase čelila. Proč to musí být vždy tak složité?

„Nemám důvod tu zůstávat. Mám své povinnosti. Byl jsem se jen přesvědčit, jestli je následovnice na trůn Bohů stále naživu. Zjišťoval jsem to pro tvrdého vládce," jeho hlas zněl toporně a nevěřila ani slovu.

„Lžeš. Raven ty víš, že poznám, když lžeš," rozezleně si ho měřila.

„Mysli si, co chceš," pokrčil rameny.

„Proč se musíš vždy vrátit k tomu svému hroznému postoji? Sám jsi mě předtím odstrkoval, právě proto, že jsem Bohyně a ty Temný. Nic s tím nenadělám, ani jeden z nás! Tak nedělej uraženého, sakra!"ani jí nedocházelo, že na něj křičela. Nemohla si nevšimnout, že se jeho rty zvlnily do úsměvu, sice jen na chvíli, ale viděla to. Pak zatřásl hlavou.

„Pravda, asi bychom se měli přestat navzájem mučit. Není žádného řešení, které by nás svedlo dohromady," zpříma se jí zadíval do očí. Měl pravdu. Měl ji. Ale pro ni to bylo málo. Ale na tom na konec vůbec nezáleželo.

„Promiň," hlesla.

„Za co se omlouváš?" nechápavě zvedl obočí.

„Kdybych tě nezatáhla do svého života, nestal by ses Temným a byl bys doma se svým psem, ironický a závislý na sedativech, ale měl bys ode mě a mého světa klid," myslela to upřímně.

„Tohle jsou jen kecy, víš to, že ano? Tímhle jsme si už prošli," tiše si povzdechl. Nebylo žádné cesty, co by nás vyvedla z tohoto labyrintu. V tuto chvíli byli oba oklamaní svým osudem.

„Ještě jedna věc. Mám na starosti hlídku tvého otce," řekl náhle. Překvapeně na něj zamžikala. Nevěděla, jak má tuhle informaci zpracovat.

„Jak... jak je na tom," vymáčkla ze sebe přiškrcená slova.

„On je jeden z důvodů, proč jsem tady. Chtěl vědět, jak jsi na tom ty. On se drží. Nornotur ho hned tak zemřít nenechá. Má s ním dlouhotrvající plány," vysvětlil jí postupy vládce podsvětí. Přitom se díval někam za její hlavu. Nemluvil o tom rád? Cítil se jako zrádce?

„Ví Nornotur, že tu jsi?" otázala se. Shlédl na ni ze své výšky.

„Ne," řekl jen.

„Víš o tom, že je tu Neron?" riskovala, i přesto, že si byla téměř jistá, že to všichni vědí. Nikdo však netušil, že je tu dobrovolně.

„Ví se o tom všeobecně," zakabonil se, nechápajíc, kam její otázky směřují.

„Přesto ho nemáš v plánu osvobodit?"přimhouřil oči a sledovala jeho reakci.

„Ne a mám ten dojem, že nechce být vysvobozen. Ale měla bys vědět, že v několika dnech se Nornotur bude dožadovat jeho návratu a pak vše praskne," upozornil ji. Tohle bylo hlavně velké pozor pro Nerona, který s něčím podobným už počítá.

„Proč si myslíš, že ho tu nevězním? A proč to neřekneš Nornoturovi?" vyzvídala nadále.

„Je to tvůj bratr a přese všechno ho máš velmi ráda. To je tvůj problém, vrháš se do malérů, protože na každém vidíš kus dobra. A králi to neřeknu, protože ti nechci ublížit, víc než jsem to už udělal," panebože, ať přestane takhle mluvit. Kde se v něm bere ta otevřenost. Nikdy nic neřekl na rovinu, vše si nechával pro sebe.

„Děkuji," vydechla. „Já..." nechtěla říct jen, děkuji. Chtěla se mu vrhnout do náručí a ... její myšlenky se vytratily, když ji znovu popadl a schoval je v objetí, jeho velkých rukou, zavrtala se do jeho hrudi a vdechovala jeho vůni. Ucítila, jak ji políbil do vlasů a znovu se jí chtělo brečet. Objala ho kolem pasu a křečovitě se ho držela. Něco v její hrudi jí bolelo. Ne... nebyla to bolest jako taková, spíš to pálilo. Jako kdyby ji něco užíralo zevnitř.

Ze rtů se jí vydral sten. Krucinál. Ta bolest byla až moc nesnesitelná.Je tohle, ta chvíle, kdy se jí láme srdce? Prohnula se v pase, takže od sebe Ravena odstrčila.

„Ahhh," zaskuhrala.

„Stello? Stello, co ti je? Miláčku, co se děje!" slyšela Ravena hned vedle sebe, cítila jeho ruku na bedrech, ale nedokázala promluvit. Musela stisknout čelisti, aby znovu nevykřikla.

„Hej! Okamžitě jdi od ní pryč, co jsi jí udělal?" ozval se další hlas. Identifikovala Eryho. Ravenova ruka se vytratila.

„Nic! Stalo se to z ničeho nic!" vyhkl Raven. Stella začala vrtět, hlavou.

„Ery, on nic neudělal...." To bylo jediné, co dokázala říct, pak se zhroutila na zem.

„No sakra!" vyjekl Ery a zaslechla více udivených vzdechů, netušila komu patřily.

„Nikdo se jí nedotýkejte!" další výkřik, který tentokrát patřil Meldonovi. Ocitl se na podlaze altánku, hned naproti ní. „Stello, dýchej pravidelně, tvoje proměna je tady," konečně pochopila, proč musí podstoupit tato muka. Pokusila se nadechnout a pomalu vydechnout, ale bolest v hrudi to jen zhoršilo. Už to nedokázala udržet, i když netušila co.

„Nebraň se tomu!" poradil jí Meldon. Podívala se na něj a on přikývnul.

A/N

Jsem zpěěěěěět!

Doslovně! Jsem zpět doma v Británii a snad zpět i s normálním, pravidelným přidáváním kapitol.

Vím, že to stalo za starou belu posledních pár týdnů, ale moje dovča skončila a já mám zase plno času na psaní a čtení(a že se mi to nahromadilo). Zajedeme zpátky do rutiny!:P

Takhle Kapitola je takový malý emocionální rollercoaster :D

Což bylo přesně, co jsem měla v plánu!

Vztah Ravena a Stelly se zdá nevyřešitelný, máte nějaké nápady či rady, které byste jim dali, aby mohli být spolu? A nezapomínejte, že jsou oba velmi tvrdohlaví!:D

A to bych nebyla já, aby se to vše ještě víc nezkomplikovalo Stellinou proměnou... a nebo se vše spíš zlepší? Co myslíte?

Mimochodem dostáváme se k polovině knihy!

A další btw:P

už jsem se zmiňovala asi milionkrát o Wattys2015... a v minulé kapitole o týdenním hlasování na Twitter! Že ho někdo z Vás má! pokud ne, o hodně přicházíte!:D taky si ho jděte udělat a až tak učiníte napište hned první "tweet":  #MyWattysChoice spolu s linkem/odkazem na jakoukoliv mou knihu:) a opakujte pak kolikrát jen chcete:D

Děkuji moc!!!!!

Vítám další nové čtenáře a objímám virtuálně své staré a milovane!:)

Love ya!