„Už se probrala. Chtěl jsem tě za ni vzít, ale nemohl jsem tě najít v chatce a pak jsem tě našel v náruči syna Nornotura," pojmenoval Nerona, tak jak to tu dělali všichni. Lilly potlačila nutkání protočit oči. Ery měl problém. A ten se jmenoval Neron. Udělala dobře, když mu o něm nic neřekla, dříve. A nebo možná ne, už to mohl mít rozdýchané.

„Tak mě za ní prosím vezmi," ignorovala jeho narážky. Odsunula jeden menší nevyřešený problém do pozadí. Ery se jí zdál, jako super kluk, určitě... pak se ale v přemýšlení zarazila. Nemůže po Erym chtít aby něco takového pochopil, když ani ona to sama nechápala.

Dívala se na profil blonďáka vedle sebe. Rázoval vedle ní a tvářil se neurčitě. Kousla do rtu, tak jako měla ve zvyku, když je nervózní. Zaměřila se tedy na její blížící se setkání se Stellou. Uvědomila si dvě věci a to, že svoji přítelkyni uvidí po delší době, přičemž obě dvě procházely, těžkými obdobími. Nehledě na to, že ta období ještě z daleka nekončila. A druhá věc byla, že je to po prvé za celou dobu, co jde směrem k tomu monumentálnímu paláci. Mohla se na něj dívat do nekonečna a nikdy by se toho nenabažila. Bylo to něco tak výjimečného, až to v podstatě bralo dech.
A vypadalo to, že jí bude umožněno, aby se podívala i dovnitř. Nechala se tedy bez protestu vést. Bohové, kteří procházeli kolem nich, si jich vůbec nevšímali. Bylo to asi tím, že společně s Erym sem dokonale zapadli. Oba s plavými vlasy a s řízami. Jak dva andělé.

„Ery? Jsou tedy andělé?" nedokázala odolat tomu, aby se nezeptala. Až příliš ji to pálilo na jazyku. Tušila, že to Eryho obměkčí, ať to bylo přímo směšná nebo trefná otázka. A taky, že ano. Zahlédla, jak se mu pozvedl koutek, nad její zvídavou otázkou.

„No kupodivu ano, něco na ten způsob. Nejmenují se andělé, ale stopaři. A ne nemají křídla," pousmál se ještě o trochu víc.

„No to zní zajímavě, jak teda vypadají? Dají se nějak rozeznat od normálních bohů?" vyzvídala nadále a přitom nespouštěla oči z impozantní krásy kolem sebe. Zrovna totiž vstupovali do toho chrámu. Bylo všude tak bílo, až jí z toho bolely oči. Musela se notně ovládat, aby udržela ústa zavřená, jako řádná občanka.

„Vlastně ani nedají. Ti, kdo neví, kteří to jsou, je nepoznají jen tak. To mě nikdy nenapadlo. Ale zrovna teď ve dvoraně jeden stojí," ukázal na ně diskrétně. Vážně nebyl k rozeznání od jiných bohů. Pak jí došlo, že bohové taky nejsou k rozeznání od normálních pozemšťanů. Až na svoje schopnosti tedy. Ery jí něco málo nastínil. Třeba, že on je nějaký zvířecí, má v malíku všechnu faunu. Což ji celkem oslovilo, vzhledem k tomu, že jí pes Stellinýho kamaráda, rozkousal všechen nábytek u ní doma.

„Zdravím tě Eruanno, jak se vede naší Nejvyšší?" pozdravil Eryho stopař, když procházeli kolem něj. Lilly neměla páru, o kom to ten anděl mluví, ale napínala uši, aby jí nic neuniklo.

„Túrelio, Stella je na tom nepatrně lépe, můžeš ji kdykoliv navštívit, určitě tě ráda uvidí. A ano nezměnila se ani trochu. Ještě mi dovol ti představit Lilly, smrtelnici," Lilly valila oči, při Eryho slovech. Jen těžko rozdýchala, jak se jí mírně zaražený anděl poklonil a divným gestem pozdravil. Došlo jí, že tady si na příjmení nehrají, mají tu jen přídomky. Syn nebo dcera toho a toho, bohyně, smrtelnice, anděl? Na tohle si člověk může jen těžko zvyknout. A další věc? Ta Nejvyšší? Stella? Tohle jí taky musí někdo vysvětlit.

„Moc mě těší," vypravila ze sebe. Přece jenom nechtěla být nezdvořilá, člověk se neseznámí s andělem každý den, že?

„Jistě," zakřenil se na ní a pak už byla tažena dál před dvůr na druhou stranu citadely.

„Už tam budem. Chci jen, aby ses připravila, že Stella je teď trochu jinačí, tak na to moc nepoukazuj," upozornil ji Ery. Ona přikývla, ačkoliv netušila, co si pod pojmem jiná, měla představit.

„Beru na vědomí," poté vešli do nějaké, bůhvíjakého křídla. Jestli si myslela, že ostatních částech budovy je až moc bílo. Tak, tam kam teď věšli bylo přímo sterilní prostředí. Hned poznala, že se právě ocitli v nemocničním oddělení. Jako, kdyby ani nebyla ve Snovém městě, ale v prvotřídní nemocnici.

Ery se zastavil, přede dveřmi, které hlídali dva po zuby ozbrojení bojovníci. Stáli nehnutě, i když Ery bral za kliku a vcházel dovnitř. Lilly těkala očima z jednoho na druhého, očekávající zpacifikování. Musela, ale uznat, že jejich brnění bylo špičkové. Vše ve zlatě a lesknoucí se, jako kdyby se nikdy neocitlo v blízkosti, jakékoliv potyčky, či bitvy. Ale z očí obou vojáku, čišela zkušenost. Lilly se otřásla a rychle zapadla dovnitř.

Pak už na všechny v mžiku zapomněla a zaměřila se na to, co viděla před sebou. V nekutečně bílé nemocniční místnosti se nacházela osamocená postel. Vypadala celkem pohodlně, což se o těch normálních v nemocnicích říci nedalo. Nic jiného se v pokoji ale nenacházelo. Až na dokořán otevřené okno, kterým sem proudil svěží vzduch.

Pak si konečně všimla bledé postavy zavalené sněhobílými duchnami na posteli. Jistě, že ji předtím nepostřehla, vždyť skoro nebyla vidět. Z pod pokrývky vykukovala hlava s hnědými kadeřemi, které ale postrádaly dřívější lesk a zdravý vzhled. Barva obličeje splývala s bělostí přikrývek. Rty už nebyly krásně růžové, jak si je pamatovala, ale byly vyschlé a bezbarvé. Nic nenasvědčovalo tomu, že osoba v posteli dříve všechny kolem sebe rozesmívala a rozveselovala. Měla zavřené oči, ale slyšela skoro neslyšitelné nádechy a výdechy.

Vrhla jeden rychlý pohled na Eryho, který ji celou dobu pozoroval. Zajisté už byl na tenhle výjev zvyklý, ale pro ni to byl i po předchozím varování, šok. Vratkým krokem došla až k lůžku, zastavila se těsně vedle ní.

Stella evidentně vycítila něčí přítomnost, jelikož zatřepotala řasami a pak otevřela oči. Lilly skoro až zasténala úlevou, když zjistila, že nefritové duhovky, neztratily jejich pověstný jas. To už by pak nebyla Stella. Ale ať už se s její tělesnou schránkou dělo cokoliv, jejímu duchu to neublížilo. Zelenomodré oči se ukotvily na Lilly. Ta se na ni jemně pousmála. Stellin pohled zazářil poznáním a očividnou radostí.

„Ksakru, Lilly! Už jsem myslela, že se tě nedočkám," její hlas zněl překvapivě pevně, i když trochu chraptěla. Pravděpodobně tu měla mnoho návštěv, aby nevyšla ze zvyku vymluvit někomu díru do hlavy.

„Přišla bych dřív, ale měla jsem domácí vězení," výmluvně se zadívala na Eryho, jako kdyby to byla jeho chyba, i když jen poslouchal něčí rozkaz.

„Já vím, Iressiel si myslel, že by ses ještě neměla jen tak potulovat," mrkla na ni Stella bodře. Jistě že o tom všem věděla. Je to Stella, podle všeho Nejvyšší, ať je to cokoliv.

„Jak ti je?" obrátila na vážnější stránku a starostlivě si ji prohlížela.

„Super, nedokážu se ani zvednou, aby se došla vyčůrat natož vys..."

„Stello, sakra!" okřikl ji Ery, ale koutky jeho úst se zvedaly v úsměvu.

„No dobře, prostě je mi na nic fyzicky, ale co se týče mojí psychiky, jsem jako znovuzrozená," vysvětlila tiše Stella. „Ale jak je tobě?" ozvala se rychle.

„Zdravá jako rybička," usmála se na ni.

„Musíme si promluvit Lilly. O tom co se stalo," Lilly se na svou přítelkyni díval, jako kdyby teď stála v jiném světle. Netušila čím to bylo, ale něco na ni bylo jinak. A tím nemyslela to, že vypadala jako kdyby ležela na smrtelné posteli a nikdo to nebyl schopný přiznat, nikdo o tom nemluvil nahlas.

Přesto to bylo něco jiného. Něco v jejím výrazu. Nemohla se rozhodnout, co to je.
Lilly se podívala na Eryho, ten na ni taky zíral. On její příběh slyšel, nebo teda jen to, co si Lilly myslela, že je bezpečné.

„Ery, nechal bys nás o samotě?" zeptala se Stella. Byl to otázka, ale zjevně to byl i rozkaz v jednom. Eryho výraz nic neprozrazoval, jen přikývnul a opustil místnost.

„Ery tě má rád. Říkal, že se tu o tebe staral, co tě sem přinesli," promluvil Stella, když se zavřely dveře a osaměly.

„On byl první osoba, co jsem ji viděla po probuzení. Hned jsem věděla, kdo to je. Je velmi starostlivý, jako velký brácha," přiznala Lilly.

„To on je. Trochu jsme se ale odcizili, od té doby, co se kolem mě všechno tohle, co vidíš děje. Nebyl čas. Doufám, že se to zlepší, protože ho chci po svém boku. Tedy v tom případě, že přežiju," Stella mluvila na rovinu, a evidentně byla smířená se všemi jejími možnostmi.

„Přežiješ, Stello. Já byla na pokraji smrti a jestli se o tebe stará ten samý stařec, co o mě. Budeš v pořádku, dřív než se naděješ," Lilly se na svou milovanou přítelkyni usmála se vší uklidňující silou, co v sobě našla. Ale Stella se na ni zadívala velmi zvláštním způsobem, ale pak několikrát zamrkala a zahnala ten výraz.

„Za prvé moje milá, nikdy před Iressielem neříkej, že je stařec," Stella na ni spiklenecky mrkla. Lilly se trochu zastyděla.

„A za druhé musíme si promluvit o tvé budoucnosti, až se dostanu z tohoto srabu," Stella zněla velmi vážně a Lilly jen přikývla, i když netušila, co přesně to znamená, protože na svou budoucnost, od té doby, co se zkřížily jejich cesty, ani nepomyslela.

„A co se s tebou bude dít, Stello. A co se mnou?" mistrnně zamaskovala strach ve svém hlase.

„Nevím, co s námi bude. Jestli přežiju, tak se tak nějak budu muset chopit vlády nad celým světem. Nic velkýho. Ale teď stagnuju a nikdo neví, co se mnou dál," Stella pokrčila rameny. „A potřebuju mluvit s Neronem. Neumím si představit, co teď prožívá úplně odstrčený bůhví kde," dodala ještě rychle. V očích se jí zračila upřímná starost o svého bratra. V Lilly se znovu probudila touha vidět Nerona. Protočila nad sebou oči. Ta touha ji bohužel neopouštěla nikdy. Ošila se a snažila se soustředit jen na Stellu.

„Neron se zdál být v pořádku, když jsem ho dneska viděla. A ty jsi tu šéf, nestačí snad, když luskneš prsty a všichni ti splní jakékoliv přání?"

„To není tak jednoduché, nikdo ho tu uvnitř citadely nechce vidět," pokrčila bezradně rameny. Lilly se zamyslela, aby přišla na nějaké řešení.

„No a co, kdybys vyšla ven ty? Nebo by tě tam mohl někdo odnést," navrhla Lilly. Přítelkyně na ni vyvalila oči a pak se zasmála.

„Co?"

„Ty jsi génius," vykřikla nakonec. Lilly absolutně netušila, čím si vysloužila to oslovení, ale potěšilo ji to i tak. „Eryyyy!" vyjekla k tomu na vrch. Ten vpadl do dveří, hned v zápětí.

„Potřebuju, z tohohle pokoje okamžitě vypadnout. Vem mě ven," rozkázala. Ery na Stellu pár vteřin jen nechápavě mrkal. Nějakým způsobem se Stella dokázala vytáhnout na lokty a asi by pokračovala dále, kdyby se k ní Ery nepřihnal a nezabránil ji v dalším pohybu.

„Co to zase plácáš?" začal ji plísnit, ale Lilly zahlédla ve Stelliných očích odhodlanost. Ta v té posteli nadále nezůstane.

„Už mám proleženiny. Potřebuju čerstvý vzduch a kontakt se svými živly," tohle vysvětlení na Eryho pravděpodobně velmi zapůsobilo. Lilly sice nic nechápala, ale předpokládala, že se to během chvíle dozví.

Raven

Temná stranam

Stál na stráži. Na stráži, na které nikdo jiný nechtěl být. Ani on po tom moc netoužil, ale jakožto velitel si nemohl dovolit couvnout. Zarputile se díval před sebe a jen ne za sebe. Hlídal něco, na co se nechtěl dívat. Vlastně, kdyby to udělal, tak by se v něm probudil jeden z pocitů, který se zarputile snažil zapudit. Nechtěl tu být z úplně jiných důvodů, nežli jiní démoni.

Nesnesl na něj pohled.
Hlídal Toho Nejvyššího. Nebo to co z něj zbylo. Z muže, který sem přišel před pár dny, byla teď jen troska. Nornotur přicházel každý den, aby ho mučil. A ani na tohle se Raven nebyl schopný dívat. Ale měl by být. Mělo by mu to být absolutně jedno. Neměl by ani myslet na jednu dívku. Měl by na ni hned teď zapomenout. Ale nemohl. Nešlo mu vypnout mozek.

Pořád měl její proklatý obličej před očima. Potřeboval ji vidět. Závisel na tom jeho život. Toužil po ní. Musel vědět, jak na tom je. Žije ještě? Co dělá?

Nornotur zuřil a svůj vztek si vybíjel na Archibaldovi. Tvrdý vládce těžce nesl, že jeho vlastní syn ho zradil. Všichni okolo se ho snažili uklidnit, obamalutit. Že jeho syn byl unesen nebo zadržen, ale za jeho zády si všichni šuškali. Temný vládce poslal svého syna se Stellou pryč a od té doby o nich nikdo nic neslyšel. A Canohteare s nikým nekomunikovalo. Po stopařích ani památky. Jako kdyby ani žádné takové Božské město neexistovalo.

Raven měl divný pocit, že tu něco nehraje. Nikdo, že by se nezajímal o jejich vládce, který se obětoval pro Stellu. Nikdo se neobtěžoval ho vysvobodit, nebo vyjednávat o jeho propuštění. Prostě ho tu nechali, což se Bohům ani trochu nepodobalo. Něco se muselo stát.

„Ravene..." ozvalo se za ním. Raven ztuhnul. Třeba se přeslechl, nastražil uši, ale zaslechl jen zařinčení řetězů. „Ravene..." následovalo. Raven byl v pokušení se otočit. Ne! Má přímé rozkazy. Jen hlídat a s nikým nemluvit. A to znamenalo ani s vězněm.

Sakra! Sakra! Prudce se otočil a sebral všechno své sebeovládání, aby udržel tvrdý, neoblomný výraz v obličeji. Před sebou však spatřil sice trosku muže, který byl několikanásobně starší, nežli on sám. Ale když se Raven střetnul s ocelově modrým pohledem, nenašel v nich ani stopy po zlomení. Archibald klečel na kolenou a obě zápěstí měl pevně připoutané k řetězům, které byly přikované k zemi, takže se stařec nemohl ani hnout. Raven musel uznat, že tohle musí být hodně nepohodlná pozice.

Toho Nejvyššího pohled byl až nepříjemně přímý. Raven pozvedl hlavu a obtočil prsty kolem jílce svého meče. Ani netušil proč přesně.

„Přejete si něco, Nejvyšší?" promluvil, kyž se dlouho nic nedělo. Bylo mu nepříjemné s ním byť jen mluvit.

„Už nejsem Nejvyšší, chlapče," zněla jeho odpověď. Raven se zmateně zamračil a přešel i oslovení, které na něj Archibald použil. „Stella je teď Ta Nejvyšší!" dodal na vysvětlenou a Ravenem tato informace velmi otřásla. Okamžitě si představil Stellu oděnou v bílé říze a zlatou tiárou. Odkašlal si a dál věnoval pozornost Archibaldovi.

„Je moc mladá," namítl jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Jako vůdkyně mu přišla přímo dokonalá kandidátka.

„Je přímá následnice. Pokud tedy přežila svou přeměnu," řekl Archi, jak mu byla Stella zvyklá říkat. Muž se snažil vyznít klidně, ale jeho hlas se zachvěl, při slově „přežít".

„Přímá... a proč by neměla přežít?" dotázal se. Netušil, proč si tu teď povídají jak staří známí, ale když už tomu tak bylo, chtěl se díky tomu dovědět více. Nebyl u toho, když Stellu Neron odnesl pryč.

„Stella je moje dcera, proto je přímý potomek," řekl tiše. Ravenovi dalo velkou práci, aby na něj nevyvalil oči. Stella je Božská obdoba princezny? No to se mu snad jen zdá! Když už si myslel, že mezi ním a Stellou už je i tak víc než dost zdí, které je oddělovaly. Přišla další rána. No tak tohle jen tak nestráví. Proč ho to jen nenapadlo, proč by ji asi Nornotur tak chtěl?

„Co s ní je?" vyzvídal nadále. Stella na tam byla špatně před tím, než se dostala sem, ale doufal, že až se dostane domů, bude na tom lépe.

„Je v procesu proměny v Bohyni a je zraněná. Nemám žádné informace, takže netuším jak na tom je a jestli je stále..." větu nedopověděl. Stále co? Konec věty, i když ho neznal, mu naháněl strach. A on se bál jen málo věcí.

„Co?" tahal to z něj.

„Na živu," dopověděl to, ač nerad. Přestože Raven tuhle odpověď čekal i tak to s ním zamávalo. Panika, která se mu vzedmula v hrudi, ho připravila o dech. Jedna věc je jen slepě tápat po tom, co se s ní děje. Druhá je, když mu to někdo vmete do tváře. Okamžitě se mu před očima objevil obrázek Stelly, bledé jako stěna s mrtvolně bílými rty. Pak si přestavil svůj život bez její existence. Zakymácel se.

„Ravene?" pořád k němu někdo mluvil, ale on tomu nevěnoval nejmenší pozornost.
Nechtěl se jí vždy jen zbavit? Jelikož vždy, když ji viděl na tohle předsevzetí, vzápětí zapomínal. A chtěl ji mít pořád jen u sebe, co nejlépe v jeho náručí.

„Proč by sakra měla být mrtvá?" vyštěkl z ničeho nic na Archibalda. Ten se netvářil uraženě, ba naopak. Potěšeně, ale toho si Raven nevšímal.

„Byla oslabená svou přeměnou a ránou, která se jí nechtěla vyléčit, což na její stále lidský organismus bylo moc," vysvětloval tiše. Raven se to snažil nějak pobrat, ale nemohl z hlavy vyhnat vzpomínku na Stellu. Věděl, že na tom je zle. Měl s tím něco udělat. Byla v tom stavu moc dlouho, co když už to její tělo nevydrželo?

„Opravdu si myslíte, že by mohla být..." zachraptěl, bez toho aby dokončil větu. Neměl na to odvahu. Zadíval se do ocelově modrých očí Toho Nevyššího a čekal na odpověď.

„Mohu se jen domnívat, nejsem informován," Raven přimhouřil oči a něco ho napadlo při Archiho slovech. Došlo mu to.

„Chcete po mně, abych něco zjistil," zkonstatoval bezbarvým hlasem. Nejhorší na tom bylo, že i kdyby Archibalda nebylo, uvažoval by o tom, že by zjistil, co se se Stellou děje.

„Jsi moje jediná naděje Ravene," podíval se Archibaldovi do obličeje. Věděl, že to je to Bohovi proti srsti, žádat něco od Temného. Mohl narazit. Raven, přestože byl loajální, měl slabou stránku a tou byla právě Stella. Nemohl to jen tak popřít. Raven dlouho přemýšlel, odvrátil se od vězně a zrakem pročesal okolí, aby si byl jistý, že jsou tu jen oni dva. Nikde nebylo ani živáčka. Pak se znovu vrátil k Archibaldovi.

„Co mám dělat?"

A/N

Čauky mňauky!

Sorry, že mi to nejak trvalo, doufám že se nezlobíte!
Ale snažím se potkat všechny lidičky tady v Čechách a snažím se je zlanařit do přidání na Wattpad:D

Btw. Myslím, ze příští týden začíná Twitter hlasování pro knihy, prosím Vás, ten kdo má Twitter, líbala bych vám ručky kdybyste tweetly o mých knihách s hashtagen #Wattys2015 společně s odkazem na knihy! Dekujiiiii!

A teď k této kapitole!
Co Vy na to?
Zase jsem tam dala trochu Ravena, rozhodla jsem se ho trochu postrčit v ději, můžete se těšit na jeho osobu i v dalším díle!
Asi Vám dojde proč :D

No nic jdu se vrhnout i na Ducha, ať udělám někomu radost i tam :)

Love ya!